Navlékl jsem tedy domácí kraťasy, z potravinové dávky do sebe nasoukal housku a ořechový závin a zahlásil připravenost. Sice bez kopačáku, ale v plátěných botech a s vodou v lahvích jsme vyrazili. Naším průvodcem byl Milda. S jedním okem na navigaci, druhým na terénu udával směr, abychom nezakufrovali. Chvilku poté, co jsme opustili brány kempu, se to stalo. Došlo k prvnímu vypuštění Konráda. I když nebyl tento úkaz doprovázen hlukem, čin se nedalo utajit. Jediným způsobem, jak ochránit ostatní členy před následným utrpením, bylo vzdálit se minimálně na deset metrů za skupinu. Nikomu se ale nechtělo courat, takže jsme tak nějak Konrádili společně.
Ještě než jsme se vydali za hranice obce, narazili jsme na pohlednou hospůdku. Jelikož někteří spoluchodci nesnídali, usadili jsme se na terase a objednali si polévku a Kofolu (hlavně ne Konráda). I přes to, že u hostinského nebylo poznat, jestli naše přání zaregistroval, jsme sečkali a po chvilce objednanou stravu obdrželi. Při odchodu jsme se mezi futry potkali s dvěma dámami, z nichž každá nesla v ruce plech s koláčem. Pociťovali jsme to sice jako velmi silný argument, proč s odchodem posečkat, ale paní naše nadšení nesdílely a tak jsme se opravdu odporoučeli.
Mildova trasa (mimochodem výtečně vybraná) spočívala ve zdolání dvou vrcholů navzájem spojených turistickým značením. Prvním z nich byl Paličník, druhým pak Smrk. Když jsme procházeli mezi chaloupkami Bílého Potoku a vzhlédli na hřebeny, nevěřili jsme, že jdem právě tam. Netrvalo však dlouho a skutečnost jsme pocítili. Nastalo téměř nekonečné stoupání. Lesní cestou i pěšinou, po kamenech i dřevěných trámech, ale pořád nahoru. Po půl hodině se již u mě dostavoval pocit bezmoci a Mildovy zprávy informačního charakteru mi síly nepřidaly. Hlásil, že ještě několik set metrů, pak bude most a další stoupání. A to opakovaně. Odměněni jsme však byli krásnými přírodními úkazy, jako je zurčící bystřina, anebo okouzlující panorama (funící turisty vynechám).
Prvního vrcholu jsme dosáhli za dvě hodiny a ocitli se u obrovského kříže, který stál vysoko nad vším. Proběhlo focení, pátrání dalekohledem (oběma otvory), selfie i panoselfie (pro mě naprostá novinka). Na delší rozjímání však nebyl čas, Smrk byl od nás ještě daleko. Pokochání jsme znovu vyrazili. Bál jsem se, že spojnice mezi dvěma vrcholy musí vést dolu a zase nahoru. Jak je to možné nevím, ale nebylo tomu tak. Šlapali jsme po krásné lesní cestě, bez velkých změn hodnot nadmořské výšky. Takto konstantní nám to vydrželo až po Nebeský žebřík. Název rozhodně neodpovídá skutečnosti a víc vypovídající by bylo spojení se slovy "tryzna, očista" či samotné "peklo". Kilometrový stoupák po butrech velikosti stoličky nám dal zabrat. Skoro se zdálo, že trať je nekonečná. Krom hekání a funění nebylo naše úsilí doprovázeno žádným slovním projevem. Utrpení nakonec konce dosáhlo a my jsme se celí rudí, upocení a udýchaní sešli na odpočívadle u druhého konce žebříku. Ještě než se mi vrátil tep k normálu a plíce vykazovaly zase činnost, objevil se Jiřík a celkem spokojeně prohlásil, že klidně můžeme pokračovat.
Zbytek cesty, i když do kopce, byl daleko příjemnější. Měkká, ničím nezvlněná cesta nás zavedla až na vrchol Smrku. Zatím jsme netušili, že kromě rozhledny, stanů s občerstvením a mrakem cyklistů se setkáme také s bandou puberťáků. Ti byli rozeseti na všech plochách, na které se dalo sednout, lehnout, anebo je jinak okupovat. S duchapřítomnými projevy jistých individuí (hlavně dementík s červenou hlavou) jsme se setkali na vrcholu rozhledny. Naši pozornost však získala touha po občerstvení. Vidina něčeho k jídlu byla pro nás prioritní. Jako mlsní psi jsme procházeli stany a hledali něco k snědku. Bohužel jsme přišli dosti pozdě a z vysněných bramboráků, palačinek anebo klobás jsme museli vzít za vděk párek. Samozřejmě jsme jej neodmítli a s chutí jej slupli.
Příjemný pocit z nasycení nám trochu kazil pohled na černající oblohu. Nebylo by to poprvé, kdy nás Jizerky zmáčely. Milda nás ovšem vyvedl z pochyb. Podle nejnovějších meteorologických radarů a předpovědí nezmoknem. Krom debaty na téma déšť proběhlo i rozhodování o zpáteční cestě. Zatímco Milda chtěl podniknout návrat ve stejných šlépějích, nám to připadalo bez nápadu a toužili jsme jít cestou jinou. Chvilka plánování a kontrola mapy přinesla své ovoce. Jde to. Na chatu se dostaneme i po jiné trase. Sice je o pár kilometrů delší, ale my to zvládneme a navíc se vyhneme všem těm strašným klesáním, žebříkem počínaje. Vyrazili jsme.
Mraky černaly a neustále se přibližovaly, až nakonec došlo k tomu, čeho jsme se obávali. Začalo pršet. Naštěstí jsme se zrovna nacházeli v hájku, takže bylo kam se schovat. Pod korunami jehličnanů se dalo najít místo, na které kapky nepadaly (ale bylo i místo, kam padaly přímo zuřivě). Slovo dostal znovu počasářský radar. Oznamoval, že přeháňka bude nad našimi hlavami zhruba dvacet minut. Každý volnou chvíli trávil po svém. Jiřík si sušil ponožky, Milda sledoval oblohu a kontroloval jí s průběhem v mobilu, Zdenda s Mírou stavěli domeček skřítkům a já jsem zevlil mezi ostatními. Z našeho počínání nás vytrhla dvojice mladíků, s evidentní přítomnosti krve v alkoholu v žilách. I když se jednalo o velmi krátké představení, stálo za to, protože slovní přednes i choreografie neměla chybu. Krátce po jejich zmizení někdo vypnul vodu (jak říká klasik) a my mohli vyrazit znovu na trať.
Při sestupu nás minula skupina několika dam (nechci zmínit, že starších), což mělo u každého jiné reakce. Zatímco já jsem brblal, že jsme přebíhání, Míra se Zdendou klasicky nahodil konverzaci a vymámil z dotyčných důvod jejich ostré chůze. Dámy spěchaly do lázní Libverdy, kde měly od osmnácté hodiny zamluvenou výřivku. Zatímco lázeňkyně to považovaly za dostatečně vysvětlené, dvojice šprýmařů v konverzaci pokračovala. Tempo žen však bylo nemilosrdné a za chvilku nám zmizeli z doslechu. Rozhodnutí změnit návratovou trasu bylo rozhodně přínosné. I když se asfaltka klikatila, metry po ní ubíhaly velmi rychle a zanedlouho nás dovedla do Bílého potoku. Právě včas jsem se znovu ocitli před hospodou, ve které jsme pozdně posnídali. Chýlilo se totiž k času večeře.
Jak jsme stoupali po schodech, pronesl Jiřík tézi, že tu možná čepují Svijany. To mělo velmi neblahou reakci u právě míjeného štamgasta. Zabručel, že si máme dát Konráda dvanáctku, abychom poznali, co je pivo a nepít patoky (původní označení jsem cenzuroval). Pochopili jsme, že ve kraji zdejším je přátelské slovo a milé přivítání spíše výjimkou než pravidlem, ale posadili jsme se ke stolu. Majitel nám donesl několik jídeláků a ponechal nás v rozjímání. Na výběr byl guláš, roláda a svíčková. Když se vrátil, objednali jsme si jídlo a na milost znovu vzali Konráda (také proto, že se pán od schodů na nás nevraživě díval). Tedy kromě Mildy, ten už měl na slova začínající na "kon" averzi. I když se ukázalo, že roláda je vlastně španělák, nevadilo to a já si pochutnal. A podle odezev ostatní taky. Dokonce jsme si tak pochutnali, že jsme si dali navrch ještě zmrzlinový pohár, což znovu komentoval milovník Konráda.
Když se k vedlejšímu stolu posadil muž připomínající druida kříženého s trosečníkem, na nic jsme nečekali a po zaplacení vypadli. Posledních pár set metrů jsme si ukrátili pozorováním obydlí. Vlevo krásná horská chalupa, vpravo rozpadliště, vlevo muzeum prvorepublikových secích strojů, vpravo rodinný dům s oknem do zdi. Bylo na co koukat. Největším překvapením pak bylo zjištění, že adolescenti, projevující se na Smrku, pobíhají kolem hlavní budovy kempu a jsou to naši sousedé. Dokořán nám ústa otevřela otázka, kterou pronesl jeden mladík směrem k oknu, ve kterém seděla dívčina. Všichni současní i budoucí otcové holek začali plánovat pomalou a velmi bolestivou smrt pro jinochy jemu podobné.
Po příchodu na chatu proběhlo očistné kolečko. Pět lidí, jedna sprcha. To nám vydrželo až do půl deváté, kdy jsme s Bang! v ruce vyrazili do místní restaurace. Po vysvětlení pravidel (nedokonalém) jsme sehráli dvě hry, dali pár Konrádů a s téměř spícím hospodským se rozloučili. Před chatkou proběhl ještě pokec a ukončení Republiky. Nic jsme však nepřeháněli a bez blbin, rušení nočního klidu a jiných výtržností šli spát. Jak jsem se později dozvěděl od Jiříka, usnul jsem během rozhovoru s ním.
