Když to vezmu hezky od začátku, první je na řadě leden. V lednu jsem měl za sebou první polovinu druhého ročníku SPŠ Strojnické v Betlémské ulici a stále bydlel u rodičů ve čtvrtém pražském obvodě. O studijních výsledcích bych raději pomlčel, ale můžu s klidným srdcem říci, že to nebyla taková tragédie, jako ta, která přišla v letech následujících. Rozvrh školy byl pestrý (technické maturitní předměty), ale nikterak náročný na stěhování se po škole. Většinu učebního času jsme trávili v místnosti číslo dvě. Mým blízkým spolužákem, jakož i spolusedícím se stal PetrV. Díky jeho vlivu (i když byl jen o tři dny mladší, než já) jsem začal poslouchat Daniela Landu, opatřil si svého prvního (a také posledního) bombera coby letecké bundy a oddal se hodinám hraní her Transport Tycoon. K dalším spřízněným duším patřil TomášG, TomášF a MilanK. S Jindrou jsme se tu a tam bavili (jelikož jsme spolu jezdili po škole stejným směrem domů). Zbytek čtyřlístku Kubík a Venca nejevil nejmenší ochotu se mnou pronášet jiné, než nutné věty.
Díky Petrovi jsem získal dlouhodobé místo v Dejvické Delvitě, coby brigádník. Samozřejmě se nejednalo o nijak mentálně náročnou činnost. Rovnal jsem zboží (nespecifického typu) do regálu. Mimo jiné jsem si v Petrově společnosti znovu připomněl krásy modelové železnice (předal mi stohy materiálů, jak se staví výhybky) a měl možnost si prvně v životě zabrnkat na elektrické kytaře (Petr sám hrál na bubny, ale bratr byl kytarista).
Působení spolužáků změnilo mou dosavadní životní cestu. Se svým zevnějškem jsem byl delší dobu nespokojený a tento pocit byl velmi silně a neustále dokládán slovními projevy kolemžijících. Pěšinku, kterou jsem si pěstoval od svého mládí jsem nahradil (nechal si nahradit) sestřihem ala "tenisák" a k černé bundě opatřil ještě černé polobotky a černý prošívaný pásek s kovovou sponou. Jelikož k mým uším doputovala ještě Metallica (jako první jsem dostal od HonzyB klasiku Master of Puppets), mé srdce jasně zahořelo pro metal.
V únoru jsem pozbyl svého posledního prarodiče. Krom vší bolesti, která je s každou takovouto událostí spojená, musela naše rodina řešit i bydlení. Po krátkých, ale zato nehezkých tahanicích (s úřady) jsem se stěhoval do místa svého současného bydliště. Na Prosek. Začátky byly samozřejmě více než krušné, protože kolik jsem toho mohl vědět o udržování domácnosti, stejně jako o životě ve svých sedmnácti letech? Naprosté nic. Díky své mamce, která se rozhodla sedřít se, jsem měl neustále přísun jídla, nestaral se o nájem a ostatní poplatky a hlavně, vůbec si velikost její pomoci neuvědomoval. Jak ubíhaly dny, začal jsem zjišťovat, že všechno něco stojí a že se pytle do koše a mycí prostředky sami nevyskytnou. Ve svém osamění jsem nezůstal dlouho sám. Bohužel si nevybavím jak, ale osud mě zase svedl dohromady s kamarádem PetremD ze základní školy. Nejen on, ale i další mě začali pravidelněji navštěvovat a já se znovu spojil s lidmi, o kterých jsem dlouho neslyšel. Jelikož jsem své rodiče přesvědčil o naprosté nutnosti pořídit mi v té době slušný počítač, spousta hodin ze svého volného času jsem věnoval hraní. V tu dobu žezlo držely Diablo a C&C: Red Alert.
Pochopitelně tu nemůžu nevzpomenout tu skvělou událost, kterou oslavovala celá republika. Národní hokejový tým bojoval proti světovým velmocím a bořil hranice očekávání. Semifinále, při kterém Česká republika porazila Kanadu jsme sledovali v jedné z největších učeben školy, během vyučování. Prvotní strach, že budeme mít neomluvené hodiny, pominul, když se ve dveřích objevili i někteří profesoři. Zápas prožívali všichni. I pro mě to byl hokejový svátek. V tu dobu jsem sledoval dění v NHL velmi pozorně a mým srdcovým týmem byly Bostonští medvědi. Tedy jména míhající se po ledě byly v mých očích spíše pojmy. Po vítězné bitvě proti Rusům jsme plánovali s některými spolužáky (LukášP) i přivítání dorazivších hokejistů na Staroměstském náměstí. Po chvilce čekání mé nadšení povadlo. Plac u Orloje byl spíš než fanoušky pokryt velmi silně alkoholem povzbuzenými individui. Proto jsem čekání vzdal a na "Zlaté hochy" čekal doma u televize.
Mé přestěhování mělo kromě získání svobody a nezávislosti (samozřejmě ironicky myšleno) další pozitivum. Nejjednodušší spojení mezi severní částí Prahy a Starým městem byla pod zemí linkou B. Stejným způsobem cestoval i Libeňák Kubík a mimopražský HonzaB. Jelikož cesta metrem trvala kolem půl hodiny, konverzace nabírala na hloubce. Díky tomu se vytvořil doposud stále fungující (a doufám, že již trvalý) čtyřlístek Jindra - Kubík - Venca. Do povědomí se mi zapsal i zatím neznámý žák Milda, který chodil do stejného ročníku, ale třídy B. A jak? Když jsem byl nebyl schopen nastoupit lyžařský výcvik, ocitl jsem se na jeden týden v jeho třídě. A pokud čekáte něco milého, dojemného a srdceryvného, mýlíte se. První větu, kterou k mé osobě Milda pronesl, byla "uhni strejdo", když jsem během vyučování stál (jakožto zkoušený) na stupínku a zakrýval psaný projev lektora na tabuli.
