Nejhorší je žádné rozhodnutí

3. díl: Broušení diamantu

Po snídani, trávené na cimře, jsme zase navlékli taktiky (v čepicích, bez masek) a shromáždili se před ubytovnou. Slunce, které se vyhouplo přes horizont dávalo tušit, že arktické doplňky nebudou potřeba. Vzhledem k tomu, že stále platilo nařízení velitele roty určující hromadnou ústroj (goráč, anebo kabát), trochu jsem se potil. Na korbě jsme se díky novému Martinovi dopravili na pěchotní střelnici Plešivec. Tématem pobytu v areálu byla zase "Taktická příprava" pod vedením instruktorů. Hlavní událostí byla ale plánovaná inspekce generála.

středa 20.03.2019 publikovaný vojenské zážitky Přátelé a Jenda
KDE (polohy a umístění) Čechy / sever / západ /
KDO (osoby a obsazení) aktivní zálohy AČR /
KDY (období a interval) jaro / více dní /
PROČ (důvody a účely) adrenalin /

Protože vrtulník s honorací měl dorazit až kolem jedenácté hodiny, měli jsme dostatek času věnovat se nácvikům. Nejprve nám Ivan s Jakubem předvedli, jak se překonávají křižovatky (pro vojáky není důležitá zebra, ale bezpečnost) a pak jsme se pustili znovu do patrolování a řešení nástřelů. Mé velení se sice nezlepšovalo kvadratickou řadou, ale několik pochval náš tým dostal, takže jsme dostali přidáno. Nástřel ze dvou míst (ala afghánská křížová palba), nástřel daleko silnějším nepřítelem (aneb honem pryč) a kontakt s lehkým nepřítelem, kterého jsme měli eliminovat. Opravdovou třešinkou pak byl raněný během nástřelu. Zpracovat všechny informace a velet, to byla pro mě druhá maturita. Znovu musím zmínit, že kluci fungovali prostě bravůrně a mít Petra jako svého zástupce je absolutní výhrou.

Ivan naše počínání hodnotil větou "pecka do Německa". Z toho jsem předpokládal, že je spokojený. Přemístili jsme se na začátek provizorní závodní dráhy, která měla prověřit naše dosavadní zkušenosti a seřadili se v pořadí Eda, Dan, Michal, Adam, já, Petr, Míra a Žabák. Cílem bylo takticky se přemístit z výchozího postavení (za kontrolní věží) na plácek pod ní. Krátká pěšina, vedoucí mezi křovisky, se napojovala na betonovou cestu, přiléhající k bloku přízemních budov. Kolem těch jsme samozřejmě museli projít. A za poslední budovou byla otevřený prostor, který protínala zmiňovaná betonovka. A na konec té komunikace jsme se měli dostat. Instruktoři nás do boje vybavili hřejivými slovy. "Dělejte to, co jste se naučili. Předávejte si signály a hlavně řvěte. A Tebe Honzo musí být slyšet." Pak zmínili, že už v podstatě jen dobrušujeme diamant. S mávnutím pomyslného praporku a přáním hodně štěstí jsme se v šachovnici dali do pohybu.

Pátrač za chvilku zmizel v zatáčce a nechal zastavit celé družstvo. Vlastně zamrznout (to je totiž rozdílný povel v signalizaci). Naprosto nehybně jsme čekali na další pokyny. Po pár vteřinách k nám dorazilo, že je před námi křižovatka a velitel se má jít podívat. Tak jsem šel. Prohlídl jsem si terén a hledal, odkud bych mohl čekat nástřel (kvůli tomu jsme tam přece šli). Kulomet jsem umístil do rohu, aby kryl otevřenou plochu a nařídil postupovat vpřed, přičemž jsem se vrátil na svou původní pozici. Když Dan došel Edu, Eda vyrazil k rohu budovy. My na druhé straně šachovnice prošli za Adamovýma zádama stejným způsobem. Já začal krýt Michala, Míra pak mě. Když se had znovu narovnal a my se srovnali, zpozoroval Eda osobu na deváté hodině. Střelba zatím nepřišla, takže jsme opatrně, pomalu, ale neustále postupovali vpřed. A pak přišla rána. Všichni zařvali "kontakt" a práskli sebou na zem a spustili palbu. Začala přestřelka. Tým Alfa, který byl po naší pravé ruce jsem nechal dorovnat na naší linii. Co přesně mě vedlo k následujícímu povelu (zkušenosti to rozhodně nebyly) nevím, ale zahlásil jsem ho. "Loupáním na devátou hodinu vpřed".

Eda, přesně podle nacvičeného modelu, zařval "jdu" a Dan, ležící vedle něj "kreju", načež se Eda zvedl a sprintoval podél nás. Ani šutr na cestě, který mu narušil stabilitu a poslal ho k zemi, jeho odhodlanost nijak neotupil. Ve stejném rytmu pokračovali i ostatní a my se během chvilky odpoutali od střelby a ocitli se u křovisek, z kterých jsme vyšli. Nechal jsem vytvořit kruhovou obranu a provést kontrolu. Všichni zdrávy, všichni s municí, všichni zpocení. Bylo mi jasné, že kempit v kole nemůžeme věčně. A tak jsem znovu zavelel postavit šachovnici a postupovat v původním směru. Stalo se. Žádný další nástřel už nepřišel a my se protáhli kolem nebezpečného místa a na pokyn instruktorů postupovali po svahu nahoru, k věži. I když stoupání svahu nebylo zrovna v ostrém úhlu, dodrápali jsme se tam a na plácku před věží zaujali znovu kruhovou obranu. Tam naše válčení skončilo. Ivan s Jakubem si nás odvedli stranou a pustili se do vyhodnocení.

Na všechny členy týmu spustili pochvalu (a mluvili mi z duše). Eda si vysloužil ostruhy za odhalení skrytého protivníka, Adam za "prdelní" polohu (tu zaujímal velmi rád) při krytí kulometem, Žabáka za bojovnost a ostatní za skvělé fungování a rychlost. K mé hlavě šlo několik rad a připomínek. Neudělal jsem úplně šťastné rozhodnutí tím, že jsem jednotku poslal zase zpět, místo toho, abych určil sílu protivníka (a to jsem mohl) a pokusil se prorazit. Cílem totiž bylo dostat se na určené místo a návratem jsme ztráceli čas a koledovali si o obchvat. Dalším bodem bylo loupání do kopce. Náročný terén v kombinaci s taktickým přesunem nám ubíral síly a fakt, že se už nestřílelo, nasvědčoval tomu, že jsem měl znovu postavit kluky do šachovnice a jít v ní. Chybami se člověk učí (slova instruktorů) a příště si na to dám alespoň pozor. Celkově dobře odvedená práce.

Během zhodnocování se na obloze objevil vrtulník. A v něm nikdo jiný, než pan generál. Ivan nám kladl na srdce, že až pojedeme akci znovu, máme přidat ještě několik desítek procent k výkonu, který jsme teď podali. Prozradil nám, že jsme ve skutečnosti ještě na hony vzdáleni realitě. Když kolem člověka hvízdne kulka, neběží, letí. Pak jsme se přesunuli na síť cest, kterých je na střelnici dost a znovu si zkoušeli taktiku. Zlaté hvězdy se kolem nás jedno či dvakrát prošly, ale k žádnému salutování, zpovídání anebo jiným závažným akcím nedošlo. Naštěstí. Před obědem jsme se k druhé akci už nedostali. Generálské oči potěšilo jiné družstvo a my mohli načerpat síly. I když Ivan řekl, že to není dobré, protože nechce vidět ty výsledky, až se budeme drápat do kopce s plnými břichy.

Oběd byl dokonalým zážitkem. Obloha vymetená, slunce hřálo, kolem vlál svěží vzduch, slyšet bylo jen přírodu a kolem nás civilizací nenarušená krajina. Navíc strava poznala od minulých cvičení jasných zlepšení. Hodil jsem na toto téma řeč s Tomášem, kuchařem. Složil jsem mu pochvalu a on mi prozradil, že tak trochu začal povídat kuchařkám do vaření. "Musím ty glutamátové víly trochu usměrňovat", povídal.

Ve zbytku času tráveného na střelnici jsme nacvičovali nové téma. Nasedání a sesedání z dopravního prostředku. Je vlastně jedno, jestli se drápete na korbu Tatry, anebo břicha Sokola. Postup je pořád stejný (kecám, u vrtáku to musí být frkot). Když transportovaná jednotka dostane signál, že bude vysazovaná, připraví se a při zastavení zaujímá kolem dopravního prostředku kruhovou obranu. První vystoupí velitel jednotky (v našem případě velitel družstva), ale jednotka se sype odzadu a zaujímá kruhovou obranu. A velitel si počítá svoje ovečky. Když má všechny lidi venku, zkontroluje transportní prostor a přidá se k ostatním. Nic těžkého. Při nasedání jednotka vyčká skrytá blízko místa vyzvednutí. Chvilku před dosednutím, anebo zastavením se vojáci "nabuzní" (to je vojenský termín) k sobě a pak se rychle přesunou k dopravnímu prostředku. Velitel zase počítá lidi a nastupuje jako poslední. A jak nám prozradil Ivan, piloti čekají od dosednutí asi 12 vteřin. A pak se zvednou, nehledě na to, jestli mají někoho na rampě, anebo ne. Náš první pokus o vysednutí se odehrával spíše v minutách, než vteřinách. A připomínal grotesku. Nic nám však nebránilo v tom, abychom se poučili z chyb a vybrušovali diamant. Takovýchto scénářů se opakovalo asi pět. Někdy nás kluci (instruktoři) nechali vyhodit na krásném place, někdy v křoviskách. Všechno mělo ukázat, jací jsme velitelé. Na závěr jsme zaujali kolem instruktorů kruhovku a probírali naučenou látku. Bohužel jsem se dozvěděli, že i když s námi měli být až do konce cvičení, zítra končí. Nato jsme byli svezeni před věž a posléze na Dlouhou.

Do večeře byl odpočinek, u někoho probíhalo čištění zbraní a po jídle nás čekala osvěta v podání pana podplukovníka. Asi to nevyjádřím přesně, ale znělo to jako "Prevence rizikového chování". Pan podplukovník nám vysvětlil, že riziková osoba nemusí být jen týpek s molotovem v ruce, anebo holohlavec s hákenhrajcem na zádech. I člen hnutí Greenpace, vegan hájící práva vajec, anebo důchodce protestující proti navyšování ceny čehokoliv, spadá do této skupiny. Pak se na plátně objevily znaky a motta levice, pravice, zeleného extremismu, rudého extrémismu, kříženců fotbalistů s nacistama a podobně. Přednášející nás klidným a vlídným hlasem upozornil, že pokud někde, anebo na někom uvidíme tyhle obrázky, máme se urychleně odebrat do bezpečí a nenavazovat konverzaci. Možná pro někoho bylo už pozdě, protože tu a tam z pléna vylétl název organizace ještě dříve, než ho oznámil pan podplukovník.

Po skončení jsme se rozešli a vyčkali na instruktory, kteří nám ve svém volnu nabídli možnost shlédnout prezentace o poskytování první pomoci v boji a dalších odbornostech. Bylo vidět, že zkušeností, teoretických i praktických (myšleno bojových) vědomostí mají instruktoři na rozdávání. Zatímco prezentace obsahovala jen několik hesel, Ivan mluvil desítky minut. Mimo jiné jsem se dozvěděl, že v boji platí jedna lékařská poučka. Na jakékoliv zrnění se poskytuje palebná převaha. Pokud je můj spolubojovník zraněn, jediné, co pro něj můžu dělat je, že střílím a střílím. Sice je to kruté, ale po vysvětlení jsem to pochopil. Dává to smysl. Projížděli jsme různé druhy zranění, jejich ošetřování, použití nástrojů a techniky. Informací bylo nekonečně. Tu a tam přišel nějaký nehezký obrázek, ale naštěstí mi dlouho na sítnici nevydržel. Na konci nám instruktoři předvedli prakticky, jak se nasazuje turniket (že to hodně bolí) a jak se ohledává zraněný. Udělalo mi radost, že se to skoro nerozcházelo od toho, jak nám sdělovala zdravotnice ve Strakonicích.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lukáš hodnotil(a) 23.04.2019 09:39:56

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Seriál a související články

1. díl: Počítání oveček

Poslední dobou chodí povolávací rozkazy na vojenská cvičení v kratších intervalech a počet dní, na které poukazují, se zvyšuje. Březnový výcvik se měl konat od pondělí do středy. Nikterak následující, ale až té po dalším pondělku. Tudíž jsem měl zmizet z civilního života na dlouhých deset dní. V práci jsem s tím moc zdaru nesklidil, ale uvolněn jsem nakonec byl. V jakémsi blíže neurčeném rozpoložení (nevím, jestli jsem se těšil, anebo obával) jsem trhal kalendář a odpočítával zbývající dny. V neděli, co jsem se rozloučil s rodinou a nechal jí klasicky svému osudu, jsem si zabalil podle navrženého seznamu a přihodil ještě pár součástek, které standardně nevozím (některé ještě nikdy). Rozhodl jsem se, že tentokrát nepovezu žádné mazácké výstřelky, jakými jsou sušenky, oříšky, čokoláda, ba ani káva. Navíc by se mi to při všech těch zbytečných krámech do zavazadel stejně nevměstnalo.

2. díl: Dostali jsme Ivana

Po snídani jsme nastoupili na buzerplace, jehož okolí už nebylo pokryto námrazou a věnovali se pořadové přípravě. Ze vskutku naučných listů jsme se učili, jak stát správně v pozoru, jak v pohovu a jak končit (cokoliv). Druhým levelem bylo splnění příkazu vlevo a vpravo v bok. Většinou nám to šlo správně, jen tu a tam se stalo, že měl někdo problémy se správným určením směru. Stačilo si to několikrát prakticky vyzkoušet a rázem jsme se točili ve stejném direktu. Když jsme byli u procvičování snímání pokrývek hlavy, dostavily se k našemu plácku hvězdy. A hned pět. Zavítal k nám podplukovník s plukovníkem (řazeno časově, ne hodnostně). Chvilku nás pozorovali s úsměvem na tvářích a pak se velení a hlavně vysvětlování zmocnil pan podplukovník. Celkem srozumitelně nás seznámil s faktem, že člověk, který vymýšlel povely, byl pravděpodobně velký šprýmař. Vysvětlil nám, že existují dva druhy tvarů. Pochodový (v něm se překvapivě pochoduje) a nástupový. A teď následovaly ty záludnosti. Pro stejnou činnost, zhezčení tvaru, se jednou velí "zákryt", jindy "vyrovnat". A to není jediný rozpor. Další synonyma jsou "přímo hleď" a "paže zpět". No, někdo to tak vymyslel, od císařpána to nikdo nezměnil, tak mi nepřísluší to hodnotit. Ale je fakt, že díky těmto zapeklitostem jsem měl hodně velké problémy družstvu velet tak, ja se správně mělo. A moje nervozita, s počtem upozornění od důstojníků, stoupala. Naštěstí tryzna v podobě parádamarše končila po hodině.

3. díl: Broušení diamantu

Po snídani, trávené na cimře, jsme zase navlékli taktiky (v čepicích, bez masek) a shromáždili se před ubytovnou. Slunce, které se vyhouplo přes horizont dávalo tušit, že arktické doplňky nebudou potřeba. Vzhledem k tomu, že stále platilo nařízení velitele roty určující hromadnou ústroj (goráč, anebo kabát), trochu jsem se potil. Na korbě jsme se díky novému Martinovi dopravili na pěchotní střelnici Plešivec. Tématem pobytu v areálu byla zase "Taktická příprava" pod vedením instruktorů. Hlavní událostí byla ale plánovaná inspekce generála.

4. díl: Závada, kam se podíváš

Cvičení se nám přehouplo do druhé poloviny a čtvrteční den byl krom jiného věnován zdokonalováním střelby. Tudíž jsme se znovu po snídani ocitli na Plešivci. Naším úkolem tentokrát nebylo odrážet simulované útoky, nacvičovat taktiku a vystřílet co se dá za nejkratší možný čas. Hlavní důraz byl kladen na míření a manipulaci se zbraní a ostrým střelivem. Než jsme obdrželi náboje a stoupli si před terče, proběhlo sušení drilu (cvik přeci dělá mistra). Uprostřed střelnice jsme vytvořili linii, opakovali si již naučené pohyby, ke kterým nám instruktoři něco málo přidali. Navíc jsme prováděli ještě vizuální kontrolu prostoru kolem cíle (jestli je ten bastard mrtvej) a pohled za svá záda (jestli neměl kámoše). Zatímco někdo sérii jel plynule bez jediného škobrtnutí, já si musel kroky odříkávat jako básničku. Siréna na kontrolní věži zahlásila začátek střeleb a protože se tak nějak nestíhalo (navíc nám byl zkrácen pobyt na střelnici), bylo potřeba jednat rychle. Samozřejmě žádné zpoždění nemohlo ovlivnit dvacetiminutové čtení (se zkoušením) poučení o bezpečnosti střeleb, kterého se museli (rozhodnutím nejmenovaného) zúčastnit i instruktoři. Na závěr si vzala slovo paní kapitánka (s červeným křížem na rukávu) a upozornila nás na maximální pečlivost při nasazování chráničů sluchu. Mohli bychom totiž utrpět "akutrauma". Po této zábavné situaci, kdy se nejvíc smáli instruktoři, jsme se rozdělili po četách a rozešli se k dalšímu plnění úkolů.

5. díl: Návštěva města chmele a potu

Nakonec dodám z předchozího dne ještě dvě události, které jsem úplně přehlédl, které se nemůžou přehlédnout a které jsem nakonec zmínil v komentáři minulého článku. Po večeři jsme se shromáždili v jídelně a probrali témata, která měla přímou spojitost s pátkem. Přesněji s druhou, odpolední částí posledního pracovního dne. Nejprve nám poručík Luboš ozřejmil topografii. Od usevernění mapy a zorientování se v ní, přes stanovení souřadnic až po určení pochodového úhlu a sledování orientačních bodů. I tentokrát jsem měl radost z faktu, že výklad se nikterak nelišil od toho, co bylo v mé hlavě již zakotveno a drobné úlohy jsem byl schopen (s pomocí zapůjčeného a později darovaného pravítka) sám splnit. Po spíše teoretické výuce následovala zcela praktická lekce chemické přípravy. Stoly jsme sesunuli ke stěnám a proměnili tak jídelnu v taneční parket. Namísto kreací tanga či valčíku jsme předváděli soukání do zelených pláštěnek. I když můj chemický oblek byl největší velikosti, zdálo se mi nemožné, provést všechny potřebné cviky aniž by došlo k perforaci ochranné pomůcky. Navíc se u mě dostavil dosti silný záchvat vzteku, takže když jsem absolvoval ustrojení v podřepu a protáhl hlavu límcem (finální stav), igelit poukazoval jisté známky mechanické únavy. V tomto bodě jsem se zachoval ničemně a opotřebení nenahlásil. OM jsem smotal znovu do brašny a odebral se na kutě.

6. díl: Hadry, olej a čerň

Po snídani se konala jakási dohrávka předchozího akčního programu. Měli jsme ještě cvičnou munici a ne ze všech témat naučené látky jsme byli vyzkoušeni. Znovu jsme byli vyvezeni na Plešiveckou střelnici. Během nutné administrace ve tvaru jsme se dozvěděli, že každá četa zvlášť podnikne tajnou cestu na jejímž konci nás něco čeká. Vydrápali jsme se na korbu, spolu s panem kameramanem Jirkou a vydali se vstříc dobrodružství. Martin nás odvezl mezi houštiny obklopující rozbahněnou cestu, po zastavení nám spustil korbu a s úsměvem (který má on pořád) nám popřál hodně štěstí.