To se pašerákům nelíbilo. A tak remcali a provokovali a žádali a vyhrožovali. Mimo jiné poukazovali na nemožnost stát kvůli bolesti zad, operovaným kyčlím. Naši nepolevili. A dohlížející instruktoři se jen usmívali. Když se jeden začal velmi hlasitě dožadovat místa k sezení a pitné vody, požádal jsem instruktora o radu. Poručík mi nastínil, jak by situaci řešil, jaké jsou možné situace. Nakonec jsme zadrženým vyhověli v obou požadavcích. Dostali sesli a flašku. Ale něco za něco (jak mi bylo raděno). Ticho, poslouchat, být hodný a tumáš.
Po ukončení rozehry (tak to pan kapitán nazval) proběhlo, jako vždycky, vyhodnocení. Chyb a nedostatků bylo hodně, ale hlava nám trhána nebyla. Další velké incidenty se nekonaly. Tu a tam se někdo prošel kolem brány, spousta papírování bylo s kontrolou, prohledáváním a pouštěním vozidel. Prvotní osvojení proběhlo rychle a za chvilku jsme činnost prováděli téměř rutinně. Hlídkování bylo navrženo tak, že první a třetí směna měla na starosti KPM po dobu osmi hodin s tím, že jsme se střídali na stanovišti každé dvě hodiny. Samozřejmě to nešlo vždycky dodržet, protože vyměňovat si službu uprostřed kontroly vozidla, anebo řešení incidentu není skutečně dobrý nápad. Naše první hlídka skončila ve čtyři ráno. V pátek. Co přesně dělali instruktoři netuším (rozhodně nespali), ale u nás se ukázali kolem jedné ráno. Přišli si nás jen prohlédnout a pronesli pár vět. Vencovi, který pochodoval kolem plotu sousedícím s naším stanovištěm, hodil někdo do sektoru igelitku z nichž čučely dráty (bomba). Jinak ticho po pěšině. My, na KPM, jsme se věnovali předávání znalostí, samostudiem a zkoušením (kecali jsme o všem možném). Nadešel konec naší směny a osmihodinový nepřetržitý odpočinek.
Obavy z neusnutí, anebo brzkém procitnutí, byly v mém případě více než zbytečné. Jak jsem lehnul, tak jsem usnul a i když po dvou hodinách svítalo, nevadilo mě to. Vzbudil jsem se až v půl jedenácté (vlastně už, protože služba nám začínala v poledne). Zhltnul jsem snídani, bez použití otevřeného ohně si udělal s Honzou kafe (jak, to je tajemství) a připravoval se na povinnosti nového dne. Střídali jsme Martinovu partu. Ti už se na lehátka vysloveně těšili. Nebylo také divu, když měli za sebou nějakých šestatřicet hodin hlídkování. Martin spíš ukazoval než mluvil při předání stanoviště. Klobouk dolů. Poslední všední den se odehrával podle stejného scénáře. Vozidla přijížděla a odjížděla. Některá jsem nepustil a pustit měl a nadřízený, který vezl jídlo skutečně nebyl nadšen. Naštěstí se ale nestalo, že bych pustil někoho, koho jsem vpustit neměl. Za vzpomínku určitě stojí scéna, kdy se před KPM ukázal udýchaný civilista s informací, že nedaleko objektu došlo k dopravní nehodě a u dvou osob došlo k vážným zraněním. S tímto oříškem jsme si (myslím kompletní řetěz velitelů) lámali hlavu celkem dlouho. Na jedné straně bylo naší povinností poskytnout pomoc, ale na straně druhé každý tušil léčku. Nakonec se ukázalo, že civilista nelhal a úkolem jednotky bylo poskytnout zdravotní pomoc a zabezpečit materiál ve vozidle. Ale kdo to mohl tušit?
Co nám vykouzlilo úsměvy na tvářích byl poslech relace (to jsem ostatní členy zval k poslechu), pokud u vysílačky na velení seděl jeden člověk. Předání jednoduchého hlášení hlídky se potkalo se zákeřnými otázkami. Pokud stojka hlásila činnost bagru za plotem (probíhala tam stavba), dotyčný chtěl vědět, jakých rozměrů je kopa zeminy, kterou stavební stroj vytvořil, jestli není bagr podezřelý, anebo zda není obsluha pásového vozidla náhodou členem opozičních sil. Tuto rozvleklou konverzaci nakonec ukončil sám strážný (hlídkující), protože oznámil, že hlášení již není relevantní, neboť bagr činnost ukončil a odjel.
Z rotace hlídek se stala rutina. Už jsme netápali v nevědomostech, co kde kam a podobně. Rutinní situace jsme řešili bez velkých zaškobrtnutí. Jinak tomu ale bylo o situací, kde jsme neznali správný postup. Jednou z takových byl příjezd pracovníka KVV s tím, že potřebuje vjet dovnitř. Podal jsem hlášení nahoru o tom, kdo přijel, za jakým účelem a že povolení ke vstupu nemá. Nevadí, zněla odpověď, pohlaváři KVV mají vstup bez omezení. Vozidlo jsme tedy vstoupili a kontrolor odhalil u kontrolovaného přítomnost zbraně. Rozkaz vydaný na začátku cvičení zněl jasně. Se zbraní není být vpuštěn do areálu. Vyzvali jsme orgána, aby zbraň odložil. Negativní. Podal jsem hlášení, že přijíždějící je ozbrojen a odmítá zanechat zbraň na bráně. Chvilku ticho a odpověď byla na světě. Vzhledem k okolnostem nemáme dotyčného vpustit. Když Míra (obsluha brány) předal tuto novinu praporčíkovi, jeho výraz prozrazoval celkem neomylně, co si myslí. Vycouval z brány a za několik desítek vteřin se tam ukázal zase. Začal jsem tušit, že je něco špatně. Ale rozkaz je přeci rozkaz. Nakonec přišlo vysílačkou rozřešení. Dotyčného vpustit a od této chvíle neprovádět kontrolu u žádného člena KVV. Pokud bude ozbrojen, provést jen vybití zbraně. Později jsem se dozvěděl, že v dodávce, kterou přijel, byl oběd.
Takovýmito, ale i zábavnými situacemi jsme se prokousali další šestnáctkou a ve čtyři hodiny ráno (to už byla sobota), šli spát. Samovolný budíček jsem si udělal v půl jedenácté. Mezitím, co jsem se protahoval a hrabal se z postele, poctil spací stan návštěvou pan plukovník a trochu přísným tónem mi oznámil, že musím odebrat stravu, pokud jsem tak již neučinil. Vysvětlování, že jsem se právě proudil, jsem spolkl. Díky rozplánování směn jsme přišli o atrakci zvanou "VIP den" (naštěstí). O co přesně jsme byli ochuzeni nevím, ale tuším, že to bylo divadýlko pro pozvané návštěvníky a kamery. Že jsem se tomu vyhl jsem rád, protože jsem trémista a udělat z roty bandu amatérů jsem rozhodně v úmyslu neměl. Naštěstí se na plac dostali kluci zkušení a honorace prý velmi spokojeně sledovala.
Kdo nám neutekl, byl Ondřej Vetchý, který se také, jakožto fanda armády, přišel podívat na manévry. My jsme ho potkali při výměně směn, když jsme nastupovali na KPM. Zrovna vedl rozhovor se starším praporčíkem a pokládal mu záludné i zábavné otázky. Díky velmi slunečnému a příjemnému počasí a absenci akcí prováděných proti nám (podávali jsme jen kontrolně-spojovací hlášení) nebylo nač nadávat. Užívali jsme si tepla a já jedním uchem poslouchal rozhovor odehrávající se vedle našeho stanoviště. I když herce obdivuji a rád bych své tělo ozdobil prackami, jako má on, nijak mě nemrzelo, že jednotka není zabírána okem objektivu. Ovšem tento názor nesdílel jeden člen našeho uskupení.
Jak jinak, byla to ženské ústa, která pronesla smutný vzdech nad tím, že naše směna nebyla tou vybranou. Protože správný velitel má poslouchat přání svých vojáků a udělat maximum pro jejich pohodlí (aspoň tak to poslání chápu já), nabídl jsem dotyčné, jestli chce s "čertem v hodnosti vraníka" společný snímek. I když odpověď byla zamítavá, tušil jsem při pohledu na svobodnici, že více ne touží dostat se do blízkosti herce. V poslední možný okamžik (když jsme zase odcházeli ze stanoviště) jsem požádal pana Vetchého o pár minut pro naší členku. Nadšeně souhlasil (taky jakby ne) a z narychlo pořízené momenty se stal desetiminutový rozhovor, který se zřejmě jednou objeví v internetových novinách. Aťsi. Splnil jsem jedno nevyřčené přání a měl jsem z toho radost.
Oficiální ukončení střežení bylo v 16 hodin (a tím si nejsem vůbec jistý) nástupem nedaleko KPM. Naštěstí to nikdo nepojal tradičně čekáním a stáním, ale dostali jsme povel rozvalit se po svahu a zaujmout co nejpohodlnější pozice (no, zas tak príma to nebylo). Původní záměr instruktorů zhodnotit uplynulé dny se lehce (a následně velmi brutálně) zvrhl na něco nehezkého a v rámci zachování dobrého jména roty si to nechám pro sebe. Pouze shrnu výsledek hodnocení. Máme nedostatky v základních návycích a dobrá komunikace je spíše vroucné přání. Nicméně, slovy pana kapitána, účelem nebyla kritika, ale doporučení pro zlepšení a i profesionálové dělají chyby. Tudíž víme, na čem zapracovat. Jak se toho chopíme je už jen na nás. Cink-cink, odzvoněno.
Začalo bourání, balení, vyklízení. Z mého pohledu hodně velká zkušenost. Mohli jsme totiž vyzkoušet reverzní plánování z pohledu logistiky. Na rozdíl od americké armády, která materiál nechává na místě, jsme museli sklidit všechno, co bylo zapůjčeno. A s tím, že některý materiál patřil na Radošov, některý do Dejvic a jiný do Kbel, se výkonný praporčík popral na jedničku. I za snížené viditelnosti (pomalu padala tma) všechno fungovalo na jedničku a práce šly od ruky. Tedy, jak komu. Zamrzelo mě, když jsem viděl "staré mazáky" a chlapy s odrostlými rodinami (tím neříkám, že staré), jak rvou pytle s pískem (kvalitně nasáklé vodou) na korbu Tater a některé nováčky s jednou rukou v kapse a s druhou obtěžkanou žvárem, jak čekají na povel. Na druhé straně mě pohled na fungující (a pomáhající si) mančaft neuvěřitelně zalil hrdostí, že můžu být v jednotce, kde slouží takoví lidé (a dost už té hnusné propagandy).
S demoličními pracemi jsme skončili něco kolem jedenácté. Stát zůstalo jen to nejnutnější (jako stany, kde budeme spát). Pro mě následovala velmi příjemná pozdní večeře s velitelem čety (není už toho análního alpinismu přespříliš?), potažmo velitelem roty. Zhodnotili jsme fungování jednotky, chyby a jejich řešení a nastínili budoucnost. Ne, že bych byl ten pravý, který má právo směřovat vizi záložek, ale nikde nebyl nikdo další a já se od Radka nehnul :). Občerstveni jsme zalezli do spacáků a nechali svá těla alespoň a na pár hodin odpočinout (zase byl vyhlášen brzký budíček).
Pátá hodina nám nechala procitnout. Z areálu Třebonické vodárny postupně zmizel poslední dočasný materiál a čas odjezdu se více a více přibližoval. Mezi velitelským sborem první čety se zrodila zajímavá myšlenka. Velitelé družstev, spolu s velitelem čety a jeho zástupcem se necháme dobrovolně naverbovat do vykládací skupiny a po společném příjezdu do Prahy skočíme na pivo k dalšímu rozebrání situace. Sice to znamenalo obětovat brzký návrat domů (jen tři hodiny zabrala cesta), ale zážitků bylo mnoho. Bohužel se nezdařilo a z původní sestavy jsme odjeli na Radošov jen Petr a já. Poslední chyba v komunikaci. Je vidět, že na právě na ní musíme primárně zapracovat.
Pivko jsme nakonec stejně uspořádali. Navíc třetí židli vzal Žabák, který šel s námi. Nepravosti jsme odsoudili, úspěchy oslavili a vzdali hold všem zúčastněným. Po pár pivech nastal definitivní konec cvičení. Já doma vysvlékl uniformu a zapadl zase mezi civilisty.
Nakonec bych rád poděkoval všem členům jednotky, ať již jakýchkoliv hodností nebo funkcí, za nespočet nabídnutých pomocných rukou a možnost poznat i ty za hranicí první čety. Ať už bylo cvičení jakékoliv, zjistil jsem, že právě týmový duch je to, co rotu zmítajících se na operačním stole po několika zásazích, stále spojuje. Navíc neoblomný optimismus a tah kupředu velitele čety a jeho zástupce, ve mě vzbuzuje sílu podílet se na rozšiřování giboní doktríny na ostatní družstva. Pevně věřím, že se klubající fénix znovu nesesype na hroudu popela, ale povstane ke své slávě. Radku, Petře, díky moc za tu energii. Ostatním velitelům družstev díky za tu souhru, která je s Vámi možná. Svému družstvu děkuji za bezproblémovou práci a hory trpělivosti.
