Jisté podezření jsem pojal už doma, když jsem zkoumal jízdní řády. Lucka mě požádala, abych dorazil na Hořovické nádraží v deset hodin (skloubit aktivity našich cácor je čím dál náročnější). Když jsem ale procházel nabízená spojení, příjezd vlaku v tuto hodinu jsem neviděl. Možností bylo spousta. Jednou z nich bylo stihnout se za 3 minuty obléknout, sbalit a přesunout na Hlavní nádraží. Tu jsem, jelikož jsem seděl u počítače v trenkách, zavrhl. Pak tu byl spoj osobním vlakem, vyjíždějícím z hlavního města v devět hodin, s přestupem v Berouně. I když spoje navazovaly, cesta byla vypočtena na devadesát minut. Třetí, celkem přijatelnou alternativou, byla cesta rychlíkem. V deset z hlaváku, za necelou hodinu v cíli. Konzultoval jsem zbylé dvě možnosti s manželkou a bylo rozhodnuto. Pojedu kombinací dvou osobních vlaků.
Se zakoupenou jízdenkou jsem se dostavil na perón a vyčkal příjezdu vlaku. Čekání mi zpříjemnilo mimo knihy i pozorování parní lokomotivy, která se prohnala nádražní halou. Přesně podle jízdního řádu byl přistaven dvoupodlažní vlak na jehož pohodlných sedadlech jsem se uvelebil a pokračoval v četbě. Když pískot oznámil odjezd, vlakem se celkem neslyšně dal do pohybu a vyrazil směrem k druhému pražskému nádraží. Smíchovskému.
A od té chvíle střídalo jedno zpoždění druhé (kvůli omezení provozu). První neplánovanou zastávkou se stal moc přes Vltavu. Na něm jsme trávili zhruba dvacet minut a stejný údaj se objevil i v kolonce zpoždění na informační tabuli. Čtení nebylo dále možné díky trojici výletníků sedících na vedlejších sedadlech. Hlasitě komentovali neschopnost Českých drah dodržet jízdní řády, odsuzovali stání na mostě (dozvěděl jsem se, že je to trestné) a chválili dobu minulou, kdy se to nestávalo a možnosti země zapadajícího slunce, kdy vteřinové zpoždění znamená hlubokou omluvu a vrácené jízdné. Já při nuceném poslechu pozoroval sídlo prezidenta a manželce v pravidelných intervalech podával informaci o prodlužujícím se zpoždění. Na Smíchovské nádraží jsme nakonec dorazili. Shluk lidí (dalo by se to definovat jako dav) požadující vstup do vlaku naháněl strach. Jak to vypadalo v ostatních odděleních, ale u nás bylo celkem napěchováno. Nejčastějšími cestujícími se od té chvíle stali příslušníci kruhu přátel ohňů, kytar a uniforem západních osvoboditelů. Z jejich rozhovoru jsem pochopil, že nedaleko Karlštejna se pořádá sraz a na ten právě oni míří. I od nich vycházely nespokojené komentáře o situaci. Do skutečného varu je uvedla zpráva podaná rozhlasem, že k hodinovému zpoždění vlaku se tento spoj stává neperspektivním a na další zastávce si máme přesednout na vlak jedoucí po stejné trase za námi. Co se dělo pak ani nebudu popisovat.
V Dobřichovicích jsme se odporoučeli ven a naštosovali se na nástupiště. Zatímco já jsem se bavil pozorováním lidí a jejich chování, někteří z pasažérů dávali svůj vztek najevo i projíždějícímu nákladnímu vlaku. Vztyčený prostředníček namířený na mašinfíru odvážející tuny dřeva skutečně situaci pomohl řešit. Zanedlouho dorazil druhý osobák, délkou stejný tomu, ze kterého jsme byli vystoupeni. Davem se znovu prohnaly obavy nad tím, že se do přepravních prostor nevměstnáme. Já jsem si vyhlédl dveře s minimálním obsazením a vplul do nich. Oproti původnímu pohodlnému sezení jsem se sice nacházel ve stojací pozici, ale vlak jel a přibližoval mě rodině.
S každou následující zastávkou se vlak malinko uvolnil. Pořád ve stoje, ale v klidu a hlavně v relativním tichu, jsem dorazil do Berouna. Vzhledem k hodinovému zpoždění jsem se po přípoji nerohlížel. Ale co pozorovat rozhodně bylo. Nádraží, které jsem před mnoha lety (ještě jako svobodný, čerstvě zadaný) navštěvoval poměrně často, jsem nepoznával. Z několika nástupišť bylo použitelné pouze to, na kterém jsem stál, ostatní nebyla, protože mezi hlavní budovou a mnou se nacházela obrovská díra v zemi. Další dočasné omezení. Výhodou rozkopanosti ovšem byla v tom, že jsem nemusel složitě hledat, z jaké koleje bude spoj vyrážet.
A který vlak mě nakonec dopravil do Hořovic? Byl to právě ten rychlík, kterým jsem nejel, protože bych přijel pozdě. No, jak je vidět, někdy neplatí, že dříve je lépe. Samozřejmě se nestalo nic zásadního, jen jsem musel za holkama šlapat pěšky. Ale na obloze vládlo sluníčko, takže nebylo důvodu k nadávání.
Abych vylepšil vyprávění nějakými hezkými zážitky, popíšu i společné putování dětskou stezkou, po které jsme šli s Káťou, Domískem a Davídkem (kluci jsou už velcí, ale mě to nějak nejde jinak). Po trochu komplikovaném zaparkování (na poli jsem se točil jako nudle v bandě) jsme se zformovali a vyrazili sice delší, ale méně strmější cestou na Točník. Účast na akci byla hojná, ale vzhledem k široké šťěrkovce, která se k hradu linula, nebyl postup manévrově náročný. Kočár jsme pochopitelně vzali, jakožto možné řešení bezvýchodné situace způsobené paličatostí našich slečen. První metry ale byly pěšmo. Holky se držely střídavě kluků a Káti a cupitaly nahoru. První dlouhá zastávka se konala u ovcí a koz. Holky nám musely ukázat, že zvířátka znají a pokusily se je přecpat trávou. Zatímco domácí zvířectvo spásalo traviny sečené naší rodinou, kluci si opatřili úkolníček aby se mohli zúčastnit pohádkové cesty.
Při výstupu na pevnost jsme potkali krom jiných postav i kocoura v botách, slepičku zachraňující kohoutkův život a pavouka. Každý měl pro kluky jiný úkol a Ti neměli u jediného problémy s řešením. Odměnou byl bonbón, diplom a odznáček. Holky se soutěží neúčastnily. Ne, že by nebyl z jejich strany zájem, ale potom co málem snědly princezně sváču, držely jsme je radši dál. Před branami hradu jsme se dohodli, že společné chvíle ještě neukončíme, ale budeme pokračovat v návštěvě pevnosti. Co se dalo jsme prolezli, co jsme nemohli, to jsme okoukali. Nejdelší pauza byla u stánku s rychlým občerstvením. Můj žaludek už se začal ozývat a já se stal otravným. Zhltl jsem sýr v housce a zlepšilo se to. Břicho dalo pokoj.
Samozřejmě jsme nemohli vynechat ani pozdrav méďům. Agátu a Martina jsme chvilku zajímali, ale pak si šli po svých. A tím naše společné putování končilo. Byla chvilka před večeří (ne naší) a nás čekala ještě cesta domů. Celý den jsme ztvrdili společnou fotkou u rádoby medvěda a šli si po svých. Děkujeme za krásný den.
