Milda nám oznámil, že naší partu nadobro (jako pro tenhle ročník) opustí a jak řekl, tak bylo. My zbylí, stojící v prachu jeho auta, jsme se rozhodli, že domů ještě nepojedeme a budeme užívat neděle. Prvním nápadem, jak vyplnit dopoledne, byla romantická procházka z řece. Navíc někdo chytrý umístil podél břehu lavičky, tak jsme si na jednu dřepli a kochali se bubláním vody, šuměním listí a pohledem na procházející lidi. Diskuze neměla hlubokého významu do té chvíle, než mi Jiřík položil dvě záhadné hádanky. Jedna se týkala záhady kolem žárovek, druhá řešila sedící ztuhlé trpaslíky. Ačkoliv jsem si mozek namáhal jak jsem uměl, nevypotil jsem ani jednu odpověď. Moc mě potěšilo, že tímhle trápí Jiřík na pohovorech nové juniorní uchazeče. K němu do týmu bych se tedy nedostal.

Dalším plánem bylo uspořádat společný oběd v městě Husitů. I my jsme se tedy odstěhovali z chaty do vozidel a vyrazili. Ovšem najít kolem nedělního poledne parkovací místo pro dvě auta bylo nemožné. Po několikaminutovém bloudění v jednosměrkách Míra konečně zaparkoval. Jiřík takové štěstí neměl a byl odkázán dál na hledání. My jsme si prošli náměstí (tam a zpátky) prohlédli památky a vyhlíželi Jiříka. Nakonec i on našel odpočinku (pro auto) a dorazil. Jelikož jsme s Luckou v Táboře kdysi obědvali, dal jsem tuto informaci do placu a klukům nabídl, že znám jednu dobrou restauraci. A tak jsme tam zašli. Nezměnil se personál. Stále byla stravovna plná učňů hotelových škol, kteří zde získávali praxi. Ale od minula to tak nějak nebylo ono. Servírky se neusmívaly, číšníci chodili jak prkna. Možná to bylo způsobeno také tím, že měli neustále za zadkem kontrolora, který je káral pro maličkosti.

Jídlo jsme si nakonec dali. Stejně jako následnou zmrzlinu. A pak? No pak už nic, bohužel. Rozloučili jsme se a rozjeli se domů. Všem třem chlapům, Jiříkovi, Mildovi a Mírovi (abecedně) musím moc poděkovat. Že jeli, že byli tak skvělí a že byl díky nim ten víkend zase nezapomenutelný. Díky kamarádi.