Velký výlet po Třeboňsku

7. díl: Vzhůru do finále

Již předchozího dne jsme dostali od Míry (Mirďáka) zprávu, že má toulavou (věnuje se mimo jiné horské turistice) kolem Třeboně a několik volných minut by nám věnoval. Samozřejmě jsme nadšeně souhlasili a poslal mu svoje koordináty. Svůj příjezd ohlásil na dopolední hodiny. My jsme se od rána s holkama věnovali lumpačení na zahradě a lehkému balení věcí. Druhou činnost povětšinou prováděla Lucka. Šiškovaná, závody motorek, sběr lučního kvítí, houpání a zmatené, ale urputné pobíhání nám vydrželo až do ulehnutí holek do postýlek. Zatímco Lucka uspávala slečny, já jsem se zhostil role uvítacího výboru a šel vyhlížet Míru.

pátek 06.07.2018 publikovaný události s kamarády a přáteli Lucík a Jenda
KDE (polohy a umístění) Čechy / jih /
KDY (období a interval) letní dovolená /

Netrvalo dlouho a já se dočkal. Se svým stálým úsměvem vylezl z auta a já ho usadil na terase. Míra před sebe položil sklenici s vodou, já kávu, posadili jsme se a vyprávěli si o zážitcích během prázdnin. Vlastně jsme probírali i hlubší minulost. Však tomu již bylo dlouho, co jsme se viděli. V neposlední řadě se Míra zmínil i o budoucích úmyslech a plánech. To už se k nám ale přidala i Lucka, která úspěšně uspala obě ratolesti. Povídali jsme si tedy ve třech. Vyprávění se protáhlo přes prázdné hrnečky, až k probuzení dětí. A k naší radosti Míra řekl, že zase tak akutně nespěchá domů, takže přijme naší nabídku na společný oběd.

Mezitím, co jsme se vypravili, se začalo kabonit počasí a na obloze zavládla stříbrná místo modré. Tento jev nám rozhodně náladu nezkazil a od úmyslu nás neodradil. Odjeli jsme do Třeboně a provedli Míru po náměstí a už se trochu poohlíželi po možnosti obědvání. Těch nebylo mnoho. Všude bylo totiž nacpáno. Během našeho putování po dlažebních kostkách jsme se nechali (načtyřikrát, z toho jednou konečně správně) zvěčnit a pořídili tak mimo jiné důkaz o posledním výskytu Terezčina koníka. Ten totiž následovně někde nenávratně zmizel. Na další frontě jsme rozjeli komunikaci se Sandrou a Mírou s úmyslem spojit oběd i s nimi. Bohužel Elí byla jiného názoru a tak z toho sešlo.

S Mírou jsme nakonec našli, v tiché zapadlé uličce, gyros. Protože holky už mohly jíst cokoliv "dospělého", rozhodli jsme se pro něco nezdravého. I když jsem měl nejdřív špatný pocit z toho, že obědváme u obyčejného rychlého občerstvení, jakmile se přede mnou objevil talíř, rychle jsem změnil názor. S klidným svědomím musím přiznat, že to byl nejlepší gyros, jaký jsem kdy ochutnal. Jídlo nebylo ani přesolené, ani překořeněné, vysušené či jinak pokažené. Moc jsem si pochutnal a podle výrazů ostatních nejen já. Po obědě už Míra přeci jen uznal, že nás bylo dost a že se vypraví na cestu domů. Doprovodili jsme ho k autu a během loučení já zaplatil ještě jednou parkovné (protože se nerad hádám).

Vrátili jsme se zpátky na náměstí a konečně se setkali s druhou rodinou. Protože se trochu vyjasnilo a přestalo pršet, vklouzli jsme do zámeckého parku. Dosud nejsem schopen určit, jestli pro vlastní zábavu, pomstu nám či radost holkám pořídila Sandra dvě beruščí jója. Slečny to nejprve zkoumaly, pak jásaly, chvilky hračky tahaly za sebou a nakonec dřevěnou věc změnily v nebezpečnou zbraň. Berušky létaly vzduchem a my jsme se strachem v očích snažili přiblížit k dcerkám, abychom jim dárek zase odebrali. Vše vyřešila hlubokomyslná domluva a jedna dobře mířená na zadek. Od té chvíle byl pokoj. Během procházky vznikl návrh sednout si někam na kafe a užívat si dovolenou. Tak dlouho jsme hledali příhodnou kavárnu, až jsme u sportovního areálu našli bowlingovou hernu s restaurací. Dva páry očí hlídaly holky, dva studovaly jídelní lístek. Nabídka vypadala lákavě a jako celá skupina jsme se rozhodli, že se zdržíme na večeři.

Rozptýlení poskytly zahradní posilovací stroje, které se nacházely za fotbalovým hřištěm. Jen díky nim nebylo čekání na jídlo ukňourané. I když neslo to s sebou nepříjemnost v podobě neustálé služby. Zbytečné byly jakékoliv pokusy holkám vysvětlit, k čemu mechanický stroj je. Používaly jej jak sami uznaly za vhodné. Nejčastěji jej používaly jako houpačku. Do doby, než servírka donesla objednanou večeři, k žádnému fyzickému zranění nedošlo, takže jsme se mohli v klidu pustit do jídla. S výběrem restaurace jsme rozhodně neprohloupili. Já jsem si dal marinovaný steak s omáčkou. Lahoda. Navíc jsem si poprvé objednal jihočeské pivo Regent. Lucka se totiž svolila, že domů nás odveze ona. Večer se povedl a po návratu a uspání holek jsme i my oba ulehli ke spánku. I když, jak jsem se ráno dozvěděl, Lucka se nechala strhnout knihou a spát hned nešla.

Abych kvůli jednomu půl dni neotvíral novou kapitolu, sfouknu to do této. Nadešla sobota a se sobotou balení, loučení a odjezd. Abych manželce maximálně pomohl s balením, šel jsem si s holkama hrát ven a poskytl jí tak klid a pokoj k tomu potřebný. Naštěstí na domě stojící na vedlejší zahradě zrovna pokládali střechu, takže o pozornost dcer jsem nemusel zápasit. Cácory nadšeně pozorovaly bezchybnou práci jeřábníka a kaskadérské počínání dělníků. Zraky holek byly upřeny na střechu po dlouhou dobu, tak Lucka nejen že sbalila, ale stačila i uklidit pokoj. Před vchodem do penzionu se ocitly všechna zavazadla, s kterými jsme vycestovali. Zbývalo je jen vměstnat do kufru a rozloučit se.

Protože jsme se chtěli ještě s Melíky (Elí, Sandra a Míra) sejít, naplánovali jsme společný oběd na "půl cesty" v Hoslovicích. Hospodu "U Starýho kance" jsme vybrali jen namátkově, elektronicky. Možná, že absence vlastní zkušenosti byla tou hlavní příčinou, že se akce nepovedla. Když jsme konečně zaparkovali v jinak nezaparkovatelné vísce a našli dům z fotografie, našli jsme jen uzamčené dveře. Na důvod jsme měli možnost se optat dvou místních dam. Ty nám oznámily, že restaurace je již delší dobu uzavřená a v dohledné době (jako třebas za dvacet minut) se její otevření neplánuje. Nastal komunikační hýření. Jednak jsme museli dát najevo přijíždějící rodině, že místo není vhodné a jednak (kvůli blížícímu se času krmení) najít alternativu.

Nakonec jsme se sešli na parkovišti sloužícímu k odstavení vozidel návštěvníkům nedalekého mlýna. Sandra měla to štěstí (vlastně my všichni) a po telefonickém rozhovoru nám sdělila, že našla místo k obědu. V nedaleké obci Čestice provedla rezervaci v Lidovém domě. Když jsme vstoupili do prostorného a prázdného sálu s desítkou stolů, připadala nám uskutečněná blokace stolu zbytečná. Objednali jsme si a za rezervaci byly po deseti minutách sezení skutečně vděčni. Restaurace se do poslední židle naplnila lidmi a slečna servírka poslední příchozí upozorňovala, že na jídlo si budou muset chvilku počkat. Stísněná atmosféra nebyla nepříjemná nejen mě, ale i Elince, která dávala svou nevoli najevo jediným možným způsobem. Pláčem. Pokusy o utišení se míjely účinkem, proto se Míra obětoval, nacpal do sebe jídlo a s dcerkou v náručí prchnul ven.

My jsme v co možná nejkratší době vyčistili talíře a spěchali ven. Stísněnost nepůsobila prospěšně ani na dospělé. Venku jsme našli vysmátou Elišku a ještě vysmátějšího Míru. Změna prostředí jim očividně prospěla. Popojeli jsme zase na mlýnské parkoviště a pěknou, klesavou procházkou jsme doputovali až k Hoslovickému mlýnu. Ještě nevzdělán v oblasti pohádek, nepoznal jsem domov "Třech bratří" a dalších filmových postav (Lucka jako milovnice tohoto žánru samozřejmě ano). Zúčastnit se prohlídky mlýnu s výkladem nás samozřejmě lákalo, ale z ohleduplnosti a opožděnému dosažení místa jsme se do party posluchačů nepřidali. Holky bavilo chvíli to, chvilku něco jiného. Jednotlivé stavby hospodářství jsme si prolezli vskutku dokonale. Když jsem náhodou chtěl nějaký kout, schody, anebo místnost vynechat, Julinka, s kterou jsme areál prolézali, mě hned taháním ruky upozornila, že jsme tam ještě nebyli. Největší atrakcí se ale stala koza pasoucí se za dřevěným plůtkem. U té jsme trávili několik desítek minut a marné byly naše prosby, abychom si prohlédli ještě jednou mlýnské kolo, nebo světničku mlynářovu. Koza byla přitažlivější a pastviny jsme opustili (za doprovodu křiku) poté, co náklonnost holek dosáhla maxima a dcerky začaly užitečné zvíře líbat. Dobrá nálada se dostavila až s objevením vodníka, který skanzen hlídal. A pak také poslední dovolenková zmrzlina.

Výstup zpět k autům byl náročný, nejen pro malinké nožičky, ale i pro ty dospělácké. Potichu jsme děkovali, že se již nemusíme tahat s kočárem, na rozdíl od našich přátel. Naštěstí Julinka se zhostila role pomocnice a spolutlačila kočárek (i když v opačném směru). U aut jsme se rozloučili, popřáli si šťastného návratu domů a rozjeli se stejným směrem. Holky zanedlouho usnuly a spánku si užívaly až domů. Zřejmě pro ně byla první dovolená celkem náročná. Pro nás s mamkou také, ale báječně jsme si ji užili a díky přátelům navíc ještě okořenili. Všem moc děkujeme za krásné chvilky.

...a to je asi tak všechno.

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lukáš hodnotil(a) 03.01.2019 21:03:23

vynikající

Lucík hodnotil(a) 02.01.2019 09:52:52

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

není to do detailu přesně

Lucík hodnotil(a) 02.01.2019 09:53:09

není to do detailu přesně

článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Seriál a související články

1. díl: Jak Terezce utíkala holčička

Z našich holek se pomalu ale jistě stávají bytosti, s kterými je možno komunikovat, stávají se řiditelnými (nemám na mysli manipulaci) a je s nimi obrovská zábava. To výrazně rozšiřuje možnosti, kde a jak lze trávit volný čas, potažmo několik dní volného času. Tedy dovolenou. Tentokrát jsme neplánovali rodinné aktivity ve smyslu jednodenních výletů s večerním návratem domů. Také jsme nemuseli brát ohledy na nutnost konzumace vlastní stravy a další rodičovské povinnosti vůči ratolestem. Cílem dovolené bylo ukázat holkám krásy naší vlasti a vzbudit v nich zájem cestovat a nebát se neznáma. Samozřejmě jsme měli jisté obavy, ale těšili jsme se.

2. díl: Třeboňské prokletí

S veselou náladou a hopsáním holky vstoupily do prvního celého dne dovolené. I když jsme s Luckou bručeli, že máme volno, navíc je dovolená a chceme si odpočinout, nebylo to nic platné. Museli jsme vstávat. Ranní rituál jsme samozřejmě dodrželi. V pískací konvici (mé srdce zaplesalo, když jsem jí spatřil) jsme uvařili vodu na čaj, holky zasadili do židliček a přichystali jim snídani. S drobnými defekty na zemi a blízkém okolí v nich první strava skončila. My jsme se také nasnídali a vydali se na dopolední procházku.

3. díl: Špuntárium

Za uplynulé dva dny nám ranní procedura šla nádherně od ruky. Kafe, čaj, snídaně, všechno bylo ve chvilce hotovo. Navíc, i když měl stůl v kuchyni přístupné pouze dvě židle, snídali jsme pohromadě. Vzít stoličky holek byl naprosto dokonalý nápad (taky nebyl můj). A co jsme připravili na pondělí? I když pondělí je obecně zavírací den pro zámky, hrady a jiné pamětihodnosti, Lucka objevila že nedaleko Hluboké je velký Sportovně relaxační areál se spoustou atrakcí. Pro nás jasná volba. Ale trávit celý den pozorováním poskakujících dětí a strachovat se, z čeho spadnou, se nám nechtělo. Trochu kultury jsme přece jen zařadili.

4. díl: Hrad a (ne)zámek

Třikrát čaj, jednou káva, snídaně u stolu. Dopoledne jsme holky znovu odvedli do lesa, aby si rozšířili hrudní košíčky a nasáli do jejich plic trochu nezkaženého vzduchu. Ovšem krom nasávání jihočeského kyslíku by se akce dala pojmenovat "sběr klíšťat". I když naše cácorky tentokrát nebrouzdily houštinami, protože borůvky už byly vybrané, ale ťapkali způsobně po pěšině, stejně Lucka po několika minutách strávených pod korunami stromů našla na Julince obávaný hmyz. Nechtěla se nám riskovat titěrná práce s vytáčením (jak klíštěte tak následně Julči) a tak jsme se otočili na podpatcích a vrátili se.

5. díl: Když k nám zavítala Anička

Ani jsme se nenadáli a byli jsme v polovině dovolené. To přinášelo smutnou skutečnost, že máme polovinu za sebou, ale radostné bylo, že nás čeká ještě druhá polovina. A navíc, ve středu jsme očekávali návštěvu. Anička, která trávila s Martinem poblíž cyklodovolenou, se s námi rozhodla trávit den. Hned po snídani jsme holky vypustili na zahradě. Zatímco tam tůrovali své stroje a drandili sem a tam, ostatní obyvatelé penzionu se připravovali, stejně jako každý den, na vyjížďku. Celá parta asi pěti rodin, dávala hned od prvního dne najevo jistou náklonnost k našim holkám. Včetně majitele penzionu. Asi z toho důvodu pan majitel nainstaloval, když nás viděl venku, na trám stříšky houpačku. Ta měla u holek neuvěřitelný úspěch. Odrážedla skončila během vteřiny u plotu a už se oba drobečkové dožadovaly kývavého pohybu. Na pár desítek minut bylo o zábavu postaráno. Před odjezdem do Třeboně, kde jsme měli s Aničkou sraz, jsme ještě s holkama nasbírali kytičky pro maminku.

6. díl: Když se sejdou rodiny, tak se radost násobí

Naše obavy a strach z další klíšťové invaze rozhodl, že i přes velké přání holek jsme nejeli dopoledne do lesa. Motorky byly sice vyvezeny z garáží, ale drnčely jen po příjezdové cestě a na parkovišti za penzionem. Naštěstí naše fyzické výkony ještě stačily na doběhnutí dcer, takže jakýmkoliv pokusům o úprk a svévolné opuštění jsme zamezili. Chvilku jsme pořádali závody, pak demoliční derby a nakonec hru na šerify a bandity. Holky se nám podařilo dokonale unavit a po zalehnutí do postýlek usnuli a odpočívaly.

7. díl: Vzhůru do finále

Již předchozího dne jsme dostali od Míry (Mirďáka) zprávu, že má toulavou (věnuje se mimo jiné horské turistice) kolem Třeboně a několik volných minut by nám věnoval. Samozřejmě jsme nadšeně souhlasili a poslal mu svoje koordináty. Svůj příjezd ohlásil na dopolední hodiny. My jsme se od rána s holkama věnovali lumpačení na zahradě a lehkému balení věcí. Druhou činnost povětšinou prováděla Lucka. Šiškovaná, závody motorek, sběr lučního kvítí, houpání a zmatené, ale urputné pobíhání nám vydrželo až do ulehnutí holek do postýlek. Zatímco Lucka uspávala slečny, já jsem se zhostil role uvítacího výboru a šel vyhlížet Míru.