Z Prahy jsme vyráželi nezávisle na času a místě. Jirka se vracel ze služební cesty a mířil z východu, Milda musel ještě vyřídit drobnosti (tajnosti). Já, neoplývající vlastním vozidlem, jsem přijal Mírovu nabídku a svezl se s ním. Navíc se jeho plány odjezdu nejvíce shodovaly s mými. Po barvité a plodné non-orální komunikaci jsme se sešli na Pankráckém parkovišti a vyrazili k Táboru. Bylo něco málo po třetí hodině, slunce dalo tušit, že nás alespoň dneska čeká pěkný den a Applí navigace varovala před nadcházejícími kolonami. Na naší rozvernou náladu to ale nemělo žádný vliv. Probírali jsme se událostmi minulých dní (a měsíců) a udržovali spojení s ostatními členy výpravy. Chvilka tlachání přinesla pro naší dvojici úkol. Máme pořídit několik málo potravin a nealkoholických tekutin pro zítřejší výlet.
Drobnosti ze seznamu plus mraky nenapsaných, ale chutných věcí, jsme nakoupili během zastávky u Táborského Alberta. Nakládané okurky a cibulky, lahodný sýr a pečivo. Musel jsem se smát tomu, že první ročníky byly hlavně o chlastání a mladickém řádění, nyní, s postupující dospělostí přecházíme na libování si a odpočinek. Abychom nebloudili do kempu, zapnul Míra poprvé navigaci. Ta se okamžitě zorientovala, ale ukazovala nám tak nějak nehezkou a vozidlem neproveditelnou cestu. Hned na začátku nás vedla do zákazu vjezdu, hned nato nás poslala na přikázaném směru jinam. To se mi zdálo divné a lehce jsem začal panikařit. Ovšem Míru to nechalo naprosto v klidu a mou snahu o nastartování druhé (totiž mé) navigace odmítl s tím, že zdroj dat je stejný. Když jsme měli po železničním přejezdu zahnout ihned vlevo a ocitnout se tak na kolejích, silně jsem zařízení nevěřil. I přes protesty jsem donutil svůj mobil, aby naplánoval cestu a hle, cesty se diametrálně odlišovaly. Levým okem jsem skenoval Mírův display, pravé spočívalo na mém. Porovnával jsem rozdíly. A pak se pravda ukázala. Zatímco moje aplikace zobrazovala v rohu ikonu autíčka, Mírova panáčka. Navíc se čas příjezdu rozcházel zhruba o hodinu. Stačilo ťapnout na telefon a bylo po problému. Zase jsme jezdili hezky po silnicích.
Když jsme vybírali místo, kde bychom mohli na dvě noci spočinout, připomněla mi Lucka osadu Soukeník. Tam jsme minulý rok strávili víkend při návštěvě babičky a byli jsme velmi spokojeni. A protože od té doby nezměnily chatičky majitele, dalo se znovu očekávat příjemné prostředí. A bylo tomu tak. Zaparkovali jsme, zamířili do hlavní budovy a pozdravili se s provozovateli a poňuchňali s Ibarem (obrovský, ale nádherný pes). Jejich milý a přívětivý přístup hned potěšil i Míru. Obdrželi jsme klíče od chatky, spolu s žádostí, jestli bychom auto zaparkovali tak, aby nepřekáželo. Na víkend totiž přijede spolek starající se o pohybově i mentálně postižené osoby. Pro Míru nebylo přeparkování problémem a umístil auto tak, aby nikde nevyčnívalo a současně, nenacházelo se příliš blízko chatky (mimo šavlový dohoz). Obsah kufru jsme naházeli k postelím, převlékli se a šli vyhlížet ostatní. Samozřejmě k této aktivitě nemohlo chybět pivko.
Zanedlouho se ozval (zatím jen písemně) Milda, že se blíží. Po pár minutách volal, že je někde mezi fotbalovým hřištěm a lesem a neví přesně, kudy jet. Pokusil jsem se ho navigovat a umístil se tak, abych sledoval příjezdovou cestu. Po chvilce po ní projelo černé auto a i když jsem do telefonu Mildovi oznamoval, aby zastavit a odbočil doprava, pokračovalo v cestě dál, dolů. Tudíž jsem usoudil, že to jeho vozidlo nebylo. Čekal jsem dalších pár minut a Milda stále nikde. Bloudil. Nespouštěl jsem z kamenité silnice zrak a vida, černý osobní vůz znovu projel stejným směrem. Další události jsem nenechal náhodě, vyběhl a mával jako o život. Nebylo pochyb. Byl to Milda a tentokrát zastavil, zacouval a odbočil ze své nekonečné pouti. Seznámili jsme ho se základními fakty (že si má dát pivo), jaká je naše chata, že Jiřík je ještě na cestě a pomohli mu s nákupem. On pořídil ranní občerstvení pro všechny. K tomu nabídl ještě dvě lahve Jagermeistera, ale to se nesetkalo s úspěchem a tak je rovnou uklidil. Zasedli jsme k našemu stolu na terase a poslouchali Mildovi historky.
Jako poslední, kolem sedmé večerní, dorazil Jiřík. Ten trefil osadu hned na první pokus, bez pomoci. I jeho jsme podrobili přijímacímu procesu, vybalil si (pohodil bágl na postel) a za chvilku seděl s půllitrem u stolu. K naprosté spokojenosti, že jsme se i přes velkou absenci sešli, chybělo jen něco k snědku. A tak jsme si objednali večeři. Zatímco někteří si objednali běžný smažák, našli se i podivíni, kteří si objednali smažák se smažákem a oblohou. Kuchaře to nepřekvapilo a přání dotyčnému splnil. Po zbytek večera jsme se vlastně nepřesunuli od stolu. Tu a tam si někdo odběhl pro pivo, mikinu, anebo toaletu, ale jinak jsme si vystačili s jedním stolem. Dění kolem nás jsme aktivně nepozorovali, někdy ovšem naší pozornost upoutal nelidský skřek.
Po půlnoci, kdy obsluha pípy stále ještě fungovala, jsme s Mildou další setrvání ve stavu bdělosti zamítli. Oba jsme se shodli, že jsme unavení a nebudeme se pokoušet to rozhodit. Druzí dva členové náš názor nesdíleli a naší společnost vyměnili za táborák, kytaru a zpěv kotlíkářských songů. Co se dělo u ohně nevím, ale na chatce byla strašná zima a já během Mildových pokusů o vybití všeho kousavého hmyzu klepal kosu pod peřinou. Výroba tepla mi nešla a usnul jsem vyčerpáním. Milda byl vybaven velmi jemnou Larisou, takže moje potíže neokusil. Usínal tedy v teple, klidně, za bzukotu komárů.
