Jak jsme odpočítávali 79 hodin

3. díl: Zužitkovat, co jsme se naučili

Jak jsem již předeslal minule, vstávat se mi rozhodně nechtělo. Na obloze nebylo po slunci ani stopy, nos (jediné, co mi koukalo) jasně hovořil o nízké teplotě a organismus volal po delším a pohodlnějším spánku. Ale nešlo zahálet. Obavy z nevylezení a pozdního příchodu na nástup mi však nedovolily se ve spacáku déle zdržovat. Shodit ze sebe teplé doplňky (nemyslím růžovou spodničku) jsem zatím nepovažoval za nutné. Naopak jsem si navíc kolem krku obalil šálu. Než se bude něco dít, snad bych mohl skousnout nějakou drobnost z nafasované krabice.

středa 13.09.2017 publikovaný vojenské zážitky Jenda
JAK (prostředky a způsoby) pěšky /
KDE (polohy a umístění) Čechy /
KDO (osoby a obsazení) aktivní zálohy AČR /
KDY (období a interval) léto / více dní /
PROČ (důvody a účely) adrenalin / výlet, procházka, turistika /

Omyl, dění započalo přesně ve chvíli, kdy jsem si napatlal vrstvičku marmelády na suchar (ano, to všechno v potravinové dávce je). Lesem prolétl rozkaz vyzývající k nástupu. Náš předvídavý velitel mě pasoval do role strážného a já dostal na starost tři přístřešky našeho družstva. Ostatní družstva nechali své úkryty nehlídány a já osaměl. Ovšem pouze na pár minut. Za chvilku jsem mezi stromy rozeznal postavy patřící dvěma instruktorům. Ledabyle pokukovali po ostatních obydlích až došli ke mě. Četař se mě s úsměvem na tváři optal (spíše konstatoval), jestli jsem na stráži. Když jsem přikývl, spokojeně zamručel a položil další otázku. Které že příbytky hlídám. Protože lhaní není moje silná stránka, šel jsem s pravdou ven a přiznal jen trojici. I když jsem si pak svou neloajalitu uvědomil a opravil se, že hlídám materiál celé čety, neuspěl jsem. Oba instruktoři odešli a dle následně získaných informací našeho velitele pochválili (anebo ostatní sepsuli).

Krom chvály jsem se nemohl zúčastnit ani získávání vody a vaření čaje z přírodních zdrojů. I když jsem aktivitu neviděl, živě jsem si představoval, jak se předklonění členové jednotky pohybují zmateně po louce s trikem v ruce a snaží se do něj nachytat vodu. O tom, že se jim to povede jsem ani na chvilku nepochyboval. Proto jsem bez jediného slova okamžitě odevzdal ešus na ranní thé.

Pak bylo noční přežití oficiálně ukončeno, já mohl opustit svoje strážní stanoviště a po krátkém pokusu se najíst (opět neúspěšném) jsem šel s ostatními vyslechnout verdikt ohledně kvality přístřešků. U některých poukazovali instruktoři na drobné nedostatky, před jinými se zastavili celkem na dlouho a u některých se nezastavovali téměř vůbec. Sečteno a podtrženo, noc jsme nějak přežili a jestli nám či nebyla zima si musíme přiznat sami. Pan četař litoval skutečnosti, že v noci pořádně nesprchlo. Tak bychom, podle jeho slov, skutečně ověřili funkčnost našeho přístřešku.

Následovalo ještě hodnocení čaje. Nevábně vypadající tekutina s trochou plavajícího bordelu chutnala lépe, než bych čekal. Malinovo-borůvkovo-šípkovo-jehličovo-kopřivový čaj mě nadchnul. Na rozdíl od mého ešusu, který nepřipomínal původní nerezovou jídelní potřebu, ale černý a uzený hnus. Ve vysílacím okně, věnovanému dotazům, jsem se zajímal o důvod mých studených nohou. I přes teplé a suché ponožky jsem se nad ránem budil s prochladlými chodidly. Instruktor se krátce zamyslel a podal mi odpověď. Faktorů bylo několik a jedním z nich bylo, že existují lidé, kterým se špatně prokrvují dolní končetiny. Bohužel dodal, že se jedná v osmdesáti procentech o ženy. Od jednoho ze svých bratrů ve zbrani jsem byl od té doby označován za "Janičku". Já mám na ty drsné přezdívky prostě štěstí.

Až do dvanácté hodiny jsme nacvičovali pod ochranou stromů (lehce deštilo) taktiku, střelecké drily, kontrolu zbraní bez použití zraku (prostě v noci), překonávání komunikací, opuštění pozorovacího místa v případě prozrazení a další. Všechno, co se nám bude v následujících hodinách hodit. Každé téma bylo samozřejmě uzavřeno s dostatkem časového prostoru, ve kterém jsme si mohli nabyté praktiky vyzkoušet. Někdy to šlo dobře, někdy jsme si to pro jistotu párkrát zopákli. Nastala hodinová pauza na oběd, ale nikdo se po předchozích zkušenostech s volným časem netroufl na to spolehnout. A samozřejmě tomu tak bylo. Po krásných dvaceti minutách od usednutí a otevření balíčku s jídlem jsme se zase zvedali a pokračovali. Už se nám to zkrátilo na 27.

Po obědě jsme se kolesově posunuli na pěchotní střelnici. Číslo terčového manévru si nevybavím. Ale zcela neomylně vím, že jsme ho ještě nikdy nestříleli. Úloha pro dva cvičící spočívala ve vzájemné spolupráci při likvidaci odkrývajících se cílů (plechových figur). Naprostý průlom pro mě byl v pohybu ve dvou osách během manévru a výskyt parťáka, který střílel se mnou. Třetí novinkou byla blízká přítomnost instruktora za účelem okamžitého poskytování rad, doporučení a oprav. Když jsem přišel na řadu se svým bodym a zaujal místo na startovní čáře, znervózněl jsem. Měl jsem obavy z toho, že někde něco špatně zahlásím, že zapomenu zajistit zbraň, anebo se dopustím jiného prohřešku proti pravidlům. Ale realita byla poněkud jiná. Instruktor, jdoucí po mé pravici, do mě nic zbytečného nehučel. Právě naopak. Upozorňoval mne na nedostatky, kterých se dopouštím, a které by měli v boji nehezký důsledek. Na hlášení nebyl nikdo zvědavý. Důležité bylo spustit palbu okamžitě jak uvidím nepřítele a zneškodnit ho. Na konci manévru, když jsem vyprázdnil oba zásobníky mi pan instruktor poskytl ještě několik užitečných rad a v podstatě mi doporučil zapomenout na všechny předpisy týkající se střeleb, kterými jsem byl vychován a podle kterých jsem se doposud řídil. Dozvěděl jsem se ale, jak mířit přesněji, rychleji a reagovat i na okolí.

Od vůně střelného prachu jsme se, poté co nastřílelo celé družstvo, odsunuli na nedaleký plácek věnovaný topografii. Na otázku, kdo si nerozumí s mapou, jsem se víceméně přihlásil jen já. Kapitán tedy začal od samotných základů. Na beton načmáral klackem růžici, vysvětlil světové strany, popsal kompas a buzolu, definoval azimut. Tam jsem se ještě držel. Nad mapou nám ukázal význam značek, jak je číst, jak udat svou pozici, anebo najít bod podle koordinátů. To by mi taky šlo. Ale jak přišlo na ukázání kde stojíme, byl jsem v koncích. Marně jsem tápal, jakým lesem jsme projížděli, jestli tam byli stavení a odkud svítilo sluníčko. Prostě čistá nula. I když instruktor kladl velký důraz na to, aby práci s mapou ovládli v družstvu všichni, u mě pochopil, že jsem schopen dovést lidi leda do zkázy.

Slunce se pomalu začalo dotýkat horizontu a začátek noční akce se blížil. Nafasovali jsme slepé náboje, velitelé rozkazy, naposledy jsme se najedli, napili a vyprázdnili. Proběhla kontrola spojení (já jsem hlásil znakem "Umyvač 58") a velitel písknul nástup. Postavili jsme se do třech řad a vyčkávali instrukcí. Krom krátkého příběhu, kdo jsme, kde jsme a co se děje mě překvapili dva rozkazy. Odevzdat dva plné zásobníky s municí (což bych ještě pochopil) a odevzdat mobilní telefony a GPS navigace. To nám zmrzli úsměvy. Neměli jsme v plánu podvádět, ale když se ocitnete v noci někde uprostřed louky a nevíte kudy kam, jedna malá konzultace s elektronikou je vysvobození. Bohužel, to nemělo přijít a pokud zakufrujeme, náš život záleží jen na tom, jak silně dovedeme křičet. S lehkým (i silným) nesouhlasem jsme oboje odevzdali a nasedli na Tatru. Ta nás odveze na výsadkový bod.

Jenže tomu tak nebylo. Z ničeho nic začal transport zpomalovat, až se kola zastavila úplně. Na komunikaci ležel neznámý člověk v neznámém stavu. Zaujali jsme kruhovou obranu a vyčkávali, než nejzkušenější prohledá nebožáka a poskytne mu pomoc. Pár vteřin nato nepotřeboval pomoc jen on, ale i my. Z nedalekého křoví se na nás spustila palba. Radek, šéfující našemu ansámblu, zavelel palbu opětovat a hlavně se odporoučet do lesa. Vzhledem k tomu, že jsem se s batohem při pokusu o přesun rozplácl jak žába, považoval jsem se od té chvíle za mrtvého, ale v tom je výhoda slepých. Člověk si může život nalhávat. Schovali jsme se v lese, opět jsme zaujali kruhovku, Radek s průzkumákem plánovali cestu a já blekotal do vysílačky situaci veliteli čety. Scéna jak vystřižená z akčního filmu. Tedy až na instruktory, kteří se mezi námi pohybovali a pro změnu nás upozorňovali na "drobné" nedostatky. S lehkým úsměvem podávali Radkovi dotazy. "Už víte, jak silný je nepřítel? Už víte, jestli nebyl nikdo zraněn? Už víte, jakým směrem se dáte? Už víte, kolik máte materiálu a munice?". Na většinu přišla zamítavá odpověď. Na doporučení instruktorů Radek zavelel okamžitý přesun do lesa, abychom nebyli znovu napadeni a nedošlo tak k našemu konečnému řešení. Ocitli jsme se v naprosté tmě a jen díky semknutí jsme se hned nepoztráceli (já jsem se držel Radkovi šňůrky na batohu).

K druhému útoku již nedošlo. Zprávu o našem napadení jsem předal a dostal tak nové souřadnice cílového místa. Díky dvěma skvělým pátračům (Jardovi a Petrovi) jsme nijak nebloudili a po několika kilometrech (do kopce) se ocitli blízko křižovatky jejíž souřadnice se shodovaly s nám dodanými. Bohužel vypadalo místo velmi nebezpečně a podezřele a tak jsme začali taktizovat. Zahlásil jsem cílový bod na dosah s tím, že provádíme průzkum. Odpovědí bylo, že se mám ohlásit, až tam dojdem. Pátrači zahlásili, že po silnici jsou vojáci a zaparkované vozidlo. Nikomu z nás se nechtělo podniknout sebevražednou misi a tak jsme se stáhli a vyčkávali. Vyčkávali a vyčkávali, až došlo ke kontaktu průzkumáků s nepřítelem. Do vysílačky se jen ozval Jardův hlas: "tak pojďte, ale mákněte si".

K našemu velkému překvapení po nás nikdo nestřílel a my neobjevili nepřítele. Na místě stál jeden z přímých nadřízených a z naší vyčkávací taktiky neměl nikterak radost. Protože použil nejedno sprosté slovo, dal se monolog mířící k nám označit jako pojeb. Nafasovali jsme zbytek munice, nové BDP (tentokrát jiné, takže k obědu nebudou fazole na smetaně, ale maso s fazolemi) a další souřadnice. Nijak jsme se nezdržovali a upalovali co nejdál odsud. To bylo někdy kolem třetí hodiny ranní. A do velkého finále nám chybělo jen krásných 12.

Středa tedy ladně přešla ve čtvrtek, my jsme (opět díky pátračům) našli místo určené souřadnicemi a v křovinách obehnaných silnicí a křižovatkou vybudovali pozorovací místo. To byl totiž náš úkol. Pozorovat, hlásit, nezatýkat a nestřílet. Až do šesté hodiny kolem nás profrčelo několik aut a všechny se samozřejmě dostaly do deníčku. Pak na křižovatku, sotva deset metrů od nás, zaparkoval bílý kombík. Bez dechu jsme sledovali, co se bude dít. Ale nedělo se nic. Až po pár minutách se otevřely dveře, z nich vylezl muž v reflexní vestě, zapálil si a rozhlížel se. O průzkumu jsem dostával nejrůznější postřehy. Že se jedná o možného drogového překupníka, že je to agent provokatér, anebo instruktor s cílem najít nás. Když dokouřil druhou cigaretu a začal vyndávat z úložného prostoru materiál, všichni jsme dotyčného tipovali na sériového vraha na číhané. Drama ovšem skončilo, jakmile si nasadil ochranné brýle, nastartoval motorovku a začal kácet.

Samozřejmě jsme každý jeho pohyb důkladně hlásili veliteli čety a až v sedm uznal, že naše stanoviště bylo prozrazeno a musíme se rychle přemístit k transportu. Rozbřesk a nízké číslo nám vehnalo poslední sílu do žil, nahodili jsme bágly a lesem pelášili ke svým. S drobnou odchylkou jsme odvoz našli a s nadšením ze začali drápat na korbu. Půlka lidí na sajtně, půlka pod ní a najednou kanonáda. Opravdu je na tom adrenalinu něco pozitivního. Únava byla rázem pryč, my vylítli zpod plachty a opětovali palbu a ustupovali. Mé tělo, před minutou ještě lehce trpící chladem, bylo pokryto potem. Asi ne úplně přesně podle vojenských příruček, ale rozhodně rychle jsme opustili bitevní zónu a se vzájemným krytím se odloupali až do bezpečného prostoru. Tam přišel finální hvizd a noční výcvik byl ukončen. Kupodivu jsme dostali nafasováno přesně tolik munice, kolik jsme potřebovali. Protože nikomu nic nezbylo (s jistou dávkou nápomoci).

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lukáš hodnotil(a) 20.09.2017 19:12:38

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

Jenda napsal(a) 21.09.2017 15:07

Dostal jsem od čtenáře Martina dotaz, že neví, jak přesně může vypadat přesnější a rychlejší míření a jak lze bojovat efektivněji. Martine, je to jednoduché. Bylo mi doporučeno nechávat prst na spoušti, nezajišťovat zbraň a při rekognoskaci terénu jen skopit hlaveň v mírném úhlu. Pořád bych měl být schopen opětovat ve vteřině palbu a nezdržovat se zbytečnostmi. Jak mi řekl instruktor: "nech toho věčnýho zajišťování, zbraň je na střelbu, ne na cvakání"

vytvořit / odpovědět

Lukáš napsal(a) 20.09.2017 19:13

Tak to je opravdu huste cviceni. Tesim se na tve vypraveni. Aby nam tech 30 km stacilo.

vytvořit / odpovědět

Jenda napsal(a) 21.09.2017 15:03

I když jsem literárně zpracoval velkou většinu událostí, nechal jsem si něco do zásoby. Abychom pak tiše necapkali s tím, že všechno už víš :). Navíc jsou věci, které si prostě nemůžu dovolit vysolit na obdiv širému světu.

vytvořit / odpovědět

Seriál a související články

1. díl: Zvládání křiklounů

I když jsem letos už jedno vícedenní vojenské cvičení absolvoval, nějak se stalo, že jsem dostal povolávací rozkaz na další. K pěti dnům trávených v Jincích jsem byl hned od začátku velmi skeptický. V živé paměti mi zůstala ještě hořkost z květnového vojančení. První vlaštovkou nesoucí ratolest v podobě dobré zprávy, byla informace od nového velitele Radka. Vyvedení by nemělo být rozhodně nudné, monotónní a vleklé. V mailu, který jsme obdrželi, byla zmíněná spolupráce s pořádkovou policií, vojenskými instruktory a trpět bychom neměli dostatkem spánku. Tužba na příchod nástupu cvičení se zintenzivnila.

2. díl: Jak jsme se učili přežít

Když pominu krátké, neplánované, noční vstávání (ano, už jsem starší pán), spal jsem jako nemluvně až do zvuku budíku. Ten jsem měl nařízen s velkou časovou rezervou. Jednak jsem chtěl mít poslední kontakt s teplou vodou na pár dní a za druhé mě lákal automat na kafe. Vše, co jsem si přecevzal stihnout, jsem stihl. Pár minut před sedmou hodinou ranní jsem spočinul, stejně jako mnoho jiných, na malém plácku před ubytovnou a očekával jsem nástup. Bohužel ne všichni byli v řízení budíku obezřetní a v pochodovém tvaru zelo mnoho mezer. Já, jakožto nespolehlivější (samozřejmě vtip, jako nejnepotřebnější) jsem byl vyslán, abych oběhl dva páry chybějících. Sype nám to 56.

3. díl: Zužitkovat, co jsme se naučili

Jak jsem již předeslal minule, vstávat se mi rozhodně nechtělo. Na obloze nebylo po slunci ani stopy, nos (jediné, co mi koukalo) jasně hovořil o nízké teplotě a organismus volal po delším a pohodlnějším spánku. Ale nešlo zahálet. Obavy z nevylezení a pozdního příchodu na nástup mi však nedovolily se ve spacáku déle zdržovat. Shodit ze sebe teplé doplňky (nemyslím růžovou spodničku) jsem zatím nepovažoval za nutné. Naopak jsem si navíc kolem krku obalil šálu. Než se bude něco dít, snad bych mohl skousnout nějakou drobnost z nafasované krabice.

4. díl: Finiš narychlo

Lehce jsme se pár desítek minut vydýchali, já jsem si posbíral výstroj (jako sluchátko a lopatka) a provedli jsme kontrolu zbraní. I po náročné noci jsme všichni disponovali jednou útočnou puškou a čtyřmi zásobníky. I když jsem se snažil zuřivě navázat kontakt s "Chánem 78" (velitel čety), nedařilo se mi to. Během boje jsem se k tomu nějak nedostal a teď byla frekvence tichá. Již nebojově jsme učinili další pokus naskládat se do Tatry (tentokrát bez přepadu), uvelebili se na lavičkách a po ujetí několika metrů jsme posbírali diverzanty a i velitele.