Vzhledem k tomu, že já jsem dětským atrakcím (tedy jen některým) odrostl a naše ratolesti jsou ještě malé, během poutě jsem neplnil žádný z úkolů. Velmi často jsem ale potkával hloučky dorostu, které si lámaly hlavy nad zapeklitými otázkami. Přirozeně jsem se jim nesnažil pomoci. Za prvé jsou od toho rodiče a za druhé bych určitě nepoznal trivialitu, jakým je strom anebo jeho plod a ztrapnil bych se. Celkem vydalo putování na nějakou tu hodinku a po dosažení výchozího bodu vyvstala otázka (opět) oběda. Tentokrát jsme nestolovali každý jinde (myšleno restaurací, ne stolem), ale vešli jsme se do kavárny Daro (já pevně doufám, že jsem se nesekl) a uspokojili svoje potřeby. Tentokrát jsem nestihl včas prchnout a odvést holky pryč. Káťa mi bez jakéhokoliv promíjení nařídila (samozřejmě, že ne) najíst se. Evidentně je na mě daleko horší pohled, když jsem hladový.

U kávičky padl návrh, již tolik probíraný, že by se v rámci odpolední siesty mohlo jet do zajateckého tábora Betrieb Sauersack (naštěstí ne pracovat, ale porozhlédnout se) a podívat se tak na jedny z exteriérů seriálu Rapl. Protože jsem tento televizní počin neviděl, přivítal jsem to jako šanci pořídit "umělecké" fotky. Ne všichni opětovali nadšení jet se podívat na betonové monstrum sloužící k těžbě cínu. Proto jsme se do Krušnohorských lesů vydali pátrat až po krátké zastávce na základně. Kvůli snížení počtu cestujících bylo nasnadě redukovat i dopravní prostředky. Já jsem byl pozván na přední sedadlo k Nadě a Vojtům.

I přes notnou dávku GPS lokátorů a navigací se nám tajuplné místo nedařilo najít napoprvé. Jednou jsme skončili na jakési pěšině, jednou jsme zajeli do zapovězeného lesa (to je vlastně odněkud jinuď). Až několikátý pokus se vydařil a my jsme zaparkovali na malém plácku obsazeném auty. Zřejmě nepřilákala historie jen nás. Následovali jsme nejvíce prošlapanou cestu a tento krok se ukázal jako zcela správný. Po několika stech metrech se mezi stromy objevil betonový skelet. Každý jsme se rozešli jiným směrem. Někdo za historií, někdo za poznáním, někdo šel hledat adrenalin. Abych se neztratil, střídavě jsem následoval někoho jiného. Když už bylo zjevné, že už prováním stalking přehnaně, chytl jsem se někoho jiného. Toto pobíhání rozvinulo moje znalosti (jak jsem poslouchal), taktickou připravenost (jak jsem se přemisťoval), rozvinulo umění přežít (nezůstal jsem zapomenut v lese) a posílilo rýmu. Když už bylo i rukavicím zima na prsty, nechali jsme továrnu továrnou a vrátili se zpět k autům. Že se k tomuto místu jezdí ve velkém nás překvapilo, ale že se někteří návštěvníci dopravují taxíkem a ještě k tomu v kufru, to nás celkem odrovnalo. Přední sedadlo jsem cestou do Abertam přenechal Nadě a měl tak možnost trávit ji vedle Vojtíška. Konečně jsem mohl být chvilku s někým stejně rozumným (když jsem tam neměl Lukáše). Koukali jsme na sebe a mlčeli. Vlastně jediným rozdílem byla jeho absence chrupu. Jak říkám, výborně jsme si rozuměli.

Večer byl opět v režii zábavy, her a společenského setkání. Tentokrát jsem neodpadl hned po holkách. A jsem za to rád, protože kdyby tomu tak bylo, o hodně bych přišel. Ve vteřinových intervalech se společenskou místností ozýval smích. I když se u stolu vytvořilo několik skupinek věnujících se různým aktivitám, čas od času došlo k promíchání. Co nemůžu nezmínit bylo kreativní občerstvení, které mi připravila Lucka s Aničkou. Zatímco manželka mi talíř připravila podle moderních trendů a myslela hlavně na mojí figuru (klasická kostka ve skluzu), Anička se kalorickou hodnotou nenechala omezovat a popustila uzdy své fantazii. Z oříšků, tyčinek a různých tvarů krekrů vytvořila umělecké dílo. Trvalo mi hodně dlouhou dobu, než jsem se do toho pustil. A to nezmiňuji slzu, která při tom málem ukápla.

Odsun lidí do postelí probíhal ve fázích. Prvními odpadlíky byly samozřejmě děti z nejmenších. Pak dlouho nic, sem tam nějaký dospělák a nakonec nás zbylo v suterénu jen pár. Vyprávění historek dávno minulých i nedávných nám vydrželo, stejně jako dobrá nálada, až do brzkých ranních hodin. A to se mi hodně dlouho nestalo.

V neděli se celý dům balil, uklízel a loučil. Uteklo to strašně rychle, ale každá minuta stála za to. Dopolední společný plán se už nedělal. Každý měl své představy a domů to nějakou dobu trvalo. Mnohokrát děkuji všem, že jsme se tak krásně sešli a pevně doufám, že se v blízké době potkáme znovu. Samozřejmě musím poděkovat mnohým, kteří nám pomáhali a starali se o holky (a nejen o ně).