Co se naopak nezměnilo? Že jsme na festival vyráželi z cizího bytu. V pátek jsme se totiž sešli na jedno a nějak se to protáhlo, takže na nádraží jsme odcházeli z Kačerova. Už je to holt taková tradice. Nic nám ovšem nezabránilo v tom (ani ulehnutí ve 2 hodiny ráno), abychom nepřijeli včas. Vstávalo se hůře, to ano, ale těšení na dobrou muziku nám trápení ulehčovalo.

Cestou jsme si koupili snídani a na nádraží lístky. Vlak si usmyslel se zdržet a tak se přiloudal o trochu později. Nalodili jsme se a kodrcavě vyrazili. Na místě jsme byli chvíli před desátou a měli zhruba půl hodinky času, abychom stihli první kapelu. Okoukli jsme jídelní lístky místních (třech) hospod a šlapali k areálu. Povedlo se, jsme tu. Milá slečna nám radostně předala hrací placky, já si koupil tričko a spolu s Petrem pivo.

Nebudu vypisovat, kdo kdy hrál, to si přečtěte tady. Jen řeknu, že kolem poledne se na hledišti objevili i Markéta s Márou. Po zbytek dne jsme poslouchali, odpočívali, obědvali, pili a hlavně se bavili. Některé kapely jsme viděli už minulý rok, ale rozhodně jsme si je rádi poslechli znovu. I když poslední interpret – Arakain, končil až o půlnoci, rozhodli jsme se s Petrem podstoupit jízdu nočním MHD a koncert vyposlechnout celý (to by má duše nevydržela). Márovi s Markétou se to nechtělo, a proto odjeli. My jsme si metalovou legendu krásně užili. Po festivalu byl přistavěn speciální vlak, který nás vyhodil na hlaváku. Tam jsme chvíli bloudili, protože nádražáci zapomněli otevřít dveře a tak jsme museli uprchnout přes staveniště. Mě jel autobus skoro okamžitě, Petrovi za dlouhé tři minuty. Prostě ideál.

Nikdo nemluvil v průběhu hraní o tom, že je toto Rockování poslední, takže nás tam uvidí i napřesrok. Obrazový materiál není můj, ale fotky jsou k nahlédnutí zde.