Příjemné čtvrteční odpoledne, slunce svítí a já musím, protože mi spadla aplikace, restartovat počítač. Než Billův poklad v podobě Windows Vista naskočil na obrazovku, díval se z okna a chválil dnešní oběd. Počítač přestal cvakat a já byl vyzván, abych zadal přihlašovací údaje. Mé prsty naklovaly na klávesnici směsici písmen a čísel, aniž bych o tom přemýšlel. Ono, když něco používáte každý den (někdy třikrát až čtyřikrát, podle toho, jak se Okna vyspí), máte to v „prstech“.

A ejhle. Na displeji se objevila hláška, která nebyla mému oku až tak známá. Zadali jste špatně přihlašovací jméno, nebo heslo. Opakujte prosím Vaše přihlášení. Ale no jo, i mistr tesař se jednou utne. Výsledek stejný. Napotřetí už jsem si na každé písmeno dával pozor. A hádejte. Koukal jsem na obrazovku s otevřenými ústy a modlil se, aby někdo nepřišel, že mi chce něco ukázat. Nechápavě jsem začal pátrat v paměti, kde se stala chyba. Protože po třech špatných pokusech o přihlášení nastane jakýsi timeout, při jehož trvání se funkce přihlašování zablokuje, šel jsem si uvařit kafe.

Další pokus. S hrůzou v očích jsem pozoroval, co nastane. Špatně zadané heslo. Jendo, tohle není možné. Naštěstí jsem si po různých částech svého vybavení instaloval papírky s těmito informacemi. Cítil jsem, že nastala hodina H. Jen si vzpomenout, kam jsem si ho dal. Sláva, našel jsem. Chytl jsem se za hlavu, když jsem si četl přihlašovací údaje. Jak jsem to mohl takhle poplést? Přihlásil jsem se a začal konečně pracovat.

Asi půl hodiny před koncem pracovní činnosti jsem se chtěl podívat na stav svého bankovního konta. Využívám službu Servis24, takže stačí jen být připojený k internetu a znát přihlašovací data. A v tom byl opět ten háček. Nastala stejná situace, jako předtím. Prostě jsem si zaboha nemohl vzpomenout.

Dnes je pátek, mě se povedlo napětkrát se přihlašovat do jedné aplikace (správné údaje jsem zjistil z papírku) a přemýšlím o tom, jestli je to tím, že stárnu, nebo jsem zblbnul. Kde bydlím, zjistím z občanky, klíče budu asi nosit na krku, takže toulání po ulicích se zatím nebojím. Větší starosti mi však dělá, co řeknu, až po mě bude někdo něco chtít. Co mu řeknu? Počkej, já si zjistím heslo a pak Ti to ukážu? Napadlo mne jedno řešení, které je uvedeno ve filmu. Člověk bez krátkodobé paměti si důležité údaje tetuje na tělo.

Bohužel Vás většině aplikací po třech měsících vyzve, abyste změnil heslo. A to bych vypadal jako trestanec. Takže co s tím...?