Tak přesně o tomhle šílenství jsme se chvilku s Andrejem bavili a on mi nabídl, jestli to nechci na příštím konání zkusit. Samozřejmě jsem to odmítl s tím, že moje fyzička je nulová, v rukách mám sílu potřebnou jen k tomu, abych stiskl kliku a běhat na vzdálenost delší než pět metrů nejsem schopen. Evidentně je moje umění nesouhlasu slabé. Neuspěl jsem a do kalendáře si poznamenal termín. Protože osudný den měl nadejít až za několik měsíců, zůstal jsem klidný a pak na to úplně zapomněl. Bohužel se na to nezapomnělo a Andrej se tři týdny dopředu ozval. Jestli prý to platí. Znovu jsem zkusil odporovat, znovu zbytečně. Andrej mě uvedl v mylný dojem, že to určitě zvládnu, že se nemám bát a že bude všechno dobré. Já se závazně upsal a obdržel startovní číslo.
Tu a tam prosvištěl mobilem nějaká ta zpráva, jestli trénuji, anebo jak jinak se připravuji. S velkou dávkou nadsázky (a lží) jsem napsal, že příprava z mé strany probíhá a celkem pravidelně provádím odpolední vyjížďky na kole. Bohužel mi místo pochvaly odpovědí bylo konstatování, že bych se měl spíš věnovat běhu. Dostával jsem opět strach, lehce přecházející v paniku. Dalším polínkem do již tak nezvladatelného ohně byly reakce okruhu mých přátel, když jsem se na "Chlapské jízdě" prokecl o svém úmyslu. Reakce nebyly zrovna v můj prospěch. "Jsi magor", "Tak začni trénovat", "No, nechci tě nějak podceňovat" byly nejčastějšími odpověďmi. Asi nemusím uvádět, jak moc jsem toužil postavit se na startovní čáru. Vlastně jsem se začal seriózně zabývat myšlenkou, co si mám udělat, abych nemohl nastoupit a neudělal ze sebe blbce.
Nakonec jsem to nevzdal, vyžádal si poslední dávku rad od Martina (který několik závodů také absolvoval) a objednal si cestu rychlíkem do Litovle. Od manželky jsem ráno krom vydatné stravy (vlastně batůžek obsahoval trochu oblečení a mraky jídla) obdržel i morální podporu a povzbuzení (upozorňuji že teď bez ironie). Jízda byla příjemná až do té doby, co mě na chodbičce odchytla jakási průzkumnice a podrobila mě důkladnému výslechu týkající se spokojenosti s přepravou (nejel jsem totiž s ČD). Zbytek času jsem věnoval četbě, pozorování krajiny, modlitbám.
Přesně podle dohody na mě na nádraží čekal Andrej s menší partou lidí. Některé jsem znal, někdo mi byl povědomý, ale každý z nich byl od pohledu "sporťák". I když bych tento fakt přehlédl, nedalo se přeslechnout téma jejich rozhovoru. Bavili se o uplynulých i budoucích běžeckých událostí, slova jako "půlmaraton" tam běžně padala a já se stále propadal více a více do depresí. Zřejmě to bylo na mě vidět, neboť se mě Andrej začal pokoušet uklidnit. I přes jeho laskavé srdce to nepomohlo. Vůbec.
Když jsme dorazili na místo, připomínalo mi to dávné časy, kdy jsem jezdil na festivaly. Na louce, kde Andrej zaparkoval, už stálo několik set aut, dotýkaly se skorem zrcátky a každá karosérie byla v nějakém místě označena malou nálepkou "Spartan race". Další šok přišel ve chvíli, kdy jsem se porozhlédl po okolí (a lidech). Do posledního připomínali všichni postavy z reklamních plakátů na posilovny. Chlapi s trojúhelníkem posazeným na pase, s bicákama širokýma jako moje stehna, ženy s figurou modelek. Evidentně jsem se ocitl v nepravou chvíli na nesprávném místě. Bylo něco kolem jedenácté hodiny a protože se ostatní začali převlékat i já začal tahat svršky. Kolem mne to zářilo Salomonem, Reebookem a Nike. Já jsem vyndal modré tričko co mi přinesl Ježíšek, orvané trencle z Tesca a na nohy nazul kecky na vyhození. Moje vizáž zbloudilce byla dokonalá.
Společně s ostatními, odteď jsem byl jejich ocáskem, jsem si vyzvedl startovní obálku (oproti souhlasu s podmínkami závodu). Ta obsahovala tři náramky, z nichž jeden elektronický, čelenku se startovním číslem a ještě asi něco, co už si nepamatuji (možná poslední vůli). Náramky jsem si připl a pokusil se narvat na hlavu čelenku. Buď jsem někde uvedl špatnou velikost obvodu hlavy, anebo se svými rozměry nehodím do tabulek. Při prvním pokusu jsem si málem vytlačil oči a odřel uši. Ne, tohle rozhodně nepůjde a nebudu si tím kazit již tak dost zoufalý zevnějšek. Bohužel moje rozhodnutí netrvalo dlouho. Bylo mi řečeno, že startovní číslo musí být viditelně umístěno.
Pro mě nastalo období nekonečného čekání, vnitřního užírání. Start naší skupiny byl stanoven na třináctou hodinu. Tím pádem jsem měl dostatek času pozorovat běžce, stavy, v jakém se vraceli i terén, s kterým bojovali. Všichni byli od hlavy až k patě zapatlaní bahnem a na jejich tváři byla vidět únava.I když ateista, začal jsem pronášet modlitby. Možná je tam nahoře přece jen někdo vyslyšel, protože zhruba hodinu před naším startem se osazenstvo na trati trochu vyměnilo. Vyrýsované svaly začaly mizet, tu a tam se objevilo i břicho a někdy finišující vypadali, že melou z posledního. Rozradostněl jsem se. Když tu někde padnu, nebude to až tak nápadné a tudíž ponižující. Samozřejmě musela přijít i špatná zpráva. Když jsme pozorovali drápající se závodníky po bahnitém svahu, jeden z party prohlásil, že vhodná obuv je klíčem k úspěchu. Prohlédl si svou, lehce perforovanou podrážku a pronesl obavy, že to není ideál a bude mít problémy. Já jsem zkontroloval svoje chodidlo a ukázal hladkou, jednolitou plochu (v podstatě lakýrky). Spoluzávodník se jen uchechtl a mávl rukou.
Čas se vlekl, já jsem se v závěsu za ostatními toulal a duševně se připravoval. Poslední šok přišel s odpovědí na mou otázku, jak dlouhá je asi trať. Andrej s naprostým klidem prohlásil, že asi sedm kilometrů. Když jsem se nadechoval k dalšímu remcání, utišil mne a ujistil, že na trati nikoho nenechá a bude nás hnát před sebou. Minutu po minutě jsme se přibližovali k našemu běhu. Před tribunou, na níž neustále někdo pronášel motivační fráze, jsem se procvičil (podle předlohy) a pak nás odvedli na start. Haksny se mi klepaly, tepovou frekvenci jsem nechtěl radši vědět a abych skryl nervozitu, poťapkával jsem na místě. Ostatní si naprosto v klidu startovali hodinky a další zařízení. Naposledy jsme si zařvali "Arooo" (co to je netuším), ujistili se, že jsme všichni Sparťané a když se na časomíře objevilo 13:00:00, vyběhli jsme.
