Bylo nám jasné, že bez profesionální pomoci se nehneme. Naštěstí Sandřin bratr Michal poskytuje právě tuto službu a Sandra se o něm při našem zoufání zmínila. Vyměnili jsme si kontakty, já zaslal prosebný email a velmi dlouhé klubko se začalo pomalu odvíjet. Po několika konzultacích, jednom měření a spoustě SMSek, volání a mailech jsme obdrželi od Áji (která byla druhou členkou týmu) a Michala architektonickou studii. Výsledek nás ohromil a my se rozhodli, že se pustíme do realizace. Ovšem od obrázku na papíře ke skutečně zdi v obýváku byla dlouhá cesta. Už jsme věděli co a jak, chyběl nám kdo. Výsledek internetového hledání poskytl přehršel firem. Ale strach ze špatného výběru způsobil, že jsem se znovu obrátil na nejspolehlivější a nejaktuálnější zdroj. Kolegy.
A rozhodnutí se ukázalo býti správným. Zdenda, který před několika lety podnikl kompletní rekonstrukci bytu, se svěřil se zkušenostmi s realizační firmou. Chválil, doporučoval a předal mi kontakt. Navíc jsem si mohl výsledek prohlédnout na vlastní oči. Konverzaci jsme navázali i tímto směrem a rozjeli stavební projekt. Realizace začala dostávat větší a větší tempo. A s tím přicházely další otázky, další problémy k řešení a další potřeby. Manželka, která se stala hlavním komunikátorem ohledně přestavby, si vzala na starosti koupelnu a kuchyň. Měli jsme sice návrh od architektů, ale při řešení úchytek, dekoru, velikosti, rozvržení a dalšího milionu detailů, jsem byl v koncích. Dohodnuto bylo i kdy a za kolik.
Co jsme doposud neměli naprosto vyřešeno, byly věci z bytu. Lucka dohodla s babičkou, že si všechno můžeme uskladnit v ní v garáži. Včetně sebe a holek. Já po dobu rekonstrukce našel azyl u rodičů. Samotné balíkování by byla kapitolou sama o sobě. Zatímco Lucka už odvezla holčičí oblečení a několik krabic hraček, zabalila kuchyň s obývákem a polovinu šatní skříně, já jsem jí z pohodlí gauče sledoval a utěšoval sám sebe (zcela mylně), že už toho nezbývá mnoho. Dva dny před stěhovací akcí jsem pak propotil nejedno triko, když jsem zoufale vměstnával tisíce drobností do zmenšujícího se počtu krabic (to jsem zase tvrdil, že jich máme dostatek) a stále nacházel nová a další "ještě tohle". Ale jak nábytek, oblečení, knihy a mraky zbytečností dopravit z místa A, do místa B? A tomuto příběhu se věnuje článek.
Naše vidina nového bydlení samozřejmě nezůstala utajená a my jsme se tím naopak velmi rádi chlubili. Od několika kamarádů jsem dostal nabídku na pomoc, až bude potřeba. Ale Martin se chopil opratí (už i on moji příležitostnou laxnost odhalil) a otázku stěhování mi pomohl naplánovat. Volba termínu netrvala dlouho. Začátek nástupu pracovní skvadry byl jasný a volných dní nebylo mnoho. Navíc se začátkem června konalo vojenské cvičení jeho jednotky, takže náš "den D" se shodoval se stejně nazvanou operací spojeneckých vojsk před pětasedmdesáti lety. Abych alespoň drobným dílem (já se totiž nákladní auto šoférovat neodvažuji) přispěl k dílu, rozhodl jsem se zařídit dopravní prostředek. Zagooglil jsem a našel firmu poskytující dopravní prostředky různých vnitřních objemů. Tušil jsem, že do malého pickupu není možné všechny bedny, které se nám nacházeli po bytě naskládat, ale neměl jsem tucha, jestli je dostačující prosto o velikosti 17 metrů krychlových. Nakonec vyhrál komfort v podobě nakládací rampy, kterou disponovala dodávka o tři metry krychlové větší. Samozřejmě, že jsem si objednávku nejdřív ověřil s Martinem, abych nepořizoval zapytlovaného zajíce.
Objednal jsem tedy Fiátka a s Martinem se kolem osmé sešel. Když Martin, který si chtěl prohlédnout místo činu, počítal bedny a nábytek, konstatoval, že se nejedná "jen o zbytek". Prý si pod tímto termínem představoval daleko menší počet. Ale zaručil se mi za to, že se to do auta vejde. Odcestovali jsme před Bořislavskou administrativní budovu a začali pátrat. Správně jsme zcela jistě byli. To dokazovala objednaná dodávka umístěná na parkovišti, ale dveře se zvonky, anebo nějaká informační tabule nikde. Obešli jsme objekt a krom spousty zavřených a zamčených nalezli i jedny otevřené dveře. Za nimi se nacházela vrátnice, jejíž obyvatelka nám poradila, že námi hledaná firma sídlí za čtvrtými dveřmi po pravé straně. Právě před nimi jsme se nalézali za krátký okamžik. Ovšem tápání neustalo. Zvonek přítomen nebyl, z cedule opsané telefonní číslo hlásilo svou neexistenci a druhý bezdrátový spoj nikdo nezvedal. Zase, znovu a zcela klasicky jsem začal panikařit a nadávat. Martin se jen usmíval a odešel. Já dále hledal kontakty, když jsem zpoza rohu zaslechl Martinův hlas, který oznamoval moje jméno, objednaný vůz a další podrobnosti. Zavolal na mě, já přiběhl a otevřenými dveřmi zahlédl mladíka ve slunečních brýlích, s kterým se Martin bavil. Oznámil nám, že jen vypraví klienta a za chvilku je u nás.
Čekali jsme pět, deset, patnáct minut. Kolem se mihl mladík, omluvil se za čekání a potřebnou chvilku definoval jako pár vteřin. Znovu jsme čekali pět, deset minut. Znovu se ukázal zástupce firmy a nabídl nám, že nám alespoň půjčí klíče pro kontrolu auta. Oznámil, že druhým klientem je puntičkář a všechno si musí omrknout. Martin odborným okem prošel vůz a krom absence oleje v motoru, nabouraného podvozku, uraženého pravého blinkru, chybějících žárovek a omlácené kastle nespatřil žádné nedostatky. Chlap všechno odkýval, dolil litr maziva a přinesl smlouvu. Já se pustil do studia listiny, Martin se seznamoval s plošinou. Tedy, rád by, kdyby se neustále na parkovišti vyskytující se nájemce neseznamoval s rádiem a nestál metr za našim zadkem. Marné bylo naše čekání, že mu to dojde a nesetkalo se s úspěchem. Rozhodl jsem se tedy jednat a požádal ho, jestli by s vozem trochu cukl, abychom mohli rampu spustit. Pokýval hlavou, nastartoval motor, zařadil rychlost a lehce se rozjel. Pak mu to chcíplo a on poskočil asi metr. Martin jen pronesl, že mou prosbu vzal zcela striktně. Jelikož nám již nepřekážel, Martin vyzkoušel plošinu, podepsal papíry a my odjeli za dřinou.
Martin proplul Prahou, jakoby řídil brouka (myslím čtyřkolového). Navíc díky jeho jasnozřivosti zaparkoval naprosto excelentně kousek od našeho vchodu. Odebrali jsme se nahoru a Martin v kuchyni ukázal na lednici. Neústupně prohlásil, že musí jít jako první. Já uposlechl a pustil se do odpojování. Mezitím Martin otevřel dveře a s podivem mi položil otázku: "ty budeš ještě vařit?". V útrobách chladícího zařízení se nacházel salám, okurka, otevřená marmeláda a tři páry vajec. Začal jsem cpát potraviny do tašky a z koupelny se ozvalo. "v pračce máš ještě nějaký prádlo". Běžel jsem po hlase a ujišťoval ho, že je to chtěné, ale než jsem svou ukoktanou větu dokončil, Martin držel v ruce dveře od skříně, ukazoval na věci na polici a vypadal podrážděně. Za přípravu jsem zcela zjevně dostal čtyři mínus.
Něco málo po desáté hodině dopolední jsme začali nakládat. Lednice, pračka, sušička, do úzké mezery matrace, čelo postele. Z celkového prostoru moc neubylo, protože jak říkal Martin, "je to jako tetris". Každá mezera byla využita, nic nezůstalo jen tak ledabyle. Pak nadešla těžká dřina. Postele, tři dvou a půl metrové skříně a gauč. Jelikož vnější rozměry nábytku daleko přesahovaly vnitřní rozměry výtahu, museli jsme drobečky snést po schodech. Hmotnost přepravovaného objektu nebyla jedinou přitěžující okolností. Manipulace s ním nebyla také zrovna lehká, nehledě na zhoršené prostorové podmínky, způsobené květináči v prvním patře. Hned po první skříni jsem měl triko durch a ruce u kolen. Navíc mi Martin prozradil zlaté pravidlo stěhováků (kterého sám před lety dělal). "S čím se nemusíme dřít, s tím se dřít nebudeme". Poukazoval tak na fakt, že je více než chytré vyndat ze skříní police, gauč rozdělat na menší části a maximálně tak šetřit síly. Přeci jen, měli jsme to na celý den.
Jiných aktivit, nežli nahoru – dolu, pošoupnout, popadnou a přenést nebylo. Díky mé neschopnosti jsem Martinovi podal k pití jen několikrát naplněný hrneček vody z kohoutku a k obědu mléčnou tyčinku s čokoládou. Navíc ještě tvarově upravenou sluncem. Nábytku nebylo tak mnoho, ale bedny byly nekonečné a největší díl zabíraly zbytky. V nekonečných hodinách jsem několika sousedům oznámil, že nás nevykrádají, ani se nestěhujeme (to nebylo přijato vždy radostně), ale budou následovat dva měsíce randálu, nepořádku a diskomfortu. Konec stanovilo až naprosté naplnění nákladového prostoru. To se navíc nad našimi hlavami začala stahovat černá mračna a byl nejvyšší čas zvednout kotvy. Konečně jsem mohl Lucce, na její četné dotazy kdy vyrazíme, odepsat, že už.
Že bude dopravní prostředek vykazovat jiné jízdní vlastnosti, mi bylo jasné už při pohledu na zadní nápravu. Oproti ránu byla mezera mezi blatníkem a pneumatikou několik milimetrů. Ale já dal na Martinův odborný verdikt a na mou otázku, jestli dojedeme, odpověděl "snad". S taškou plnou potravin (obsah lednice) mezi námi jsme vyrazili na druhou stranu, než byl cíl. Nebylo to snad mým navigováním, ale několik bytových prvků bude sloužit ještě dál. Cesta z Prahy byla bez problémů. Tedy dopravních, abych byl přesný. Černá mračna, která se táhla po naší levici, nám naháněla obavy. Před garáž nacouval Martin již s mokrým sklem. Nábytek jsme skládali mokří a do kabiny jsme vlezli promočení. Za co nás svatý Petr takhle vytrestal nevím. Možná chtěl sám skříňku a zlobil se, že jsme jej opominuli.
Projíždět Prahou kolem šesté hodiny by byla vražda a tak to Martin vzal oklikou. Bez jediného čekání v koloně, někdy celkem dobrodružnou trasou jsme dojeli až k vratům (ty už byly otevřeny) Lucčiny babičky. Za sklem jsem asi nebyl poznat, takže cácorky působily zmateně. Ale jakmile jsem vylezl, spustil se jásot a přivítaly mě, jako kdybych se vrátil po několika letech. I když byla na stole přichystána královská večeře (anebo velmi pozdní oběd), nejdřív jsme se pustili do vykládání. To šlo pochopitelně daleko rychleji. Vzdálenost mezi nakládací rampou a garáží, kam jsme náklad dávali, byla několik metrů a hlavně, neobsahovala ani jeden schod. Navíc se do odbavování pustily i holky. Včetně babičky. Tu a tam se ozval nadšený ryk, když holky poznaly něco ze svého pokojíčku. A nemuselo se jednat o hračky (ty byly provázeny doslova řevem).
Za několik okamžiků byly věci uloženy. O včasném návratu a odevzdání vozidla ve zvolený čas jsme ani neuvažovali. Než jsem se dostal k tomu, abych kontaktoval provozovatele, měl jsem na telefonu zmeškaný hovor. Právě od něj. Zavolal jsem zpátky a dozvěděl se, že mám zůstat klidný, že dodávka je standardně půjčovaná na čtyřiadvacet hodin a tudíž odevzdat jí musím do zítřejší deváté hodiny ranní. Tím bylo vystaráno. V klidu jsme pojedli (já se narval haldou řízků), pak se rozloučili a odjeli zpět ku Praze.
Návrat se konal ve dvou autech. Já si půjčil na dostěhování "zbytku" věcí ještě naše auto. Nebylo si tedy s kým povídat, ale podle toho, jak jsem byl unavený (fyzicky) bych Martinovi neříkal nic chytrého. Zhruba v půl desáté jsme zanechali dodávku na parkovišti půjčovny, v deset byly u nás (v holobytě) a v půl jedenácté Martin odjížděl domů.
Byla to dlouhá a náročná šichta a bez obrovské Martinovy pomoci by dělníci neměli kde začít. Mnohokrát děkuji, jsem velkým dlužníkem.
