Rychle jsme se navlékli do taktické výstroje a nastoupili před skupinu Kbelských instruktorů. Chlapi připomínající hlavní role akčních filmů se nám krátce představili a pak rozebrali. Každé družstvo ze tří čet dostalo pár instruktorů. K našemu se přidělili Ivan a Jakub. Od té chvíle jsme byli plně pod taktovkou profíků a musím říct, že ten rozdíl byl cítit od první chvíle. Čtyři instruktoři si naší četu odvedli na příjezdovou cestu ubytovny a seznámili nás (hned poté, co jsme si potykali) s programem. Protože nás neznali, chtěli si ověřit naše schopnosti a dovednosti. Takže jsme začali "sušením" (nácvikem). Navíc Radek přišel s brilantní myšlenkou, že v rámci "taktické přípravy" bychom rádi začali od začátku. Od základů. Instruktoři začali s výcvikem. Tasení pistole, správné držení zbraně a zaujetí střeleckého postoje. Instruktoři chodili mezi námi a opravovali chyby (říkal jsem, že ten přístup byl odlišný a skvělý). Následoval dril kontroly zbraně, hlášení závady (i prázdný zásobník je závada), její odstranění a hlášení ukončení závady. Bylo to sice pár kroků, ale udržet jejich přesný postup a správné provedení, byl pro mě oříšek. Vlastně se jednalo o jakousi básničku, která nám musela přejít do rukou.
Ve střelecké pozici mi (jakože) nevyjde rána. Stáhnu si zbraň, zkontroluji výhozí okno zbraně a zjistím, že mám závěr vzadu. Zařvu "závada" a klekám na jedno koleno (abych se kryl). Vysunuji zásobník, kontroluji jestli je prázdný, ukládám jej do odhazováku (takovej pytel na odpadky u pasu), vytahuji plný zásobník tak, abych ho mohl rovnou zasunout do zbraně. Dotlačím zásobník do zbraně, spustím závěr zbraně a dotlačím jej. Uchopím správně pistoli, zaujmu střeleckou pozici, jdu do postoje, zamířím, zmáčknu spoušť a pokud vyjde rána, zařvu "hotovo". Omylů, kterých jsem se dopouštěl byly mraky. Ale instruktoři s námi měli trpělivost.
Pak jsme zkoušeli podobné cviky s dlouhou zbraní. Postup je téměř identický s tím, že manipulace se odlišuje. Přeci jen, najít několik rozdílů mezi pistolí a puškou, není úkol jen pro intelektuála. Tahle výuka, i když byla jednou tak delší než předchozí, utekla jako voda. Já jsem to vnímal jako něco, co dává smysl a pomůže mi to. Bylo voláno na oběd. Pln nadšení jsem se s ešusem vrhnul do kuchyně, dostal po dvou naběračkách a pustil se do toho. Protože naplněnost roty výrazně přesahovala kapacitu jídelny, s Petrem jsme zavedli obědvání u postelí. Během žvýkání jsme si vyměňovali zážitky s ostatními členy (přítomnými na pokoji) družstva a vesměs jsme dospěli ke stejnému závěru - interesantní. Na pišingr nebo kávu rozhodně čas nebyl. Čekala nás další dávka taktiky.
Nacvičování na asfaltu by byla ztráta drahocenného času (instruktorů, ne naše). Tudíž jsme byli vyvezeni do přijatelného terénu (u Ruské věže), kde jsme se znovu rozdělili na družstva a pustili se do dalšího nasávání látky. Nadcházejícím tématem byly signály a formace, z kterých bychom měli plynule přejít do reakcí na nástřel. Na dotaz instruktorů, jestli jsou nám známé signály (alespoň základní) jsme váhavě přitakali, takže to vzali letem světem. Byla mi hanba, když většina ostatních členů AZ odpovídala, anebo alespoň souhlasně bručela a já tam stál zcela bezradně, jako solný sloup. Co se dalo jsem si cpal do hlavy, co se nedalo, pobrali ostatní (aspoň jsem v to doufal). Hodně velký důraz kladli instruktoři hned od začátku na fungování velitelů družstev. Po chvilce vysvětlování si Blanku a mě vzali mezi sebe a řekli nám, že celé fungování nechají jen na nás. Nabídli nám pomocnou ruku, ale ten hlavní tah musíme mít my. A protože několikrát použili výraz "alfa samec", dost jsem pochyboval, že jsem tu správně.
Nahodile jsme se pohybovali po prostoru a zaujímali různé formace. Zástup, šachovnici, šíp, anebo v-éčko. Něco nám dávalo hodně zabrat, něco šlo samo od sebe (třeba zástup). Upozorňováni jsme byli na sledování "třistašedesátky" (prostoru kolem sebe), předávání signálů, vzájemnou kontrolu sami sebe. Pak instruktoři znovu zvýšili laťku. Reakce při kontaktu s nepřítelem. To už byla pro mě vyšší dívčí a tíha velitelského břemene se zvětšila (ne však díky skvělému týmu o moc). Hezky jsme si chodili po pasece, Ivan s Petrem brouzdal mezi námi a z ničeho nic zahlásil kontakt na třetí hodině. A už to začalo. Instruktor stojící kousek ode mě mi pokládal zapeklité otázky a současně mě upozorňoval na nedostatky. Ve zkratce to byl proud vět: "chlapi ti tu ležejí, proč? víš, kolik jich je? nemáš někoho zraněného? myslíš, že máš nekonečně munice? proč jsou tamhle ti dva nabuznění? už ses rozhodl co dělat?
První zkouška dopadla, hlavně pro mě, naprosto katastrofálně. Selhal jsem na celé čáře, ale instruktoři, ani kluci nade mnou hůl nezlomili. Ivan pronesl posvátnou větu, kterou hodlám nezapomenout: "nejhorší rozhodnutí, je žádné rozhodnutí". Vysvětlil mi, že při napjaté situaci musí být velitel slyšet, protože v reálném boji na tom visí naše životy. A jestli se rozhodnu špatně, pak si to zodpovím. Ale nemůžu nechat svoje lidi jen ležet a nevelet jim. Byla to hodně hořká zkušenost, ale nedalo se nic, než souhlasit. Následovali další nácviky a při každém byl celkový výsledek alespoň o kousíček lepší, než předchozí varianta. Tedy podle instruktorů. Když jsme vyvázali z nástřelu asi počtvrté, obdrželi jsme slepou munici. Bylo na čase udělat další krůček. Abychom věděli, že v rachotu zbraní, s ucpávkami v uších to není tak lehké. Znovu jsme na lesní cestě, která už byla vydupaná od našich kanad, zaujali šachovnici a vydali se na patrolu. Prsty mimo spoušť, očima jsme pozorovali terén. Krom toho, že jsem slyšel jen vlastní dech (vedlejší účinek chráničů sluchu) mi bylo vedro a adrenalin ředil krev. Najednou to přišlo. Nástřel. Třískli jsme s sebou na zem a vojáci pokrývající směr, z kterého přišel nástřel, opětovali palbu. Čekal jsem na informaci o síle nepřítele a za pár vteřin se dozvěděl, že proti nám stojí imaginární pěchotní družstvo posílené dvěma kulomety. Vyhodnotil jsem, že nejlepší bude se stáhnout (překvapivě). Z plných plic jsem řval rozkazy. Dorovnali jsme se čelem k nástřelu (tím se stal kontakt dvanáctou hodinou) a loupáním jsme mizeli. Kluci pominuli i můj přeřek a šli správným směrem, ne s otevřenou náručí smrti vstříc. Dvojice slov "jdu-kryju" protínala vzduch, stejně jako rány ze sedmi pušek a jednoho kulometu. V tu chvíli jsme zapomněl, že si jen hrajem a upaloval jako o život. Srdeční tep se mi zklidnil až na konci cesty, když instruktor akci zastavil. Během vyhodnocení, které poukazovalo na několik chyb a nedostatků, nešetřili instruktoři slovy chvály (k mému překvapení). Pak nám řekli, že jsme jeli tak na třicet procent a teď je potřeba trochu přidat. Když člověku lítají kulky kolem hlavy, sprintuje i se zlomenou nohou. Rozchod a šli jsme na to ještě jednou. Průběh byl téměř totožný. Některé chyby jsme odstranili, některé se bohužel opakovaly, nové se objevily. Ale proto se to přeci cvičí.
Z poslední akce, kterou jsme nacvičili jsme takřka prchali, protože časový plán nebylo možno narušit sebemenším zpožděním. Tatry nás dovezly zase na barák a my se během pár minut převlékli a odebrali se do jídelny. Čekala na nás spojovací příprava. Pro ty neznalé, nemá to nic společného s fyzičnem či pohlavní osvětou. Je to obyčejné zacházení s vysílačkou. Vyučování se ujala dvojice spojařů, kteří nám informace nepodávali z papírů, ale mluvili z vlastních zkušeností, nacvičených standardů a doporučených postupů. Jinými slovy, bylo to zajímavé. Navíc byla výuka podložena dvěma desítkami radiových stanic RF-13, takže jsme si mohli manipulaci rovnou vyzkoušet. Zopakovali jsme si, že se sluchátku neříká sluchátko, ale radiotelefon, že balení obsahuje tři antény, z nichž jednu nesmíme nikdy použít, vyzkoušeli si, že konektor jde zapojit jen jedním způsobem a ten je správný, předefinovali jsme si kanály, vyzkoušeli relaci a naučili se posílat krátké třípísmenné zprávy. Protože tohle pro mě nebyla zcela nová látka, chápal jsem. Naprostý zmatek jsem zažil ve chvíli, kdy Roman a Roman začali vysvětlovat technické pozadí a jiné složitosti. V tu chvíli jsem nasadil zadumaný obličej a souhlasně přikyvoval. Jen jsem se bál, jestli se mě náhodou na nic nezeptá. Obavy dlouho netrvaly, kuchaři přivezli večeři a jídelnu bylo potřeba vyklidit.
Na večer byla připraveny ještě přednášky na téma "humanitární právo" (to měl na starosti pan kapitán odjinud) a "základní řády". První z témat bylo nám mělo osvětlit, že pokud se dvě strany zabíjí v rámci válečného konfliktu, je potřeba dodržovat jistá pravidla. Chránit obyvatele, ušetřit utrpení děti, neničit historické památky. Bohužel veškerý materiál byl prostý text promítaný na plátno. Navíc pan kapitán přednášel klidným, celkem monotónním hlasem, takže se mi tu a tam nějak zavřela očka. Na vteřinu, dvě, na minutu. Bylo mi stydno, ale nešlo to udržet. Navíc jsem zjistil, že nejsem sám, kdo o problematice dumá se zavřenýma očima. Když pan kapitán odkliknul poslední stránku prezentace a nabídl nám videa, které by nám mohlo pomoci k lepšímu pochopení, dostalo se jen na jedno. Už se muselo končit, protože nás čeká další povídání. A tak jsme se dostali k řádům. O nařízeních, kdy, jak, koho a proč můžu střelit, jsem se již zmínil, takže se nebudu opakovat. Jediným pozitivem bylo, že to přednášel Radek na učebně. Takže jsme si hezky zalezli o patro výš a výuka probíhala v komfortnějším režimu. Opět jsme probrali těhotnou ženu s kalachem, kance v říji útočící na plot, traktor JZD narvaný třaskavinou a podobné, velmi reálné situace. A to bylo všechno. Pro tento den.
