Když to vezmu ve zkratce, tak jsem poslal rotu nezajištěnou kolonou, takže v případě napadení nebylo prostředků, které by ji chránil. Taky řidič nedostal informaci, kudy má jet. Pak jsem zaplánoval použití minometů, ale jaksi jsem zapomněl označit, kde jsou umístěny. Zaminoval jsem ruiny o velikosti několika desítek metrů čtverečních, ale nikdo netušil, že je má přivést (stejné to bylo s ostnatým drátem). Krom jiného neměl zaminování kdo provést a pokud by byl, dělal by to týdny. Neposlední chybou byla myšlenka, že velitel čety bude někde v teple a družstva to nějak dají. No, tak takhle ne. Naštěstí, jako prvního, mě ostatní kurzisté dost šetřili a navíc do toho dost vstupoval pan nadporučík. Zajímalo ho, jak jsme se poprali s přesunem vlastních jednotek a hlavně zabezpečení objektu severně od nás.
Po obědě, na návrh chytrých hlav (mojí ne), se procházeli jen náčrtky umístění stráží, palebné sektory a reakce v případě útoku. Vesměs se návrhy nelišily. Mirek přišel s velmi zajímavou koncepcí střídání směn (8 hodin spánku, zbylé dvě směny se točí po dvou hodinách), Slávek použil falešné minové pole, Budějovičáci použili na různých vzdálenostech různé barvy signálních světlic. Ale kromě velmi přínosných návrhů bylo pár nepovedených, nedomyšlených a jeden opravdu sebevražedný.
U posledního zmíněného nemělo cenu poukazovat na chyby, ani cokoliv doplňovat. Prezentátor (Ondra ho označil krycím jménem Alf), velmi slušně působící a klidný voják, nás začal seznamovat se zámyslem. První dvě budovy obehnal ostnatým drátem s tím, že velitel družstva třetího je arogantní chlapík a nechce s ním mít nic společného. Zpozorněli jsme. Pak nakreslil kolem budovy šest strážních postů s tím, že například kulomet ležel 15 metrů od objektu a přímo před hlavní ve vzdálenosti pěti metrů měl dalšího strážného. Oznámil nám, že strážení je plánováno po dvou směnách s tím, že směny rotují po dvou hodinách. Instruktor se položil otázku, jak pravděpodobné je, že to dotyční vydrží. Alf s kamennou tváří prohlásil, že počítá s odpisem jednotky do čtyř dnů. Učebnou prolétl smích. Ve stejném duchu dotyčný pokračoval dál, respektive svůj plán ještě vybrušoval. Distribuce jídla a pitné vody není řešena. V případě, že velitel prvního družstva bude spatřen za nechtěného, bude provedeno opatření v podobě instalace odpadní roury do okna. Zřejmě jako pojistku, že nikdo nepřežije, dostaly minomety jako primární cíl právě pozice skladů. Jak jste asi pochopili, praktická stránka nulová, ale náramně jsme se pobavili.
Poctivě jsem si psal poznámky a chyby i dobré nápady si poznamenal. Výsledkem toho byla popsaná A4. Samozřejmě si nedělám iluze, že díky tomu ze mě bude lepší velitel, ale až se chyby uvedené v poznámkách dopustím, potvrdím si, že jsem blb. Po seznámení s posledním rozkazem jsme opustili učebnu a šli se znovu podívat na sklady. Měli jsme tak možnost porovnat realitu s našimi návrhy. I když byla zima, cesta klouzala (já jako jediný jsem hodil mrchu) a sněžilo, rozhodně se to vyplatilo. Například já jsem zjistil, že jeden z mých kulometů čučí do svahu, pozorovatel se musí krčit a při poplachu musí stráž obíhat celý barák. No, dejme tomu, že to bylo poprvé.
Myslím si, že naprosto všichni čekali, že pan nadrotmistr nám popřeje šťastnou cestu a rozloučí se s námi. Jelikož ve čtvrtek na nás čekalo pouze předání pokoje, odebrání stravy a oficiální ukončení, viděli jsme se doma. Ale ouha, nic takového nepřišlo. Suše nám oznámil, že se máme na osmou hodinu dostavit na učebnu k odevzdání svých prací a k oficiálnímu ukončení. Samozřejmě davem znělo brumlání a povzdech.
Na druhou stranu jsme ale dostali příležitost věnovat večer utužování kolektivu. Jakožto banda velitelů (krom některých, kteří nadšení nesdíleli) jsme po večeři opustili brány kasáren a vydali se na pivo. Ondra, který poukazoval na včerejší prázdnou hospodu, se stal vůdcem. Vedl nás neomylně, leč zbytečně. Všechny židle lokálu byly obtěžkány pozadími lidí. Sem ne. Rozsvítily se obrazovky mobilů a nadešlo zuřivé hledání, kam bychom se vešli. Dalším pokusem byla hospoda U Benešů a nakonec to vyhrála Sokolovna. Letmé pohledy skrz velká okna prozradily, že několik stolů a potřebný počet židlí je volných. Otevřeli jsme a i přes pátravé pohledy sedících jsme napochodovali dovnitř, srazili stoly v jeden velký a zasedli.
Roztomilá holčina přiklusala a tvářila se, že přijímá objednávky. Trochu nás překvapilo, že každý člověk dostal jeden lístek, ale dotyčná v tom evidentně viděla smysl. Načmárala kolem desítky piv světlých, jedno tmavé a nějaké vínko (to bylo pro jediné něžné pohlaví u stolu). Rozhovor se pomalu začínal rozjíždět a všichni dychtivě vyhlíželi půllitry s narůstající chutí. Ovšem dlouho nic nepřicházelo. Ani objednané pití, ani holčina. Hlubokou rekognoskací jsme zjistili, že na vině je obsluha v síle jednoho člověka a hlavně její jeho (její) zkušenosti v oboru. Na druhou stranu jsme mohli pozorovat, že vzdálenost pípy od sklenice může být třicet centimetrů. Sice to pění, ale člověk se nenaběhá.
Nakonec jsme se dočkali a tekutou odměnu dostali. Očekávání některých bylo tak silné, že půllitr do sebe otočili v mžiku a rovnou mávali pro druhou rundu. Vyměňovali se zážitky, kontakty, vypravovali i příběhy. Zjistili jsme, že každý útvar (hlavně logika v něm) je vlastně stejný a nezáleží na jeho umístění v republice. K naší velké radosti dorazil díky svému instinktu i ztracený Zdeněk. Během povídání jsme byli svědky toho, že slečna servírka netápala jen v distribuci pití, ale nedostatky byly i v předání objednávky. Na place se objevil korpulentní pán v zástěře (zřejmě kuchař) s talířem v každé ruce. Přistoupil k vedlejšímu stolu a oznámil jim, že má pro ně smažený sýr. Nebylo ho ovšem komu dát, protože se o něj nikdo nepřihlásil. A to ani u jiných stolů. Na jeho výrazu bylo patrné jisté pohoršení. Přivolaná servírka nasadila miloučký úsměv a cupitala po lokále hledaje osobu, které strava náleží.
Jestli k nalezení došlo, podařilo se to podstrčit jinému strávníkovi, anebo putoval talíř zpět do kuchyně jsme již nezkoumali. My měli radost, že přísun tekutin probíhal intenzivněji. Hlavně asi proto, že se prostory Sokolovny vylidnily.
Kolem desáté hodiny se začaly objevovat náznaky, že se bude restaurace zavírat. Chvilku jsme se jim úspěšně bránili (a objednávali jako zuřiví), ale nakonec stejně došlo k naší porážce. Uhradili jsme svoje útraty a vydali se k poslednímu spánku. Nakonec nebyl zákaz opustit nadobro Vyškovský areál tak špatný. Družení se vydařilo. Zalehli jsme spokojeně do postelí a těšili se na ráno a vypuštění.
Abychom splnili jednu z nejdůležitějších podmínek kurzu, totiž vyklizení pokoje a odevzdání klíčů do deváté hodiny, věci jsme si přemístili do auta ještě před nástupem na učebnu. Čekali jsme nějaké krátké rozloučení, třebas i mírnou pochvalu. Ta ovšem nepřišla. Čert vezmi pochvalu, ale nedostavilo se ani rozloučení. Jen jsme byli vyzváni, abychom odevzdali své rozkazy a dostavili se znovu za dvě a půl hodiny. No, musím přiznat, trochu nás to mrzelo. Ale pan nadrotmistr nevypadal, že by chtěl na toto téma otevřít diskuzi.
Netrvalo dlouho, abychom rozhodli, kde budeme nechtěné volno trávit. Venku sníh a zima (za okny pobíhali rekruti), kulturní program žádný, poflakováním se po areálu bychom na sebe upozornili. Tak jsme si vlezli do bufetu a posadili se k televizi. Krom vysílaného kanálu velmi pozorně sledovali i stav na dálniční spojnici Praha - Brno. Jelikož předminulou noc napadl sníh, některé řidiče to překvapilo (kdo by to čekal v lednu) a donutilo je to k artistickým kouskům. Podle nejaktuálnějších informací se devatenáctihodinové zdržení začalo pomalu zkracovat. Nechtěli jsme ale riskovat a rozhodli se pro okliku přes Hradec. Cesta bude sice o hodinu delší než přímá lajna, ale je větší pravděpodobnost, že se domů vůbec dostaneme. Během plánování trasy jsem si dal kafíčko a k němu si dopřál palačinku.
Třicet minut před jedenáctou hodinou jsme se naposledy setkali v učebně. Pan nadporučík zhodnotil kurz i kurzisty, dal nám pár doporučení a požádal nás o zpětnou vazbu. Samozřejmě se z mé ruky neocitlo na papíře nic chytrého ani přínosného, ale pár vět jsem naškrábal a žádosti vyhověl. Nadešlo dlouho očekávané rozloučení. Když nám popřál hodně vojenských, pracovních i soukromých úspěchů, zjistil jsem, že jsem si vlastně za ty tři dny zvykl a bude se mi stýskat. Slzu jsem zamáčkl a pomyslel na rodinu. Nebyl jediný důvod setrvávat zde minutu navíc.
Před hlavním vchodem akademie jsme se nechali zvěčnit (rotmistrem navádějící nákladní vozidla), udělali pá a rozutekli se všemi směry. My jsme vyrazili až po krátké, ale velmi přínosné návštěvě armyshopu. Ondra si udělal radost batohem, já novým hodnostním označením a odhazovákem (kapsou na prázdné zásobníky). Protože i Zdeněk byl z Prahy, jeli jsme zpátky ve třech. A protože ve více lidech je více zábavy, hezky nám to uteklo. Do Hradce mi to sice moc neutíkalo, ale pak už kilometry mizely lépe. Cesta byla bez problémů a Praha se nám přibližovala blíž a blíž. Abychom naplnili svá prázdná břicha, stavili jsme se na padesátém kilometru u rychlého občerstvení. Samozřejmě nezdravého, ale potřebného. Před třetí hodinou jsme byli v hlavním městě.
Kluky jsem vyhodil před jejich bydlištěm a šel co? No pochopitelně dořešit technickou. Krátkým telefonátem ještě v autě (zaparkovaném) jsem si ověřil možnost nechat provést kontrolu ještě ten den. V modlitbách, abych nepotkal hlídku, jsem dojel domů, vyházel věci a nasoukal na sebe civil a jel do Holešovic. Mé první kroky byly velmi rychlé, zato špatné. Prohnal jsem se až do kanceláře, kde se zpracovává dokumentace. Vykoktal jsem ze sebe, že jsem volal a jezdím proti nařízením a zákazům. Chvilku pánům trvalo, než pochopili, čehož žádám. Až když jsem spustil pohádku o propadlé technické, poslali mě na měření emisí.
Ty se vyřizovaly hned ve vedlejších dveřích. I tady jsem odvyprávěl svůj příběh, pípnul platebkou a byl ujištěn, že pokud je auto v pořádku, lékárnička je použitelná a nějaké náhradní žárovky se v autě také najdou, nemusím mít strach. Hernajs, žárovky. Abych nenechal vychladnout motor, který měl za sebou 250 km, projel jsem se ještě ke Stromovce a zpátky. Právě ve chvíli, kdy jsem parkoval, se otevřela vrata a mechanik na mě mávnul. Zaparkoval jsem, vystoupil a nechal vůz obsluze napospas. Bez jediného slova osoba vykonávala rutinní činnost, auto obcházela, fotila a připravovala. Pak muž v montérkách zapnul odsávání, k výfuku postavil sondu, dvakrát sešlápl plyn a všechno povypínal. Neuběhla ani deset minut a já držel orazítkovaný papír s ověřením bezproblémového spalování. Nemohl jsem nevzpomenout, jak jsem se před dvěma roky potil u dvacátého měření, protože jsem přijel se studeným motorem.
Vítězoslavně jsem papír přenesl k pultíku, kde jsem předtím otravoval a zaplatil prohlídku. Než jsem vyťukal manželce zprávu, že všechno jde zatím velmi pěkně, už jsem dostal signál, abych najel. Na mladíkovy pokyny jsem tancoval po brzdě a kroutil volantem. Když už nebyla moje přítomnost v autě žádoucí, vyměnil jsem si s kontrolorem místo a napjatě čekal na verdikt. Užuž to vypadalo dobře. Tu se najednou z okýnka vynořila hlava mladíka a povídá. "Tak vás nepotěším, pojďte se podívat na přední světla". I když nejsem odborník na světlomety, tohle se nedalo přehlédnout. Zatímco pravý reflektor vytvářel na garážových vratech jasný kruh, levé vykreslovalo rozplizlou parabolu (matematici by nesouhlasili). Očividně to nebylo v pořádku. Pak jsem byl také upozorněn na to, že malé světýlko osvětlující zadní SPZ není úplně v kondici. Sice jsem měl na jazyku, že to vadí hlavně policistům a na bezpečnost jízdy to nemá vliv, ale pak jsem to spolkl. Nebylo by to asi chytré.
Verdikt byl jednoznačný. Závady jsou vážné. Zhroutily se veškeré plány. Přede mnou stála jedna a čtvrt tuny něčeho, co nemohlo na silnici. Nasadil jsem pohřební výraz a smutně oznámil, že nevím, jak se mám dostat domů, když mi technická před dvěma měsíci propadla. Technika můj zbídačený zevnějšek očividně pobavil, protože se zasmál. Otcovsky se na mě podíval a ujistil mne, že technickou dostanu, ale pouze na měsíc. Mám tedy dostatek času dát vše dohromady a dostavit ze znovu k opakované prohlídce. Sláva, nemusím se jít pověsit.
Již jako plnohodnotný účastník silničního provozu jsem odjel domů a začal vybalovat. Poznámky z kurzu si našly své místo a já se nemůžu dočkat dne, kdy své velitelské dovednosti uvedu do praxe. Musím moc poděkovat Ondrovi za společnost během tak náročného putování. Byl to boj s osudem, ale zvládli jsme to.
