Za obuví pro naše slečny jezdíme výhradně do Kbelské prodejny Veselá tkanička. Zmínku si dovolím ne snad kvůli zaplacené reklamě, ale pro jejich přístup a dle našeho názoru nadstandardní vztah k zákazníkům. I když je zmíněná čtvrť vzdálená jen pár kilometrů od domova, spojení není zrovna nejfrekventovanější a nejpohodlnější. Proto nakupovat jezdíme autem. A teď k tomu hlavnímu, tedy začátku trampot. Z nějakého, nikomu nepochopitelnému důvodu, jsem při parkování najel předním pravým kolem nešetrně (dalo by se hodnotit přímo prasácky) na obrubník. Auto poskočilo, ale rána, či unikající vzduch se neozval. Vizuální kontrola odhalila vypouklou pneumatiku, která zatím držela svůj objem. Možné komplikace jsem tedy neřešil a později na tuhle událost zcela zapomněl.

Další dílek skládačky se odehrál páteční večer. Přes zimu jsem si nechal uschovat jízdní kolo v Libeňském Harfasportu. A protože se meteorologická situace, jak jsem již zmínil, vyvíjela velmi pozitivně, toužil jsem mít kolo zase k dispozici. Čekací doba uplynula a na konci pracovního dne se konečně utvořilo "okno", ve kterém jsem si pro kolo mohl dojet. Lucka se ujala uspávání a já odjel, s hodinovou rezervou, do prodejny.

Bez základní kontroli vozidla, jestli je způsobilé jízdy (já vím, hanba), jsem nastoupil do auta a vyrazil. I když nejsem odborník, jízdní vlastnosti mi byli cizí a zdálo se mi, že kára jaksi plave a nejde za volantem. Po ujetí třech desítek metrů jsem zastavil a šel provést kontrolu. A našel jsem překvapení. Mezi ráfkem pravého předního kola a asfaltem byla zežmoulaná pneumatika. Jakákoliv další jízda byla nemožná. Vzpomínal jsem na základní poučky z autoškoly a připravil auto na nasazení rezervy.

Tato činost se celkem špatně provádí za snížené viditelnosti na frekventované silnici, zvláště, když manipulační prostor mezi chodníkem a kolem neposkytuje možnost obsluhovat hever. Tudíž jsem umístil čumák auta mírně do silnice (výstražné blikačky byly samozřejmě zapnuty) a pustil se do výměny. Spíše po paměti jsem nahmatal klíč a další potřebné nářadí. Krom fyzického výkonu jsem zoceloval i sílu ducha. To když jsem se modlil, aby do mě někdo nevrazil, anebo mi venčený pes neodnesl čepičku ventilku. Po pětačtyřiceti minutách jsem znovu spočinul v předísini našeho domova. Bez jízdního kola, se špinavými rukami, zachmuřený a upocený. I když jsme na nadcházející sobotu neměli pevný plán, priority byly dány.

Hledání pneuservisu na internetu se stalo obtížné. Když už jsem našel firmu, která nabízela otevírací hodiny i v sobotu, byla přiložena informace, že devátého (tedy zítra) je mimořádně zavřeno. Nechali jsme tedy pátrání na druhý den a s manželkou se oddali odpočinku.

S úderem osmé hodiny ranní jsem se dal do pátrání. S prvním servisem jsem se telefonicky nespojil, ale u druhého jsem už měl úspěch. Navíc byla adresa jen kousek od nás. Pán na druhé straně linky (i když už je to bez drátů) mě v pár minutách oznámil, že kontrola defektu nebude problém a určitě mám přijet. Oblékl jsem se, nasedl do auta a velmi opatrně (rezervu jsem přeci nasazoval já) dorazil na parkoviště PneuProcházka. Nasadil jsem zbídačený výraz a vstoupil do menší haly. Jakožto jediný zákazník jsem přišel okamžitě na řadu. Technik si prohlédl kolo, trochu mě vyzpovídal (jako proč to jelo po ráfku) a pak vyřkl ortel. Pneumatika opravit nepůjde, protože i při půl atmosféře se profil bortí. Je nutná výměna a já se mám odebrat zpět k příjmu. Dozvěděl jsem se, že obutí našeho vozidla se již neprodává a aktuálně je k dispozici verze pět, oproti stávající trojce. Dalšími možnostmi byla výměna za vyšší cenovou třídu, což by mi v peněžence provedlo celkem znatelný vítr. Kompromisem, s kterým jsem nakonec souhlasil, se stala výměna za pneumatiky s cenou pro mě přijatelnou. Znamenalo to ovšem přejet z Čakovic do Strašnic. Pro řidiče znalého cesty je to brnkačka, ale pro mě? Prodavač byl navíc tak hodný, že se spojil s obsluhou druhého servisu a oznámil jim, že přijedu.

Poděkoval jsem, nasedl, zapnul navigaci (jak jinak) a s pohledem upřeným každých pár vteřin na displej telefonu dorazil po dvaceti minutách do cíle. S příjemným personálem a vstřícným jednáním jsem se setkal i zde. Bez ironie. Byla mi nabídnuta káva (navíc ještě zdarma), jelikož na řadu přijdu až po dvaceti minutách. Čekání jsem si zkrátil čtením odborných časopisů věnující se motoristickému světu (ceny aut se pohybovaly kolem čtyř milionů) a dopisováním si s manželkou. Trvalo to jen chvilku a já odjížděl ze zvedací rampy s párem nových pneumatik na přední nápravě. Paráda.

Automobilová kola byla vyřešena. Po obědě se znovu ke slovu dostala kola méně palcová. Sjel jsem si do sportu, odevzdal technikovi papírek s objednávkou a čekal. Za chvilku přivezl pán mého zeleného feltíka a dával dohromady úhradu. S radostí v oku jsem okoukával bicykl, ale zrak mi spočinul na sjetý zadní plášť, který mi technik před zimou doporučoval vyměnit. Upozornil jsem tedy na tento fakt a pracovník souhlasil. Plášť je nutné vyměnit. Škoda, že to nebylo napsané na tom lístečku (ach jo), vzalo by se to najednou. Samozřejmě to nebude na počkání, neboť pláště nejsou skladem. Upozornil mě, že výměna je možná, nicméně si kolo dnes neodvezu. Podíval se do kalendáře, pak na mě a položil krátký dotaz: "čtvrtek?".

Smířil jsem se s tím, že prostě zatím drandit na jednostopém vozidle nebudu. Ale pevně doufám, že následující týden nedojde k žádnému dalšímu překvapení, týkající se kol, anebo něco jinačího a naše rodina se vrátí zase do spokojených bezadrenalinových kolejí.