Deset minut před desátou hodinou jsme se sešli před vraty nijak nevýrazného domu v Sokolské ulici a čekali na příchod provozovatele (i Denisův). Mladý muž nás přivítal, doprovodil do menší kanceláře a podrobil nás malému seznámení. Co bychom měli, co bychom neměli, co se nám může stát, co máme čekat a na co si máme dát pozor. Pak nám předal mobilní telefon, který představoval "pomocnou ruku" v případě krajní nouze. Na druhou stranu jsme byli upozorněni, že nám nikdo nepomůže, pokud o to sami nepožádáme. Slovy pána "když tam budete stát padesát minut přikurtovaní ke zdi, je mi to jedno". Poslední třešničkou bylo oznámení, že do hry bude zasahovat samotný pan kanibal a máme velmi pečlivě střežit jeho příchod.
Začátek hry byl více než traumatizující. Na hlavy jsme dostali neprůhledné černé pytle a měli čekat. Postupně všechny členy chlápek odvedl pryč a já osaměl. Nakonec došlo i na mě a i já byl odvlečen. Pocit uspokojení, že slyším ostatní trval jen do té doby, než jsem dostal na zápěstí náramky. Pouta cvakla, dveře cvakly a mi zůstali sami. První, čeho jsem se potřeboval rychle zbavit, byl pytel na hlavě.
Pokud napjatě čtete, nemůžete ani vydechnout a těšíte se na pokračování, zklamu Vás. Nemám v úmyslu popsat kompletní scénář, jak jsme postupovali. Za prvé bych stejně nenavodil tu atmosféru, kterou jsem prožíval v temné kobce, jejíž zdi byly pocákány krví, za druhé bych pokazil zážitek všem, kteří se na podobný zážitek chystají a za třetí (a to nejdůležitější), pokazil bych kšeft autorům. Dovolím si jen uvést pár, většinou úsměvných, historek z našeho unikání.
Denisovi trvalo jen chvilku, aby osvobodil své ruce, protože našel klíček od pout. Zdenda pak vysvobodil i mne, nejspíš s vidinou toho, že na oplátku pak já uvolním jeho. To bych ovšem nesměl býti krapet nepoužitelný. Místo otvoru zámku jsem se drobný klíček snažil narvat do dírky, která neměla s otevíracím mechanismem pout žádnou spojitost. Pojal jsem tedy podezření, že na dvou párům pout náleží dva klíče. Nemusím asi popisovat, jak mi bylo, když Denis po pěti minutách Zdendovo zápěstí osvobodil.
Dalším vtipným počinem byl náš pokus vlít tekutinu, která byla obsahem skleněné lahve umístěné na krví zbroceném stole, do otvoru ve zdi, abychom se dostali ve hře dál. Krom mokré zdi, jsme nedosáhli ničeho. Když jsme po nějaké době přečetli velký, černou fixou vyvedený nápis na lahvi, vybuchli jsme smíchy. Oznamoval, že "toto se nikam nelije".
K dokonale zoufalému činu jsme uchýlili tím, že jsme i přes přísný zákaz cokoliv šroubovat začaly vytáčet hlavy šroubů držící kryt. Nebylo divu, dvacet minut hry bylo pryč, pan Hanibal se na nás již několikrát přišel podívat a my nepokročili v podstatě nikam. Nakonec Zdenda využil nápovědu a nechal si seslat pomoc shůry. Byli jsme ubezpečení, že se skutečně nic nešroubuje, nic se nikam nelije a stačí si jen prohlédnout nenápadný kus plastu nedaleko dveří. Paradoxně na to upozorňoval Denis před deseti minutami a já ho ubezpečil, že je to elektrické vybavení místnosti, nesouvisející s hrou. Jak jinak, perlil jsem.
Po téhle první a zároveň poslední pomoci se nám to začalo odsýpat (přestal jsem myslet a něco navrhovat). Během pobytu v místnosti jsme museli vyluštit pár hádanek a rébusů, použít trochu logiky a spojit si souvislosti. Bohužel se nám únik nepodařil v časovém termínu, který jsme měli daný. Jen o pár minut předcházelo naše sežrání našemu úniku. Ale jak nám pán (a Hannibal v jedné osobě) později oznámil, chybou bylo katastrofální zdržení hned na začátku.
Každému, kdo únikovou, anebo podobnou hru nikdy nezažil, jí doporučuji. I když jsem věděl, že vše je jen jako, nahánělo mi skřípání schodů a cvaknutí zámku strach. Mnohokrát děkuji za příležitost se tohoto adrenalinového zážitku zúčastnit a doufám, že v budoucnu budu mít ještě šanci něco podobného zažít (jen ne ve skutečnosti). A na závěr jednu radu. Až si budete vybírat spoluhráče, vezměte si někoho chytrého, kdo Vám pomůže a na koho se můžete spolehnout. A ne osobu, která Vás nechá připoutaného ke zdi a bude Vám tvrdit, že zámek otevřít nelze :D.
