Jak jsem byl pod Lukášovými perutěmi

25. protiletadlový raketový pluk, pořádala akci určenou civilnímu obyvatelstvu. Zájemci, kteří byli podrobeni hloubkovému průzkumu, měli možnost se na 25 hodin stát vojákem z povolání, sloužícím právě u zmiňovaného útvaru. Lukáš (sloužící na této základně) se mi jednak o této akci zmínil, ale přislíbil také, že pokud se přihlásím a budu vybrán, udělá všechno proto, abychom byli spolu. Na tuhle nabídku se nedalo nekývnout. Trochu komplikací přišlo v podobě nemoci, která mě pár dní před konáním sužovala. Ale stačilo se řídit manželčinými radami (zabalit se do deky a potit se) a stav se zlepšil k lepšímu. Zmiňovat, že večer před odjezdem do Strakonic jsem měl 37,7 raději ani nebudu. Bylo by to irelevantní.

pátek 01.03.2019 15.03.2019 23:22:57 publikovaný vojenské zážitky Jenda

Tentokrát jsem se řídil radami, zaslanými paní kapitánkou (tisková mluvčí), velmi pečlivě. Nechtěl jsem se totiž ocitnout bez životně důležité výbavy uprostřed noci. I přes fakt, že jsem se balil až ráno a celkem urychleně (autobus přeci nečeká), vše jsem několikrát zkontroloval. Kontroloval jsem to tak pečlivě, že jsem málem odešel bez uniformy, která mi visela na ramínku v předsíni. Když jsem se dostavil na nástupiště Andělského (Na Knížecí) autobusového nádraží a našel platformu číslo 5 směřující Strakonickým směrem, počet čekajících mě uspokojil. Neočekával jsem, že bude v nadcházejících minutách chodníček obklopující zastávku pokryt desítkami párů chodidel. Zatím u mě přetrvával povznášející pocit způsobený pozicí. Patnáct lidí přede mnou a téměř tři desítky za mými zády dalo tušit velkou šanci na ukořistění sedadla, možná i pohled z okna. Zhruba dvacet minut před plánovaným odjezdem se k obrubníku doploužil autobus, z něj vylezl usměvavý řidič. Otevřel jedno křídlo zavazadlového prostoru a oznámil, že držitelé místenek budou odbaveni jako první. Situace se drasticky změnila v můj neprospěch.

Samotný ohon davu se začal pohybovat směrem kupředu a mě bylo jasné, že možná ani neodjedu. Se smutkem v očích jsem pozoroval plnící se dopravní prostředek a hledal zbývající prázdná sedadla. Nezbyla. Jakmile jsem se dostal k řidiči a objednal si odvoz do Strakonic, obdržel jsem s lístkem i informaci, že pojedu na stojáka. Samozřejmě to nebylo nic příjemného, ale moje mladé nohy přece něco vydrží. Nasoukal jsem se chodbičkou až ke schodům (jejichž stupínky byly již obsazeny), zaujal stabilní postoj, rozepnul bundu, otevřel knihu a čekal dopředný pohyb. Bohužel prvních pár minut jsem se nemohl věnovat četbě, neboť mladá paní stojící vedle mě toužila podat telefonicky své trable kamarádce. Velmi barvitě líčila (a mezitím jedla), jak jí počet lidí mající rezervaci překvapil, jak stojí, jak trpí a jak doufá, že to přečká. Jestli doufala, že rozhovor někdo zaslechne a slituje se nad ní, zmýlila se. Tento jev byl však k vidění v zadní části vozidla, kde dva mladíci s místenkou dali přednost slušnosti před komfortem a uvolnili místo starším dámám kývající se nad nimi.

Desítky stránek, několik kapitol a autobus poprvé zastavil. Několik pasažérů opustilo prostředek a volná místa byla znovu zaplněna. Mimo jiné tak mohla svým dolním končetinám nechat odpočinout již zmiňovaná paní. Tento fakt ale nikomu bezdrátově nepodala. Já svou zadnici usadil na schod až na předposlední zastávce.

Ve Strakonicích jsem vystoupil a pečlivě sledoval, jestli mezi cestujícími z Prahy nebyl i nějaký adept na stejnou akci. Jednoho jsem objevil. Bohužel nejsem ani doteď schopen určit, zda jsem objevil jednoho, anebo jednu. Zavolal jsem Lukášovi, podal hlášení a přesunul se před supermarket, kde mě měl vyzvednout. Po chvilce se cestou řítilo mě známé auto a za jeho volantem dobře známá tvář. Nastoupil jsem, pozdravili jsme se a během cesty na kasárna proběhl velmi krátký, ale intenzivní breefing. Během něj jsem se dozvěděl, že budu na začátek akce čekat v Lukášově kanclu, že tuto místnost budu sdílet s jeho kolegy (kolegyní) a že bude Lukáš tu a tam nucen odejít. Pak mi ještě oznámil, abych se ho při první nástupu stále držel, protože jen tak je možné částečně zaručit můj nástup k jeho družstvu. Poslední informaci jsem vyslechl s klikou v ruce, když jsem otevíral dveře auta. Stáli jsme totiž již na parkovišti Strakonických kasáren.

S připravenou občankou jsem prošel vrátnicí a nechal se vést areálem rakeťáckého domova. Je pravdou, že výzdoba, ať již vnější, tak vnitřní, se rapidně liší od našich prostor. Před budovou, do níž jsme zamířili, postával pásový nosič raket, po zdech byly vylepeny obrázky vybuchujících letadel, chlápků v maskáčích zaměřující oblohu a podobně. Prošli jsme několika dlouhými chodbami, kuchyňkou a nakonec vstoupili do místnosti v osmi židlemi. Konečně jsem spatřil Lukášovo pracoviště na vlastní oči. V prvních chvílích jsem se snažil se moc nerozkoukávat, abych nevzbudil podezření, že jsem nasazen coby práskač. Až po několika minutách jsem se zájmem prohlížel výzdobu. Nástěnka nad stolem, nesoucí nespočet nášivek mi do místností pasovala, ale stolní kalendář, hlásající na aktuální den zahnízdění jakéhosi poddruhu kachny byl pro mě otazníkem.

Během pobytu u stolu jsem dostal od Lukáše kafe, nabídl mi dezert, snědl jsem oběd a převlékl se. Vše bylo pečlivě naplánované a řízené, abychom se společně odebrali před půl jednou na "PéDéÁčko" (posádkový dům armády). Svůj příchod jsem zapsal u paní kapitánky, podepsal dokument svalující jakoukoliv vinu při zranění na mě, souhlasil s hmotnou zodpovědností za zapůjčený materiál a nechal se odborně vyšetřit od paní zdravotnice. Mladá slečna, sedící za prázdným blokem s červeným křížem na rameni mi položila tři důležité otázky. Jestli jsem v pořádku, jestli nejsem nemocen a jestli se cítím schopen. Protože jsem na všechny z nich odpověděl ve správném pořadí, stal jsem se právoplatným členem akce. Abychom byli schopni správně plnit všechny vytyčené úkoly, nafasovali jsme plný batoh (velkou polní) vojenského materiálu. Něco z toho bylo naprosto nepoužitelné, jako třeba loketní chrániče, anebo malá polní. Jiné prostředky se hodily, mimo jiné ešus, spacák, opasek a pončo. A za naprostý skvost, který z nás udělal ty pravé vojáky jsem považoval gumou atrapu samopalu.

Čekání na začátek akce byl pro mě trochu deprimující. Obecně mám vždycky strach z toho, že se cítím být připravený, zatímco ostatní kmitají a něco shánějí, připravují a dokončují. Nejprve jsem si sbalil věci, které jsem považoval za nutné. Když se pak jedna z dívek ptala svého velitele, jestli si má s sebou brát i malou polní a dostala naloženo, že se nemá ptát, když dostala rozkaz zabalit VŠECHNO, znejistil jsem a znovu si šel přebalit. Konec mým rozpakům udělal hlavní praporčík útvaru, který nás svolal do kinosálu na krátké představení. Naskládal jsem si materiál ke stěně, ostatně jako ostatní a přemýšlel o tom, jestli směšnou atrapu přidat k ostatním věcem, anebo si jí chovat na stehně. Nakonec vyhrál návyk a já se posadil s gumákem v ruce. Naštěstí se moje rozhodnutí ukázalo jako správně. Protože ihned po vstupu do kinosálu chtěl pan praporčík vidět naše zbraně. Nebyl jsem jediný, kdo nedal pseoudozbraň z ruky. Někteří si ji odložili k batohům a našli se i dva výtečníci, kteří jí nechali ve vedlejší místnosti. Bylo jim za to po zásluze poděkováno. Jako první se nám přišel představit pan podplukovník, velitel útvaru. Přivítal nás, poděkoval za náš zájem a jak on sám řekl, doufal, že tato událost přinese nové nadšence do řad jednotky. Pak pan praporčík pustil a komentoval prezentaci, na které nám představil útvar. Složení jednotky a její úkoly, techniku, činnost, budoucnost. Text doplňovaly i akční obrázky raket vypalovaných ze zařízení a pár ohnivých koulí, ve které se promění cíl ihned po zásahu. Protože přednášející věděl jak zaujmout posluchače, uteklo to jako voda.

Ve čtrnáct hodin byl velen nástup do šestistupu a já se s konečnou platností stal členem Lukášova družstva. Pan poručík, který stál v čele jednotky, nepronášel žádné dlouhé proslovy. Uvítal nás, dal si čelem vzad a slovem nás přiměl ke klusu. Tvar jsme drželi několik desítek metrů, ale pak se projevily rozdílné fyzické schopnosti jednotlivých členů a celek se začal trhat. Lukáš, který si své lidi (a to nejen teď) neustále kontroloval, zpomalil, abychom se pohybovali stále jako jednotka a nepřipomínali bandu trempů dobíhající vlak.

Vzdálenost, kterou jsme urazili se ani vzdáleně nedala hodnotit jako výkon. Ale nám, kancelářským krysám, poskytla jasný důkaz o tom, že příležitostný zrychlený pohyb je nutný. Ocitli jsme se mezi bloky budov a rozptýlili se k dalšímu zaměstnání. První vyučovací hodinou byla topografie. Jak už jsem tisíckrát v článcích zmiňoval, práce s mapou, kompasem, souřadnicemi a azimutem není moje silná káva. Vlastně je mi naprosto cizí. Právě z tohoto důvodu jsem byl moc rád, že vstupuji do učebny jako nepolíbený, navíc se samými cizími lidmi. Rozhodl jsem se, že se to konečně naučím, neboť nemusím trpět stydlivostí před ostatními. Navíc moje odhodlání danou látku pochopit bylo posílenou faktem, že v naší skupině nebyl nikdo v této disciplíně premiantem (to byla první otázka pana nadrotmistra).

Na školní tabuli nám instruktor krátce vysvětlil látku. Dozvěděli jsme se, co je MGRS a UTM a jaký je mezi nimi rozdíl (psal jsem, že jsem naprosto nepolíbený) a jak se definují souřadnice na mapě. Abychom nezůstali pouze u teorie, obdrželi jsme mapy, papír a tužky a právě vysvětlenou teorii si na několika příkladech vyzkoušeli. Protože seděl Lukáš hned vedle mě, měl jsem okamžitou kontrolu nad svým výplodem. Samozřejmě jsem to nedal hned napoprvé dobře, ale chybami se člověk přeci učí. Určil jsem souřadnice jednoho kopce, druhého kopce, našel obec a úspěšně převedl nalezené body z jednoho systému do druhého. Když mělo dojít ke složitějším věcem, jakou je například práce s buzolou, došel nám čas. Za dveřmi učebny postávala další skupina a my jsme byli očekávání jinde. Slova rozloučení pana nadrotmistra byla doplněna o ne zrovna povzbuzující informaci. Sdělil nám, že neprobranou látku budeme nejspíš potřebovat během nočního přesunu.

Přesunuli jsme se k výcvikovému trenažéru protiletadlového kompletu RBS-70. Díky tomu jsme dostali neopakovatelnou možnost sestřelit z oblohy cokoli, co se nám na ní nelíbilo raketou za dva miliony korun. Samozřejmě, než jsme zasedli k zařízení, byli jsme zásobeni detaily a byli seznámeni s postupem. Sundat z nebes cokoliv nebyl zrovna lehký úkol. I přes to, že jsme zaměřovali na stacionární nedaleké cíle. Sednout si na klavírní (jak to nazval jeden z instruktorů) sesli nebylo obtížné. Nahrbit se za přístroj, abych levou rukou uchopil pojistku zbraně, v pravé joystick navádění a čučel přitom do zaměřovače taky. Ale to je tak všechno, co mi šlo. Pro následující úkony byla potřeba dokonalá koordinace všech končetin, spolu s chirurgickou prací pravého palce.

Zaměřil jsem na vrtulník ve visu (stojící ve vzduchu), levou rukou odjistil zbraň a stiskl spoušť. Přístroj se lehce zatřásl a po displeji, který simuloval krajinu, se prolétla raketa. Palcem pravé ruky jsem pan navigoval střelu k cíli. Snažil jsem se nehýbat, netřást, vlastně ani nedýchat. I když korekce nebyla třeba, dalo mi hodně velkou práci, udržet raketu ve stejné poloze. Když se objevil výbuch a instruktor u vedlejšího monitoru zahlásil zásah, hodně mě mrzelo, když helikoptéra byla stále nad obzorem.

Když jsme se vyměnili všichni ze skupiny, za trenažér se posadil pan poručík. Na hlavu si nasadil sluchátka, ve kterých slyšel signály informující ho o pozici cíle, rychle se stočil, aby na něj mířil a během vteřiny vypustil střelu. Samotná navigace rakety na cíl (samozřejmě se pohybující) byla dech beroucí. Alespoň mě to připomínalo závěry z akčních filmů. Když bezchybně vyřešil několik situací, nechal si od druhého instruktora nahrát do počítače noční misi. To, že obrazovka ukazovala pouze černou a to, že cílem byla neustále směr měnící proudová stíhačka, neměnilo nic na faktu, že byla za chvilku odstraněna ze vzdušného prostoru. Jak vidno, jednalo se o profesionála.

Nadšení a plní emocí jsme se přesunuli na venkovní stanoviště, kde probíhal výcvik s další protileteckou zbraní. Tentokrát se jednalo o z ramene odpalovaný protiletecký komplet S-2. I když účel použití této výbavy armády byl stejný, jako předchozí, odlišností bylo hodně. Na rozdíl od laserem ručně naváděné rakety byla střela odpálená z této zbraně navigována automaticky pomocí tepelných stop zanechávaných cílem. A právě na tomto principu jsme ztroskotali. V širokém okolí nebylo ničeho, co by vydávalo dostatečné teplo, abychom mohli cvičnou zbraň zaměřit. Jak nám instruktor oznámil, předchozí skupina měla tu výhodu, že slunce mělo ještě dostatečnou intenzitu, ale teď, v podvečer, kdy byl navíc žlutý kotouč za mrakem, nebylo na co mířit. Takže jsem si ruskou rouru položil na pravé rameno a v jednom směru vyklopil, zapnul a nastavil všechno, co bylo výklopné, nastavitelné a nastavovací. Přístroj začal vydávat rachotivý zvuk, podobný zachycené radioaktivitě a to bylo asi tak všechno. Když jsem s nadšením pohlédl na instruktora, smutně pokrčil rameny a oznámil mi, že je to všechno a nezbývá nic jiného, než všechno zase povypínat, jen v opačném pořadí. I když původním obsahem tohoto stanoviště bylo něco jiného, rozhodně jsme se nenudili a já se dozvěděl spousta zajímavých věcí. Sice jsme nestříleli, ale zbytek času vyplnili posloucháním o technice pluku, cvičeních a životu u útvaru.

Dokonale vyfoukaní jsme zalezli do tepla vedlejších vrat. Za nimi nás přivítala vojenská doktorka. A protože zdravoťáci Strakonic školí profíky (a nejen naše) do misí (tak zvané CLSáky), dostali jsme se do skutečně povolaných rukou. Slečna, než cokoliv řekla, nám rozdala asi dvě desítky fotografií. Chvilku jsem na obrázek hleděl a marně se snažil v něm cokoliv poznat. Nakonec jsem dospěl k názoru, že se dívám na guláš, anebo mleté maso připravené k dalšímu zpracování. Bohužel jsem se zmýlil. Jednalo se o autentické snímky zranění. Neudělalo se mi moc dobře. Fotky jsem rychle vrátil a snažil se tvářit nadšeně. Nastala výuka a slečna zdravotnice nám prozradila účel prohlížení masakru. Náplní výukové hodiny bude naučit se správně nasadit škrtidlo-turniket CAT (Combat Application Tourniquet), abychom zastavili masivní tepenné krvácení. Slyšeli jsme několik pravidel a pouček a pustili se do zkoušení. Sudý počet lidí vytvořil dvojice (já byl, jak jinak, s Lukášem) a v nich jsme si navzájem nasazovali škrtidlo. Postup se skládal ze správného složení škrtidla, jeho přípravy (každá verze turniketu se připravuje jinak), nasazení a zaškrcení končetiny. Protože jsme simulovali poskytnutí první pomoci pod palbou, váleli jsme se s Lukášem jako dva ještěři a ukončovali si přístup krve do údů. Bylo to poetické, drobet nepříjemné a místy bolestivé (hlavně pro Lukáše). Ve finále jsme si vyzkoušeli použití tlakového bodu. Protože jsme nekrváceli, bylo jeho správné použití lehce kontrolovatelné díky zkroucenému obličeji ošetřovaného.

Venku vládla tma. Černá, neproniknutelná a hustá tma. Tento stav se nám vůbec nehodil pro další, venkovní, aktivitu. Tou bylo správné balení batohu. Když jsme se ke stanovišti dopotáceli, instruktoři nám oznámili, že nejsou ochotni nás nechat poztrácet vyfasovaný materiál a tudíž žádné vybalování tlumoku nebude. Místo toho si můžeme vyzkoušet stavbu přístřešku. Beztak dnešní noc budeme trávit venku a od půlnoci má pršet. Nedělal jsem si iluzi (po předchozích zkušenostech z cvičení AZ), že přístřešek nás před lijákem uchrání, ale alespoň si nějak ukrátíme čas čekáním na ráno. Za svitu čelovek, společnýma rukama, s pomocí vlastní i instruktorů, jsme spíchli jakousi stříšku mezi dvěma stromy.

Protože naše skupina, stejně jako ostatních pět, s sebou neustále vláčela komunikační prostředek RF-13 (z kterého jsme zatím neodvysílali ani tečku), dychtili jsme po informaci proč. Poslední stanoviště, které se nacházelo v jedné z garáží autoparku, bylo věnováno právě tématu radiokomunikace. Pro každého člena družstva byla přichystána jedna stanice. Po krátké instruktáži, jak se přístroj obsluhuje, co obsahuje balení, jak se ladí a jak se přepíná jsme se každý s jednou vysílačkou přesunuli do jednoho rohu a pustili se do vytváření relací. Pro mě to bylo nejen velmi chtěné osvěžení, ale i aktualizace nařízení a doplnění informací. Dozvěděl jsem se, že současný vzor navazování spojení je 2x volaný znak, 2x volací znak. Navíc se slovo "konec" nepoužívá pro zrušení stanice, ale ukončuje relaci. To jsou mi novinky.

I když celé zaměstnání probíhalo bez sebemenších závad, nakonec jsme si vysloužili černý puntík. Pan poručík, který se během našeho putování po stanovištích náhodně zjevoval, nám položil kontrolní otázku. Kdo se přesunul na vysílací pozici i se zbraní? A tady byl kámen úrazu. Jeden člen si pro gumovou náhražku došel po delší časové prodlevě, tudíž jsme se jako tým dopustili prohřešku. A odměnou byl trest. Lukáš si nás odvedl do spojovací chodby, zavelel mně oblíbené "podpor ležmo zaujmout" a už jsme jeli deset (ještě, že tak). Pak nás Lukáš upozornil, že doufá, že to bylo naposledy, protože příště jich bude dvakrát tolik.

Nastala devatenáctá hodina, nastal čas večeře. Lukáš nás odvedl do jídelny a zcela civilizovaně nás vyzval, abychom si odložili a odebrali si stravu. Zdůrazňuji slovo "civilizovaně" z toho důvodu, že u vedlejšího stolu stáli před kouřícími talíři v pozoru, než si poslední přinesl tác a pro jídlo šli s batohy na zádech (a gumákem samozřejmě). Dostat se do prvního družstva pod Lukášova křídla byla jednoznačně výhra. K večeři jsme obdrželi guláš a chemické pití (něco z prášku). Vzhledem k tomu, že jsem měl celkem hlad, slupl jsem to během pár minut. A i kdyby ne, bylo to chutné.

Po posledním jídle toho dne jsme dostali prostor, abychom si (ne se) přebalili a vybavili se na noční akci. S velkými obavami (abych nebyl plísněn) jsem vyhodil mimo jiné ešus, nafasovanou karimatku a malou polní. Naopak jsem si uschoval co nejpřístupněji termo položky a čelovku. Už několikrát se mi totiž stalo, že jsem za naprosté tmy štrachal v batohu a hledal zdroj světla. Pevně jsem věřil, že jsem přichystán. Všech šest skupin bylo nastoupeno před PDAčkem a vyčkávalo příkazů. Přesun k Tatrám probíhal celkem zmateně, protože jedna skupina měla informaci čekat, jiná se zase přesunout, ale nakonec jsme se všichni vydrápali na korby a čekali. Čekali. A čekali. Na vojně se totiž spěchá, aby se čekalo a čeká, aby se spěchalo. Nic ale netrvá věčně a nebylo tomu tak ani u našeho čekání. Motory zabraly, kola se dala do pohybu a kolona vyjela z kasáren. Cíl byl znám jen těm nejpovolanějším (Lukášovi tedy také). Občasným pohledem zpod plachty jsme rekognoskovali terén. Většinu z třiceti minut jsme jeli městem. Ale pak, když nás světla lamp opustila, jsme nadobro zastavili a přišel rozkaz sesedat. S materiálem jsme vyskákali ven a ocitli se na betonové cestě vedoucí do tmy. Snažil jsem se usuzovat tak, abych maximálně využil načerpané vědomosti a hlavně mozek. Po mé levici, proti směru jízdy, se nacházela menší vodní plocha. Na opačné straně se v dálce rozprostíralo město. Přímo přede mnou, tedy ze směru, ze kterého jsme přijeli, byl vidět silniční most. Koukl jsem na useverněnou (to udělali jiní) mapu, promítl do ní svoje poznatky a hledal odpovídající lokaci. Nadrotmistr, který nás provázel hodinou topografie, mi sdělil, že postup, kterým se řídím, je v podstatě správný. Polilo mě horko úspěchu, které ale netrvalo dlouho. Pak Lukáš zapíchl prst do míst vzdáleného asi pět kilometrů od mého a prohlásil, že se nebudeme zdržovat a stojíme tu. Moje vidiny úspěšného průzkumáka se rozplynuly. Dohledání cílových souřadnic bylo jen otázkou chvilky.

Skrytě a v utajení, to jest s rozsvícenou jen jednou lampičkou a bez hlasitého povídání, jsme vyrazili určeným směrem. Asfaltka začala lehce stoupat a my se vyhoupli na horizont. Na něm proběhlo doplňující školení v oblasti určování azimutu a definování orientačních bodů. Čekala nás skutečně krátká trasa, jen jednotky kilometrů. Prošli jsme jihočeskou vískou a z běžné komunikace odbočili na polňačku. Zatím nebyl postup nijak obtížný a podrážky se bořily jen výjimečně. Ale nebyli jsme u cíle. Zanedlouho se had vojáků stočil k lesu a kromě bahna se na pěšině objevily i kaluže. Někdy to bylo jen vodní kolo o průměru třicet centimetrů, jindy vodní hladina sahala od jednoho konce cesty k druhému. Navíc oba konce přesahovalo husté trní. Někdy to znamenalo změnit trasu, jindy drápat se a v několika případech i začvachtat si ke kolenům. Žádná překážka nebyla nakonec tak nepřekonatelná a my jsme dosáhli udaných souřadnic. Naše postavení bylo na hřebeni malého kopce, mezi řídce rostlými stromy. Vyhledání místa na přístřešek bylo otázkou minut. Kluci našli díru jako hrom (možné okop pro stojící tank), která by nás dokonale chránila před poryvy větru. Za svitu luny a jednoho párů červených čelovek (které jediné byly povoleny) jsme se pustili do konstrukce. Hned od začátku jsme naplánovali stavbu pro celou posádku. Ovšem můj původní úmysl (šapitó) nebyl zrovna šťastný a tak došlo k postavení dlouhé střechy (spojované pláštěnky) pro čtyři lidi a bagáž. S těmi počty si nedělejte hlavu. Bylo nás šest, to ano, ale jeden měl držet stráž a Lukáš měl svůj bivak.

Rozplánovali jsme hlídky, umístili vysílačku, ti co měli se postavili s gumákem na horizont, ti co mohli si zalezli do spacáků. K našem velkému štěstí nepršelo, jen mžilo. Já, jak je mým dobrým zvykem, usnul hned a protože na mě měla vyjít až poslední hlídka, ležel celou noc. Nemůžu napsat spal, protože lůžko, které jsem okupoval, bylo krapet zkosené a já se neustále odlepoval od sousedního spáče. Ve tři hodiny ráno nastalo moje hlídkování. Vykodrcal jsem se tedy z teplého pelechu a zaujal pozici stojnou. K mé radosti nebyla ani moc velká zima, ani nepršelo. Postávání a koukání do tichých a temných polí nebylo tedy nijak náročné. Po půl hodině horní část těla začala vykazovat úbytek tepla. V dobrém úmyslu se zahřát a hlavně si ukrátit nudné chvilky jsem se začal pohybovat. Se svou vahou a medvědí postavou se neumím pohybovat tiše ani za skvělé viditelnosti, takže lesem se začalo ozývat hlasité praskání větví a občasné zahekání (to když jsem letěl po hubě do neznáma). Za dalších třicet minut se z kutlochu vyhrabal Petr. Osobně si myslím, že jsem ho svým neslyšným pohybem vzbudil, ale on to sváděl na vnitřní biohodiny. Chvilku jsme kolem sebe chodili a pak zabředli do rozhovoru. I když do východu slunce zbývalo ještě hodně dlouho, přidal se k nám po chvilce i Lukáš a následně ostatní. Bylo půl páté a byl nejvyšší čas na opuštění pozice.

Při bourání přístřešku jsem si všiml, že několik centimetrů od spoje jednotlivých pláštěnek se nacházela kapsa naplněná asi čtvrt litrem vody, připravená vytéct. Trochu mě zamrazilo při představě, že se kapalné skupenství umisťuje v noci na mou hlavu, neboť se ten spoj nacházel přímo nad mým spacím místem. Ale jak se říká, štěstí si sedá na vola (přeje připraveným). S maximálním úsilím, abychom nic nezapomněli a nic neztratili, jsme prohledali místo příbytku a jeho blízké okolí a vydali se na shromaždiště družstev. Tím byla odbočka z rozbahněné cesty na méně rozbahněnou. Provedené počty ukázaly, že se během noci nikdo neztratil ani nezmrzl. Byli jsme všichni. Byli jsme vyzváni, abychom si odložili materiál a předání instruktoru fyzické přípravy. Ten nás přivítal, popřál nám dobrého rána a seznámil nás s jednoduchými třemi pravidly, která budeme v následujících chvílích potřebovat. Jedno tlesknutí rukou, deset dřepů, dvě tlesknutí, deset kliků, za jakoukoliv aktivitu (kecání, šťourání, zevlení) klikování bez tleskání. A jelikož nám musí být po noci strávené venku chladno, zahřejeme se. Klusem (pohybem, ne poslechem).

Přinutil jsem tělo k pohybu a největší snahu dal do balancování mezi výmoly, abych se nenatáhl do marastu. Doběhli jsme na betonovou cestu, tam se krapet rozcvičili, instruktor si párkrát jednou a dvakrát zatleskal a začala výuka boje zblízka (ve vojenské terminologii zvané MUSADO). Rozdělili jsme se do dvojic (já Lukáše nedostal, protože on jako zkušený instruktor presentoval cvičícím) a trénovali útok a obranu. Nejdříve jsme zkoušeli se navzájem napadnout bez pomůcek, pak jsme dostali do rukou gumák. Techniky cvičené instruktory byly na hony vzdálené tomu, co jsem předváděl já, ale výuková hodina byla pro mě velmi zajímavou a více než akční. Tlesk, tlesk a běželi jsme zpět.

K našim batohům dorazili i Tatry a na jedné z nich proviant. Vyfasovali jsme tři špekáčky, půlku baleného chleba a maso ve sklenici. Snídaně a oběd. Abychom si snídani maximálně užili, měli jsme si připravit oheň, na kterém si buřty tepelně zpracovali. Několik dní deštěm zkoušená krajina neposkytovala moc suchého materiálu. Naštěstí jsme v nedalekém háječku zahlédli bělící se břízky. Vybaven nožem jsem vyrazil loupat kůru. Několik minut snahy přineslo své ovoce a já přinesl k vykopané díře materiál. Zkušené ruce jednoho z našich členů zažehli oheň a po chvilce se mezi mokrým dřevem kroutil plamínek. Lukáš, stejně jako já, jsme neměli ty nervy spoléhat se na výhřevnost ohniště a buřt sežrali studený. Doba snídaně se podivně přenesla do jakéhosi mrtvého stavu (poprvé během této akce), kdy nikdo nevěděl, co se má dít a nám nebyl znám žádný plán. Tato bezstavá doba byla zpříjemněna střílením signálních světlic a šrapnelů (rána a nic).

Nakonec se pan poručík znovu postaral o to, aby se kola výcviku znovu začala otáčet. Čekaly nás poslední tři zaměstnání. Družstev bylo stále šest. Tudíž se naše družstvo spojilo s druhým a dále cvičilo jako celek. První stanoviště nás mělo naučit vojenské drily se základní zbraní jednotlivce, útočnou puškou CZ-805 Bren. Pro mě to byla premiéra, protože jsem tuhle holku ještě v náručí nedržel. Slečna je to těžší, než padesát osma, má ostřejší rysy (doslova) a modernější design. Do rukou jsme dostali verzi s kolimátorem. Skrz který jsem také koukal poprvé (naživo, nepočítám Battlefiledy). Taky je tahle kráska o poznání háklivější, protože se do zasunutého zásobníku nesmí klepat, ale zatlačuje se, při nabíjení se kontroluje výhozné okénko (náboje se zasekávají) a závěr se domačkává. Člověk se o to stará jako o klenot, anebo mimino. Osmdesát minut jsme si během postávání na palebné čáře zkoušeli braň hodit do manipulačního prostoru (opřenou bok), nabíjeli a vybíjeli, kontrolovali to či ono, natahovali a dávali ránu jistoty. Pan instruktor nás kontroloval a oznámil nám, že k nabytí těchto drilů do svalové paměti dojde až po několika měsících každodenním tréninkem. To je statistika a zkušenost. My jsme tomu naštěstí tolik času věnovat nemohli, takže jsem zbraň odevzdával s dobrým pocitem, že jsem se za tu krátkou chvilku ani nic naučit nemohl.

Přešli jsme před neupravenou (neposekanou a zvlněnou) louku, na jejímž konci stáli (podle výrazů velmi nadšení) instruktoři, provádějící nás předchozího dne tajemstvím tepelně naváděných raket. Dozvěděli jsme, proč tu stojíme. Pan poručík nám vysvětlil, že pohyb vojáka se nemusí skládat jen z běhu a pochodu, ale taky z taktického přesunu. A jak to tak bývá, není to záležitost jednoho případu, ale možností je spousta. Následovaly cesty tam a zpět po poli. Někdy jsme si do mokré trávy jen klekli, jindy si do ní lehli, ale vrcholem bylo přistání plavmo. To když jsme nacvičovali přískoky. Skenování terénu, abych nemusel stále čučet do země a při chůzi náročným terénem se nezmrzačil mi připadlo užitečné. Zmiňovaný pohyb přískoky byl mě známý. Ale co jsem skutečně uvítal, bylo vysvětlení a vyzkoušení si taktické odpoutání od protivníka (pro fajnšmekry loupání a opona). V reálném životě jak nejrychleji střelit do bot, když mi nepřítel posílá olovo vzduchem. Moc mě potěšilo, že jsem problematiku jakž takž pochopil za hodinu z úst jednoho profíka, když jsem to nebyl schopen za několik let pochopit z úst jiného profíka. Že by profíci nebyli jeden jako druhý?

A došlo na velké finále. Poslední třešničkou na tom několikapatrovém dortu, který jsem ukusoval, byla další lekce boje beze zbraně. Opět ve dvojicích jsme si zkoušeli páky a odváděcí a poutací techniky. Něco mi nebylo úplně cizí, na něco jsem doslova koukal jako tele na nová vrata. Každopádně to bylo, stejně jako první ranní hodina, velmi zajímavé. Navíc jsem zjistil, že na rozdíl od tanečků, kterým se věnuji já, se tihle chlapi skutečně nešetří.

Pětadvacet hodin se pomalu ale jistě přesypalo a do konce zbývalo jen pár zrníček. Vše, co bylo naplánováno, bylo uskutečněno a nám už chybělo jen se přemístit zpět do kasáren, odevzdat věci, sbalit si vlastní materiál a vyrazit domů. Při sezení na korbě Tatry, která nás odvážela, jsem začal podléhat smutku. I když jsem většinu kluků znal jen chvilku, zvykl jsem si na ně a poznat Lukáše z naprosto mě neznámé stránky, bylo pro mě zážitkem. Abychom neodešli jen s nehmatatelnými dojmy, dostali jsme, při zhodnocení celé akce, na upomínku pamětní list a zápisník s logem útvaru. Mě, jakožto protekční dítě, vzal Lukáš ještě na své pracoviště, kde jsme provedli fyzickou (sprchou) i duševní (větrníky a koláčky) očistu. Abych nemusel vážit cestu z domova rakeťáků na zastávku, hodil mě Lukáš až k lavičce. Tam jsme se rozloučili.

Za tu možnost zúčastnit se akce moc děkuji všem, kteří se na organizování podíleli. Obrovský dík patří Lukášovi, že mě schoval pod svá ochranná křídla a vše si díky němu užil daleko více. Rozhodně nemůžu opomenout drahou manželku, která si neklepala na čelo při pomyšlení, že se místo kurýrování v posteli chystám ven a naopak mě podporovala. Děkuji klukům ze svého družstva a děkuji Zentivě za výrobu Paralenu, který mě tam dostal. Moc nerad bych o tuhle dávku adrenalinu přišel.

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Dominik hodnotil(a) 12.05.2019 14:19:26

vynikající

Milda hodnotil(a) 18.03.2019 09:32:16

vynikající

Lukáš hodnotil(a) 17.03.2019 08:24:18

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

slovo od slova

Lukáš hodnotil(a) 17.03.2019 08:24:37

slovo od slova

článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

Dominik napsal(a) 12.05.2019 14:21

Jo pěkné o tom jestli je to pravda se dozvím od táty protože věruhodnost jsem tam nenašel.

vytvořit / odpovědět

Milda napsal(a) 18.03.2019 09:34

Ty kraso Jendo, dobry fotky a ty tam ses jak profik.

vytvořit / odpovědět

Jenda napsal(a) 26.03.2019 21:38

No, fotky má na starosti paní kapitánka. A to, že jsem na nich tak často zase Lukáš. Povídal mi, že tomu asi tak bude, vzhledem k faktu, že je útvarová mediální hvězda. :)

vytvořit / odpovědět

Lukáš napsal(a) 17.03.2019 08:26

Jsem rad,ze se ti akce libila. Treba mne nekdy pozves do sve prace a ukazes mi jak probiha tvych 25hod.

vytvořit / odpovědět

Fotogalerie