S blížícím se koncem školního roku přijala naše třídní dobrovolně (anebo ne?) výzvu. Rozhodla se, že s naší třídou uspořádá školní výlet. S odstupem času jí musím vyslovit poklonu, protože vzít si na starosti dvě desítky puberťáků a jet s nimi na několik dnů do kempu, to chtělo pořádnou kuráž. Jelikož jsme se za ty měsíce učení již celkem dobře znali, vidinu společného trávení mimoškolního času jsme vesměs uvítali. Krom naší třídy jely ještě žáci ze sousedního Éčka, což jsme taktéž přijali s radostí, protože na rozdíl od našeho třídního uskupení byly v sousední třídě i ženy. Ubytován jsem byl s Kubíkem, Vencou a Petrem. Většina časové náplně tvořil softball. Abych hru, kterou jsme provozovali, mohl takhle pojmenovat, musím pominout fakt, že hřiště bylo vytyčeno různými předměty (neodfouknutelnými) a hrací plocha byla do kopce. Ale pálka byla správná a srandy byla kupa. Předposlední den výjezdu jsme šli na krátký výlet a i přes výslovný zákaz konzumace a pořizování alkoholických nápojů (však taky, když jsme většinou nebyli plnoletí) se ve spoustě batohů vyskytly lahve. Večer nedopadl tak tragicky, jako v dnes již klasickém filmu, ale ráno mi dobře nebylo. Stejně jako ostatním. Zcela nezapomenutelným se stal fyzický výkon našeho tělocvikáře, který ze spárů času vytrhl dceru naší třídní a při průniku davem podal doslova heroický výkon.
Na konci června výuka skončila a nastaly prázdniny. Co jsem dělal, to si už vážně nepamatuji. Nicméně na počátku září jsem vstoupil do druhé poloviny studia na střední škole. Někteří spolužáci naše řady bohužel opustili, někteří bohudík. Na rozvrhu hodin se objevily předměty, které naháněly strach už jen názvem. Marně jsme hledali oddechové hodiny, jakýma byla chemie a základy životního prostředí (v podání Bédi), anebo technické kreslení. Strojírenská technologie a Stavba a provoz strojů nebezpečně plnil položky rozvrhu. S příchodem pana profesora jsme poznali, že humor přijímá jen z úst premiantů, ale s průměrnými a slabými studenty nemá slitování (taková Spartánská výchova). Tři měsíce utekly jako voda a přiblížila se moje velká událost. Nadcházela moje plnoletost. Já jsem se rozhodl tuto přeměnu náležitě oslavit a jak jinak, se svými kamarády. Proto se začátkem prosince rozjelo plánování a těšení se. Díky tomu, že v té době vydala Lucie své album "Větší než malé množství lásky" a já hrdě nosil přezdívku medvěd, stala se skladba "Medvídek" mojí srdcovou záležitostí. Pokaždé, když jí slyším, vzpomenu si na tohle období.
Na seznamu hostí samozřejmě chybět ti nejdůležitější spolužáci. Finální sestavu tvořili Kubík, Jindra, Venca, TomášG a TomášF, PetrV a MarekB. Moje mamka byla tak hodná, že nám připravila pohoštění. Stoly se prohýbaly pod chlebíčky a díky jejímu dozoru se začátek nesl v poklidné atmosféře. Jak přicházeli pozvaní, začaly k bezalkoholovým nápojům přibývat i pivka, sem tam víno a mexická záležitost - tequila. Z nového audio aparátu (který jsem dostal coby dárek od rodičů) se linuly zvuky různých skupin, různých žánrů. Chvilku zněla již zmíněná Lucie, pak pokojem zahřímaly basy od Prodigy a nakonec je vystřídaly ostré riffy Metallicy. To bylo kouzlo měniče na tři CD a volba náhodného přehrávání. Poslední větou, když se s námi mamka loučila, bylo přání, abychom to nepřehnali a hlasitostí nepřekročili osmnáctý stupeň (na věži). S tím, že ve večerních hodinách máme stupně ubrat. Rozloučila se, zavřela dveře a zatímco se ona určitě pomodlila, my jsme spustili svou.
Zábava byla v plném proudu na několika frontách. Jelikož TomášG přitáhl novinku GTA, malá skupinka se věnovala přejíždění lidí a krádežím aut. Jiní si vzali na starosti hudební mixáž a zbylí... ti prostě lili pivo (nejen do sebe). I přes to, že bylo venku mrazivo, balkon byl dokořán a v pokoji bylo i tak horko. Nebylo taky divu, kromě nízkovoltového pivka ke slovu přicházela i bouchaná tequila. Přibývající hodiny hlasitost naopak zvyšovaly. Jak jsem se později dozvěděl, konečná hranice dosáhla nějakých pětatřiceti. A je vlastně s podivem, že si pro nás nepřišli příslušníci. Detailně popisovat tuhle jízdu nejde. Zaprvé tak hluboko nesahá moje paměť a za druhé by to nebylo ono. Osmnáctku slavíte pouze jednou a musí se to zažít. Ať se stalo, co se stalo, tahle událost se zapsala navždy do mého povědomí a jsem strašně rád, že jsem jí mohl prožít tak, jak jsem jí prožil (až na to ráno). A s kým jsem jí prožil.
Tím vlastně moje vzpomínání na osmadevadesátý rok končí. Na jedné straně je mi líto, že už je to pryč a nic z toho se nevrátí, na druhé straně jsem strašně vděčný za to, že mi z té doby zůstali kamarádi, s kterými si naše mládí stále připomínáme. Nakonec uvedu slova Jamese Hetfielda: "...a na ničem jiném nezáleží".
