Netrvalo dlouho a já se dočkal. Se svým stálým úsměvem vylezl z auta a já ho usadil na terase. Míra před sebe položil sklenici s vodou, já kávu, posadili jsme se a vyprávěli si o zážitcích během prázdnin. Vlastně jsme probírali i hlubší minulost. Však tomu již bylo dlouho, co jsme se viděli. V neposlední řadě se Míra zmínil i o budoucích úmyslech a plánech. To už se k nám ale přidala i Lucka, která úspěšně uspala obě ratolesti. Povídali jsme si tedy ve třech. Vyprávění se protáhlo přes prázdné hrnečky, až k probuzení dětí. A k naší radosti Míra řekl, že zase tak akutně nespěchá domů, takže přijme naší nabídku na společný oběd.
Mezitím, co jsme se vypravili, se začalo kabonit počasí a na obloze zavládla stříbrná místo modré. Tento jev nám rozhodně náladu nezkazil a od úmyslu nás neodradil. Odjeli jsme do Třeboně a provedli Míru po náměstí a už se trochu poohlíželi po možnosti obědvání. Těch nebylo mnoho. Všude bylo totiž nacpáno. Během našeho putování po dlažebních kostkách jsme se nechali (načtyřikrát, z toho jednou konečně správně) zvěčnit a pořídili tak mimo jiné důkaz o posledním výskytu Terezčina koníka. Ten totiž následovně někde nenávratně zmizel. Na další frontě jsme rozjeli komunikaci se Sandrou a Mírou s úmyslem spojit oběd i s nimi. Bohužel Elí byla jiného názoru a tak z toho sešlo.
S Mírou jsme nakonec našli, v tiché zapadlé uličce, gyros. Protože holky už mohly jíst cokoliv "dospělého", rozhodli jsme se pro něco nezdravého. I když jsem měl nejdřív špatný pocit z toho, že obědváme u obyčejného rychlého občerstvení, jakmile se přede mnou objevil talíř, rychle jsem změnil názor. S klidným svědomím musím přiznat, že to byl nejlepší gyros, jaký jsem kdy ochutnal. Jídlo nebylo ani přesolené, ani překořeněné, vysušené či jinak pokažené. Moc jsem si pochutnal a podle výrazů ostatních nejen já. Po obědě už Míra přeci jen uznal, že nás bylo dost a že se vypraví na cestu domů. Doprovodili jsme ho k autu a během loučení já zaplatil ještě jednou parkovné (protože se nerad hádám).
Vrátili jsme se zpátky na náměstí a konečně se setkali s druhou rodinou. Protože se trochu vyjasnilo a přestalo pršet, vklouzli jsme do zámeckého parku. Dosud nejsem schopen určit, jestli pro vlastní zábavu, pomstu nám či radost holkám pořídila Sandra dvě beruščí jója. Slečny to nejprve zkoumaly, pak jásaly, chvilky hračky tahaly za sebou a nakonec dřevěnou věc změnily v nebezpečnou zbraň. Berušky létaly vzduchem a my jsme se strachem v očích snažili přiblížit k dcerkám, abychom jim dárek zase odebrali. Vše vyřešila hlubokomyslná domluva a jedna dobře mířená na zadek. Od té chvíle byl pokoj. Během procházky vznikl návrh sednout si někam na kafe a užívat si dovolenou. Tak dlouho jsme hledali příhodnou kavárnu, až jsme u sportovního areálu našli bowlingovou hernu s restaurací. Dva páry očí hlídaly holky, dva studovaly jídelní lístek. Nabídka vypadala lákavě a jako celá skupina jsme se rozhodli, že se zdržíme na večeři.
Rozptýlení poskytly zahradní posilovací stroje, které se nacházely za fotbalovým hřištěm. Jen díky nim nebylo čekání na jídlo ukňourané. I když neslo to s sebou nepříjemnost v podobě neustálé služby. Zbytečné byly jakékoliv pokusy holkám vysvětlit, k čemu mechanický stroj je. Používaly jej jak sami uznaly za vhodné. Nejčastěji jej používaly jako houpačku. Do doby, než servírka donesla objednanou večeři, k žádnému fyzickému zranění nedošlo, takže jsme se mohli v klidu pustit do jídla. S výběrem restaurace jsme rozhodně neprohloupili. Já jsem si dal marinovaný steak s omáčkou. Lahoda. Navíc jsem si poprvé objednal jihočeské pivo Regent. Lucka se totiž svolila, že domů nás odveze ona. Večer se povedl a po návratu a uspání holek jsme i my oba ulehli ke spánku. I když, jak jsem se ráno dozvěděl, Lucka se nechala strhnout knihou a spát hned nešla.
Abych kvůli jednomu půl dni neotvíral novou kapitolu, sfouknu to do této. Nadešla sobota a se sobotou balení, loučení a odjezd. Abych manželce maximálně pomohl s balením, šel jsem si s holkama hrát ven a poskytl jí tak klid a pokoj k tomu potřebný. Naštěstí na domě stojící na vedlejší zahradě zrovna pokládali střechu, takže o pozornost dcer jsem nemusel zápasit. Cácory nadšeně pozorovaly bezchybnou práci jeřábníka a kaskadérské počínání dělníků. Zraky holek byly upřeny na střechu po dlouhou dobu, tak Lucka nejen že sbalila, ale stačila i uklidit pokoj. Před vchodem do penzionu se ocitly všechna zavazadla, s kterými jsme vycestovali. Zbývalo je jen vměstnat do kufru a rozloučit se.
Protože jsme se chtěli ještě s Melíky (Elí, Sandra a Míra) sejít, naplánovali jsme společný oběd na "půl cesty" v Hoslovicích. Hospodu "U Starýho kance" jsme vybrali jen namátkově, elektronicky. Možná, že absence vlastní zkušenosti byla tou hlavní příčinou, že se akce nepovedla. Když jsme konečně zaparkovali v jinak nezaparkovatelné vísce a našli dům z fotografie, našli jsme jen uzamčené dveře. Na důvod jsme měli možnost se optat dvou místních dam. Ty nám oznámily, že restaurace je již delší dobu uzavřená a v dohledné době (jako třebas za dvacet minut) se její otevření neplánuje. Nastal komunikační hýření. Jednak jsme museli dát najevo přijíždějící rodině, že místo není vhodné a jednak (kvůli blížícímu se času krmení) najít alternativu.
Nakonec jsme se sešli na parkovišti sloužícímu k odstavení vozidel návštěvníkům nedalekého mlýna. Sandra měla to štěstí (vlastně my všichni) a po telefonickém rozhovoru nám sdělila, že našla místo k obědu. V nedaleké obci Čestice provedla rezervaci v Lidovém domě. Když jsme vstoupili do prostorného a prázdného sálu s desítkou stolů, připadala nám uskutečněná blokace stolu zbytečná. Objednali jsme si a za rezervaci byly po deseti minutách sezení skutečně vděčni. Restaurace se do poslední židle naplnila lidmi a slečna servírka poslední příchozí upozorňovala, že na jídlo si budou muset chvilku počkat. Stísněná atmosféra nebyla nepříjemná nejen mě, ale i Elince, která dávala svou nevoli najevo jediným možným způsobem. Pláčem. Pokusy o utišení se míjely účinkem, proto se Míra obětoval, nacpal do sebe jídlo a s dcerkou v náručí prchnul ven.
My jsme v co možná nejkratší době vyčistili talíře a spěchali ven. Stísněnost nepůsobila prospěšně ani na dospělé. Venku jsme našli vysmátou Elišku a ještě vysmátějšího Míru. Změna prostředí jim očividně prospěla. Popojeli jsme zase na mlýnské parkoviště a pěknou, klesavou procházkou jsme doputovali až k Hoslovickému mlýnu. Ještě nevzdělán v oblasti pohádek, nepoznal jsem domov "Třech bratří" a dalších filmových postav (Lucka jako milovnice tohoto žánru samozřejmě ano). Zúčastnit se prohlídky mlýnu s výkladem nás samozřejmě lákalo, ale z ohleduplnosti a opožděnému dosažení místa jsme se do party posluchačů nepřidali. Holky bavilo chvíli to, chvilku něco jiného. Jednotlivé stavby hospodářství jsme si prolezli vskutku dokonale. Když jsem náhodou chtěl nějaký kout, schody, anebo místnost vynechat, Julinka, s kterou jsme areál prolézali, mě hned taháním ruky upozornila, že jsme tam ještě nebyli. Největší atrakcí se ale stala koza pasoucí se za dřevěným plůtkem. U té jsme trávili několik desítek minut a marné byly naše prosby, abychom si prohlédli ještě jednou mlýnské kolo, nebo světničku mlynářovu. Koza byla přitažlivější a pastviny jsme opustili (za doprovodu křiku) poté, co náklonnost holek dosáhla maxima a dcerky začaly užitečné zvíře líbat. Dobrá nálada se dostavila až s objevením vodníka, který skanzen hlídal. A pak také poslední dovolenková zmrzlina.
Výstup zpět k autům byl náročný, nejen pro malinké nožičky, ale i pro ty dospělácké. Potichu jsme děkovali, že se již nemusíme tahat s kočárem, na rozdíl od našich přátel. Naštěstí Julinka se zhostila role pomocnice a spolutlačila kočárek (i když v opačném směru). U aut jsme se rozloučili, popřáli si šťastného návratu domů a rozjeli se stejným směrem. Holky zanedlouho usnuly a spánku si užívaly až domů. Zřejmě pro ně byla první dovolená celkem náročná. Pro nás s mamkou také, ale báječně jsme si ji užili a díky přátelům navíc ještě okořenili. Všem moc děkujeme za krásné chvilky.