Abychom si vzájemně nesmrděli, postupně jsme v několika vlnách navštívili sprchu. A poté se vrhli na Mildou opatřenou snídani. Ta byla tříchodová. Slaná, sladká a velmi sladká, výborná a vydatná. V průběhu tohohle ranního kolotoče jsme balili na výlet a dopilovávali detaily trasy výletu (o celodenní pěší okruh se postaral Milda s drobnou úpravou Míry). Poté, co bylo jasné, jakých turistických barev se budeme držet a jaká místa navštívíme, jsme vyrazili. První metry nás vedly podél Lužnice, skrz chatovou oblast, až do Plané nad Lužnicí. Tam se Míra obohatil o opalovací krém, který jsme později využili všichni, protože počasí bylo opravdu letní a někdo (snad Milda byl to Jiřík) si opatřil zázvorové bonbony. Z obydlené oblasti jsme plynule přešli do Turoveckého lesa (přírodního parku). Tam se náš vztah ke květeně rozvinul v plné míře. Jiřík popadl sukovici, já kopal do každého šutru na cestě a všichni jsme šeptali tak, že zvířátka se sklopenýma ušima prchala co nejdále od naší výpravy.
Počty kilometrů chybějící do obce Turovec klesaly a nám vysychalo v hrdle. Bylo nám jasné, že návštěva osvěžovny je více než chtěná, ba potřebná. Hned za Turovským rybníkem (no takovou nádrží) na nás vykoukl vývěsní štít se zlatým Géčkem. Spíš než hospoda to byl předělaný rodinný dům, protože lavičky byly za plotem, na zahradě a pivo si nechávali štamgasti podávat přes otevřené okno do obýváku. Protože jsme netušili, zda je domácí nálevna s obsluhou, vydali jsme se s Mírou na výzvědy. Jiřík s Mildou nám chránili záda. Vstoupili jsme do domu, přiblížili se k pípě, hned vedle gauče a hledali obsluhu. Z ničeho nic se odněkud vyklubala postava, žena ve středních letech s nepřítomným výrazem a zmateně si nás prohlížela. Míra se chopil slova, zřejmě aby nás dotyčná nepostřílela a objednal nám čtyři pivka. Z paní domácí vypadlo, že nám je přinese. Tak jsme si spokojeně sedli k ostatním a čekali. A skutečně. Za chvilku se na parapetu objevily orosené sklenice a my mohli svlažit rty.
Aby se vyplatilo, že s sebou Míra táhnul i chleba a štangli salámu, posvačili jsme. Na začátku sice proběhlo zdráhání, jestli nás madam nepožene ke všem čertům, ale když jsme zjistili, že opouští své království jen velmi zřídka, odvážili jsme se. Odpočinek a jídlo spláchli ještě jedním pivem a znovu se vydali na cestu. Koneckonců, měli jsme se ještě na co těšit. Opustili jsme obec, prošli kolem vody a zatočili vlevo. Chvilku se putování odehrávalo na asfaltce, ale zanedlouho jsme měli zaplout znovu do hvozdů. Ale napojení na lesní pěšinu nám dalo trochu zabrat. Nějaký chytrý lesák totiž přes cestičku vysázel nahusto křoví a z polňačky, na které jsme se v mezičase ocitli, se tam nedalo odbočit. S pomocí navigace a instinktů jsme se pokoušeli prorazit, ale marně. Při třetím pokusu o průnik křovisek jsme to vzdali, vrátili si na poslední správnou pozici a rozhodli se nechat vést jen instinktem a elektrokompasem. Prošli jsme vysokou trávou, vyschlou planinou i maliním. Někdy se směr dal držet velmi těžko. Stejně jako pozornost. Zvlášť, když kdosi pronesl, že aktuální terén je ideální pro výskyt lesní zvěře, například zmijí. Ale dopadlo to dobře, s drobnými úpravami azimutu jsme nakonec oběma nohama pevně spočinuli na lesní komunikaci a nabrali původní tempo.
Protože byl přírodní park Turovecký les skutečně velký, další známky jsme spatřili až u restaurace Kozí hrádek, jejíž přítomnost jsme uvítali. Volné lavičky pod korunami stromů doslova zvaly k odpočinku. Obzvlášť, když se ve dřevěné chatce čepovalo pivo. Poseděli jsme, odfoukli si (myšleno odpočinuli) a pozorovali cyklistický ruch, kterého bylo kolem spousta. Když jsme se shodli na tom, že je nejvyšší čas zvednou kotvy, následovali jsme ukazatele a ocitli se u zříceniny Kozí Hrádek. Milá postarší paní nám prodala vstupenky a těm s objektivem klinkajícím se na krku (nebo v ruce) poskytla radu. Pokud toužíme opatřit opravdu líbivý snímek středověké nádhery, máme se posunout zhruba třicet metrů podél plotu nalevo. Já, dychtivý po excelentním záběru uposlechl a vydal se uvedeným směrem. Neprošlapaná cesta mě nevadila, dotěrné kopřivy šlehající mě pod kolena jsem taky oželel, ale kluzký a velmi nerovný povrch, končící v úpatí hrady, mě naháněl strach. Zatímco já jsem lamentoval, pokladní se v budce smála spolu s ostatními. Ale měl jsem nádherný výhled a pořídil fotku, kterých je na internetu milion. Jen doufám, že i ostatní měli nohy ošlehané kopřivami.
Milda si krom vstupenky vyzvedl i tištěného průvodce, takže nám během prohlídky sděloval důležitá historická data a popisoval události. Já jsem samozřejmě bedlivě poslouchal, takže si jen pamatuji to s těmi kopřivami. Ale naštěstí nepíšu turistického průvodce, ani učebnici dějepisu. Jestli chcete vědět, odkud neměl mistr Jan Hus odjet, navštivte toto místo sami. Dokonale seznámeni s areálem jsme jej opustili a nastoupili poslední fázi našeho výletu. Po necelých dvou kilometrech jsme naposledy opustili krásy jihočeské přírody, propletli se Sezimovým Ústím. Během pochodování nudným panelem kluci zjistili, že jsme nacházíme ve městě, kde má vilu druhý Československý prezident. Míra, jakožto sběratel zajímavých míst tuto informaci bujaře přivítal. Ostatně jako všichni. Změnili jsme tedy kurz a šli se podívat na vilu Hany a Edvarda Benešových. K našemu překvapení se jednalo o dost rozlehlý areál a než jsme našli hlavní vchod, skoro nám zavřeli. Vlastně nás personál (mladá paní) památky upozornil, že si sice štrádujeme krásně, ale špatným směrem. Šla totiž zrovna zavřít vrata. My jsme jí ale požádali o shovívavost a slíbili jí, že si rychle odskočíme prohlídnout hrobku a zase vypadneme. Jestli osoba něco namítala nevím, protože jsme rapidně zrychlili a utekli z doslechu. Zrychleným přesunem tam, cvaknout, zrychleným přesunem zpátky, jsme čistokrevní vlastenci. Cestou nazpět jsme nebyli hubováni, ani hnáni k zodpovědnosti. Navíc nám strážkyně prvorepublikového skvostu popřála hezkého dne.
Změna trasy měla krom již uvedeného další příjemnou vlastnost. Umožnila nám zvolit, pro další putování do kempu, příjemnější pouť podél Lužnice a vyhnout se tak městu. Což bylo vzhledem k letnímu počasí více než vítané. Nedalo to dlouho zabrat a my jsme spokojení a příjemně unavení stanuli před naší chatkou. Abychom doplnili živiny a tekutiny, odložili jsme si zde jen bágly a přemístili se rovnou na terasu restaurace s tím, že očistu provedeme opět samostatně podle uvážení. Velmi nás překvapilo, když jsme se postavili k výčepu, že na nás osazenstvo koukalo jako na navrátilce z války. Paní majitelka nám dokonce oznámila, že o nás měli od rána strach a bála se, že jsme byli uneseni. Vyvedli jsme jí z omylu, Jiřík, kteří trasu měřil, dosvědčil tvrzení hmatatelným důkazem a objednali si pivko. Večeři jsme tentokrát neplánovali, protože se v chatce nacházela papírová taška s velmi chutným obsahem.
Večerní zábava začala zlehka a nenáročně, většinou ve třech (to jak jsme se střídali pod sprchou). Na stole zatím byly jen půllitry, s večeří se čekalo, až budeme všichni. Kromě hodnocení dnešního výletu jsme pozorovali i okolní společnost. Nedalo se nevšimnout, že skupině praktikantů celkem úspěšně házel klacky pod nohy plynulého chodu tichý mladík Ládín. Jeho rebelie spočívaly v nekonečné šňůře pokusů o útěk. Jednou prchal přes fotbalové hřiště, hned nato se snažil protáhnout brankou, pak se vracel v doprovodu dozorců od sprch. Tomuto dění jsme zatím nepřiřazovali žádnou prioritu. Stav se ale změnil ve chvíli, kdy jsme na stůl vybalili večeři. Nikdo si nevšiml nenápadného supa kroužícího kolem našeho stolu a jeho úmysly jsme prohlédli až ve chvíli, kdy nám začal loupit jídlo. Zábavné nám to přišlo do té chvíle, než zaostřil na náš stůl pokrytý jídlem. Zčistajasna se zjevil hned vedle nás a začal zobat sýr a olivy. Zelené bobule mu ale nechutnali a tak je začal pohazovat po zemi. A to nás celkem nakrklo. Takže jsme pochytali všechno, co se dalo ukrást a pokusili se Ládínovi zlé úmysly vymluvit. Naštěstí za chvilku doběhl krotitel a mladíka si odvedl. Bojovník se pak dostavil ještě jednou a to si vzal na mušku Mildův poloprázdný půllitr. Když jsem mu ho vytahoval ze spárů zjistil jsem, že i přes velmi drobnou tělesnou konzistenci měl sakra sílu. Tentokrát jsme se již nevydali po cestě diplomacie, ale oznámili mu, že jestli sklo nepustí, dostane cáknuto. Nepomohlo to. Dotyčný se pořád urputně díval na dno sklenice a když nemohl přitáhnout ruku k ústům, ohnul se, aby se mohl napít předkloněn. Od jisté rány pěstí (to už se vracel Milda) ho zachránila slečna, která si Ládína odvedla. Několikrát se omluvila a my se s ním už nesetkali. Bylo to dobře, protože se nám začal rodit v hlavách plán, že na kraji stolu necháme položeného velkého panáka vodky.
Protože Mildo karetní hra (zabalená od předminulých vánoc) neměla u osazenstva velký úspěch, vyndal Míra čertovy obrázky a pustili jsme se do sedmy (já si zavzpomínal na ÚDVácká léta). List jsme mazali až téměř k jedenácté hodině, kdy Milda oznámil, že si půjde lehnout. My tři jsme ještě dostatečně unavení nebyli a šli pobuřovat společnost jinam. Tentokrát se i já přidal ke spolku ohně a po chvilce váhání a přemlouvání vzal do ruky čísi odloženou kytaru. Byl to samozřejmě přečin, ale pokročilá hodina a dobrá nálada přemohla zdravý rozum. Jiřík, který si s baterkou sedl vedle mě našel žlutý (jestli je tahle barva pro úplné lamy) zpěvník pro základní školu a jal se hledat songy. Míra se usadil před námi. Našli tříakordovou skladbu a já spustil. Kromě rytmu, správného mačkání strun jsem nebyl schopen udržet ani text písně. Naštěstí má Jiřík dosti silný a zpěvný hlas, takže moje váhavé mumlání schoval. Navíc se Míra přidal, což mě velmi překvapilo. Některé kytarové výplody byly strašidelné, některé jen nedokonalé a někdy kluci ani nepoznali, jestli ladím, anebo mi nástroj upadl. Hned poté, co k ohni přišli další lidé (a Jiřík mi oznámil, že předchozí večer hráli) jsem kytaru odložil a ta se konečně dostala do povolaných rukou.
Kolem přírodního zdroje světla a tepla nás sedělo osm. Hlavní vedoucí (ten), hlavní vedoucí (ta), kytarista, kytaristka a osvětlovačka / zpěvačka. No a samozřejmě my tři. V jejich podání zněly písně daleko líbivěji. Některé jsem znal, něco pro mě bylo úplně neznámé. Zhruba kolem druhé hodiny ranní ustala hudba a naproti nám zůstali sedět jen hlavní vedoucí (ti). Protože si patrně potřebovali říci něco velmi potichu, mluvili si téměř rovnou do úst a navíc on ustavičně hledal něco po jejích kapsách (zadních i náprsních). Tak jsme vypadli a zkoumali, co ještě dělat. Jiřík nám oznámil, že dneska řídí a tudíž se odebere do postele. I když by to bylo to nejinteligentnější, co bychom mohli udělat, Míra objevil zahradní stan a v něm postavený stolní tenis. Obsadili jsme jej a tichou letní noc obohatili o pinkání míčku. Sehráli jsme tři mače a pak taktéž zalezli pod deky. Jestli mi byla zima netuším. Myslím si, že jsem usnul ještě dřív, než jsem dolehl na postel.
