Naskládat to málo do příručních zavazadel nám nezabralo moc času. Já jsem při tom stihl ještě likvidovat druhou polovici ořechového závinu. Protože tam chudák ležel úplně sám a navíc o něj nikdo neměl zájem (jen Míra si kousík odlomil). Zabalili jsme, věci vynosili, nezamkli a okna nechali otevřená. To kdyby si táborový hospodář zapomněl klíče a chtěl jít po nás chatu zkontrolovat. Samotné předání klíčů, odhlášení a zaplacení pobytu bylo pro nás překvapivé. Vlastně typické pro tento kraj. Napochodovali jsme k majiteli do kanceláře a oznámili mu úmysl uhradit nocleh. Pán začal zmateně probírat papíry na stole a pak se nás zeptal, jestli jsme platili nějakou zálohu. Ujistili jsme ho, že ano a on tuto informaci s klidem přijal. Jelikož já jsem u sebe neměl ani vindru, museli jsme nechat zkasírovat Jiříka. Ten to vzal velmi obětavě a obsah peněženky předal (samozřejmě nezůstal škodný na dlouho).
Zbývalo vymyslet, co dál. Zdenda sice musel být v Praze do určitého termínu, ale zbývalo ještě spousta času. Říkali jsme si, že společná pozdní snídaně, potažmo brzký oběd by mohl být příjemnou tečkou. Milda velmi striktně (jak v komentáři minulého článku vzpomínal Jiřík) navrhl, že u třípísmenné benzínové pumpy podávají výbornou kulajdu a smažák. I přes naše snahy navrhnout jinou alternativu byl tento nápad stále ve vedení. Dobrovolně jsme souhlasili :).
Po několika výměnách pořadí se Míra dostal do vedení a nabral směr Praha. Ať jsme mžourali do okolí sebevíc, stanici OMV jsme prostě nespatřili. Míra si pohrával i s myšlenkou, že bychom se mohli stavit v Liberci. Nápad však zanikl ve chvíli, kdy se u dálnice objevila informační tabule se skříženými příbory. Bylo rozhodnuto. Míra sundal nohu z plynu a provedl odbočovací manévr. Doslova perličku pronesl Milda, který pod velkou cedulí Eurooil prohlásil, že tady kulajdu mít nebudou, protože tu mají u OMV.
Vlezli jsme do proskleného, moderního, regály a pulty natřískaného, stoly a židlemi vybaveného interiéru. Obrázkové reklamy umístěné nad prodejním pultem nabízely různé druhy občerstvení. Se slinami v puse jsme se vrhli k pokladní a začali vybírat. Bohužel všechno bylo jinak, než se na první pohled zdálo. Z polívek byla jen gulášová a hotovky nebyly vůbec (to by se u OMV nestalo). Ze zoufalé situace jsme nakonec východisko nalezli. Milda si objednal sýrem a šunkou plněnou kapsu, Jiřík si nechal ohřát zafóliovanou vepřovou s knedlíkem a Míra, Zdenda a já jsme se spokojili s gulášovkou. Slečna s úsměvem na rtech kmitala, ale první dodávka stravy dorazila po deseti minutách. Byly to naše polévky. K přání dobré chuti jsme dostali doporučení, že máme jídlo ochutnat a v případě nevyhovující teploty (nízké) bude učiněna náprava.
Ta nebyla potřeba a my dlabali s povděkem. I Jiřík zdál se být spokojený. Ovšem u Mildy tento stav nepřevládal. To se dalo pochopit, protože čekat čtvrt hodiny na ohřátou housku je celkem traumatizující. Čekání bylo ukončeno až při připomenutí. Slečna s omluvou přiznala, že na tuhle objednávku zapomněla (jak by ne v takovém provozu) a rychle nedostatek napravila. Nakonec jsme se tedy najedli všichni.
Na parkovišti došlo k rozloučení. I když nás čekala ještě hodně dlouhá společná cesta, další zastávka plánovaná nebyla. Míra, i když mi sliboval pohození před Prahou, mě vysadil až před barákem. Já mu za to nechal na zadním sedadle mikinu (na památku). Míra o ní však nejevil zájem. Byla mu malá.
Na závěr nezbývá dodat nic jiného, než slova díků a pochval. Jsem moc rád, že jsme se mohli sejít a mohli jsme si povyprávět zážitky. Je pro mě ctí být v tak příjemné společnosti. Díky patří Mildovi za skvěle naplánovaný výlet. Všem za tu kupu legrace, kterou jsem s Vámi zažil. Těším na příští setkání, pro které jsme vymysleli spousta nápadů. A chlapi, pozor na Konráda!
