Vyskákali jsme z dopravního prostředku (přesně podle naučeného vzoru) a zaujali kruhovou obranu. Když Tatra odjela, obě družstva se zformovala do jedné šachovnice a vyrazila na patrolu. Velmi akčně, protože jsme byli pod dozorem velení i objektivu, jsme došli k polní cestě nad věží. Právě tou, z které jsme již několikrát začínali své taktické dobrodružství. Nacpal jsem si ucpávky do uší a s posledními zbytky hlasu (za tu krátkou velitelskou kariéru jsem o něj přišel) vyrazil se svými kluky vpřed. Blanka s první družstvem šla hned za námi. Zcela neočekávaně jsme byli přepadeni. Tentokrát však ze dvou směrů. Ze šesté a třetí hodiny. Postup se zastavil a já začal tápat, co dělat. Na první pohled jsem viděl, že se mám hodně co zlepšovat. Když jsem se rozhodl, že pošlu dva lidi prvnímu družstvu na pomoc, za mými zády padl raněný. Naštěstí se Petr okamžitě chopil své role a dotyčného začal ošetřovat. Celá přestřelka se nakonec vyřešila sama. Došli náboje a my se "nějak" přesunuli z oblasti boje.
Jako velitel jsem v tu chvíli zcela selhal a byl jsem rád, že u toho nebyli instruktoři. Snad obrazový záznam bude zpracovávat odborník na střih a případné vizuální efekty a z celé frašky vytvoří poutavý krátkometrážní šot. Hlavní úkol byl ale splněn. Zásobníky zely prázdnotou. Prioritní podmínka ukončení cvičení byla splněna. A nikomu se nic nestalo. Procesem odmunicování si postupně prošli všichni členové roty a protože zbylo několik jedinců, kteří byli i přes lítý boj držiteli nábojů, provedla se na betonové ploše střelnice finální dávka jistoty. Před odjezdem na ubytování jsme se vydali ještě sbírat hilzny, abychom oblasti střelby zanechali čisté. Během našeho sezobávání se rozproudila velmi živá a později i krapet ostrá (trochu u mojí vinou) diskuze, kdo koho při nástřelu dostal, kdo co dělal špatně, kdo se nekryl a kdo by byl třikrát mrtvý. Tyhle "kdyby" povídačky a vedení papírové války nemělo dlouhého trvání, protože prázdných patron bylo málo a sběračů hodně.
Nadešla několikahodinová, neoblíbená, ale na každém cvičení opakovaná aktivita údržba materiálu. Nafasovali jsme bílé hadry, posedali si k postelím, rozložili zbraně a pustili se do práce. I když jsem na rozdíl od ostatních byl oproštěn od pulírování pistole, trávil jsem činností stejnou dobu. Nejednou jsem mínil umístit útočnou pušku na trávník před budovou (zavřeným oknem). To když se bílý hadřík po kontaktu s několikrát čištěnou plochou změnil na černý mastný cár. Ale do večerního odevzdávání zapůjčených položek zbývalo ještě dosti času, takže jsem seděl a drhnul.
Tu a tam někdo přišel, někdo odešel, anebo si někdo něco půjčil. Samozřejmě jsme ty nekonečné hodiny kromě leštění vyplnili vyprávěním historek, postřehů i hodnocením cvičení. Když se za okny začalo pomalu smrákat, osmělil jsem se k prvnímu pokusu o odevzdání. Po vystátí zhruba dvacetiminutové fronty jsem byl shledán nevyhovujícím a poslán pryč. S ústy plnými nespolečenských slov jsem se vrátil k hadrům, zasedl na podlahu naší cimry a znovu se pustil do šmudlání. Naprosto jsem se vyvaroval dalších marných pokusů o předání. Hezky jsem si počkal na deadline. Zbraň sice nebyla převzata zcela bez závad, ale předána byla.
Od té chvíle vlastně nastala volná zábava. Po budově jsem se mohl pohybovat zcela volně, aniž bych musel dávat pozor, že někomu vysklím zuby. Od sedmé večerní byl za ubytovnou pořádán skupinový oheň (s nealkem), na který jsem ze společenských důvodů nedostavil. Bohužel jsem si poslední večer pokazil černým puntíkem, který tu nebudu popisovat. Stejně jako ostatní členové družstva jsem si zabalil (alespoň částečně) a uložil se ke spánku. Ráno, během vyčkávání na příjezd autobusů (uklizeno jsme totiž měli velmi rychle), jsme se nedobrovolně věnovali pořadové přípravě. Jelikož se tato činnost odehrávala na úrovni celé roty, jednalo se o velmi zábavnou podívanou.
A tím celý výcvik skončil. Obrovská poklona patří instruktorům (nejen Ivanovi s Jakubem), kteří se nám věnovali a dokázali, že v České armádě slouží profíci na slovo vzatí. Slova díků patří všem klukům druhého družstva první čety, s kterými jsem měl tu čest sloužit a kteří mě nenechali ve štychu i přes spousta přešlapů, kterých jsem se nebyl schopen vyvarovat. A pak samozřejmě všem členům roty, díky kterým je cvičení skvělé. Speciální poděkování však patří Radkovi a Petrovi, velení první čety, za jejich přístup a mé pravé ruce a příteli Petrovi, bez jehož pomoci bych toho spousta nedokázal.
