Protože jsme si měli čtyři dny nosit výbavu s sebou, balil jsem velmi opatrně. Všechno, co bych nemusel použít, anebo použil jen možná nenašlo cestu do batohu, anebo se z něj bylo později vyřazeno. Povinné výbavě, jakou je například maska, musely ustoupit i dvě trička z pěti, která jsem si původně nachystal. Rozhodně jsem nechtěl býti prasetem, ale když na něco není místo, musí čistota stranou. I tak bylo vměstnat všechno nutné pro mě spíše zázrakem než uměním.
Skutečně krátký přesun rozespalým městem jsem podstoupil díky změně v povolávacím rozkaze. Tentokrát nebyly místem nástupu uvedeny Ruzyňská, ale Kbelská kasárna. Díky mým schopnostem plánování se mi zadařilo přijet tři minuty po termínu nástupu. Snad mi bude omluvou fakt, že jsem za toto zpoždění mohl jen z poloviny. Tak dlouho jsem se připravoval k odchodu, až mi autobusová linka jedoucí do cílové stanice ujela před nosem (doslova). Druhým zdržením bylo rozhodnutí autobusákovo, že i přes mé opakované signály na zastávce (na znamení) nezastaví. Naštěstí se nástupní procedura neodehrává v minutách, ale je otázkou hodin. Můj pozdní nástup zůstal nepovšimnut a já se bez pokárání včlenil mezi ostatní bratry ve zbrani. Mé nadšení rostlo. Mezi zelenými jsem objevoval spousta známých a příjemných tváří. Družstvo, do kterého jsem byl nominován, se skládalo z deseti vojáků. Sedm z nich bylo pro mě pozitivum.
Lékařská prohlídka probíhala velmi poctivě. Čekajíc před dva a půl páru dveří (takže třemi) jsme bedlivě sledovali, kterými kdo vstoupí a kterými bude propuštěn. Já jsem byl poprvé vyzván, abych prošel prostředkem. Za nimi, za stolem, seděla paní doktorka, která si během vteřiny po mém představení se, vyhledala mou kartu. Odškrtala si všechna políčka označující jiný než očekávaný stav, změřila mi tlak a s pochvalou (prý zatím nejlepší skóre) mi podala lístek. Žmoulajíc ho v ruce jsem počkal na první otevřené dveře a papírek do nich podal. Sestra se po jeho přečtení pousmála, popřála mi pěkné cvičení a dveře mi před nosem přibouchla. Žádné další ohledání zřejmě netřeba.
K našemu velkému překvapení se nekonalo klasické papírování. I když několik nadšenců tohoto odvětví teskně volalo po osobě, které by mohli povolávací rozkaz a další listiny odevzdat, neuspěli. Nikdo po nás již nic nechtěl. Když všichni přítomní prošli doktorskýma rukama, srotili jsme se v tvar (zástup) a byli odvedeni do kulturní místnosti (anebo co to bylo) k úvodnímu povídání pro po-obědové zaměstnání. Po krátkém úvodu našeho velícího následovalo představení instruktorů speciální pořádkové policie (slangově SPJéčka). Zajímavě (alespoň pro mě) mluvili zástupci tohoto útvaru o práci s davem, jeho kontrole, zadržování a eliminaci "mozků" a dalších faktech. Představena nám byla taktika, jednotlivé techniky a drily. Nám, kteří si mysleli, že znám bude prozrazeno všechno, vyvedl rychle instruktor z omylu. Tomu, co nám bylo prozrazeno, chybí to nejdůležitější a bude nám zatajeno. Přednášející se tak chtěli vyvarovat problémům, které by mohli nastat, pokud bychom se někdy ocitli na druhé straně barikády (a že to u nejmenovaného jedince už nastalo).
Strávit načerpané informace jsme mohli spolu s obědem, na který jsme byli následně odvedeni. Cesta tam byla trochu trpká pro osoby držící se volantu a aktuálně využívající silnici. Jídelna se totiž nacházela v jiném areálu, než kde jsme se nacházeli a oddělena byla právě asfaltovou komunikací. Jelikož jsme pro přesun vytvořili zástup, nějakou tu vteřinku to zbrzdilo provoz. Přeci jen chvíli trvá, než se čtyřicet lidí prožene zebrou. Po obdržení a konzumaci stravy (která zabírala celý tác) jsme se odvalili zpět (řidiči měli opět radost). Tentokrát ne do křesel (což bychom uvítali), ale do autoparku k praktickému nácviku získaných vědomostí.
Abych i já zachoval jakési služební tajemství, oprostím se od detailů. Přeci jen, jak nám prozradil jeden instruktor, všechno je pod drobnohledem policie a není problém zpětně najít. Je vedeno, kdo podstoupil jakou instruktáž a pak ho hnát k zodpovědnosti (a že to byli drsní chlapi). Na začátku jsme opakovali úplný základ. Činnost při nástupu a základní pohyb. Zapamatovat si tři základní body se zdá velmi lehké, ale opak byl pravdou. Po parkovišti, mezi betonovými a plechovými garážemi, byste tak našli čtyři skupinky zelených panáčků, kteří se nahodile pohybují všemi směry. Každých několik vteřin se pak rozutečou a znovu se srotí.
I když naši lektoři uvedli ještě v prezentační místnosti, že se s cvičením nedostaneme nijak daleko, brzy nám oznámili, že budeme cvičit další dril (dokonce jsme dostali pochvalu). Druhou kapitolou se stala změna formace a přeskupení družstva. Na nácviku se nic nezměnilo. Znovu jsme dostali k dispozici plac a v opakujících se vlnách zkoušeli a zkoušeli. Po několika kolečkách jsem nejenže tápal v tom, kam se mám kdy přesunout, ale i kterou nohou se začíná pochodovat. Chaos v hlavě byl ale nepodstatný v porovnání s tím, co jsme se učili. Postupně jsme přešli přes taktický přesun a uzavírání oblasti až k zajímání osob. Tam už se chybičky násobily a někdy celkový manévr dopadl více než tristně. Jedním z takových komických výstupů bylo zaujmutí kruhové obrany. Ta vypadala stabilně do té doby, než přišel instruktor a opřel se o nás. Uskupení cupitalo po směru působení jeho síly a rozhodně jako obrana nevypadalo. Chlapík se jen zasmál a apeloval na naše svědomí, jak by to dopadlo v davu, když nás rozhodí jeden člověk.
Díky zajímavému tématu, skvělému vedení a organizaci instruktorů utíkal čas neuvěřitelně rychle a finální, pátá hodina odpolední, se přiblížila. Jako takové zhodnocení nabytých zkušeností jsme si měli vyzkoušet vytlačení davu. To už byl skutečný oříšek na synchronizaci, neboť se tohoto manévru účastnily všechna čtyři družstva. Pro představu Vám popíšu, jak by to mělo vypadat. Dvě jednotky (16 lidí) stojí nalepeny v řadě vedle sebe a zabraňují rozlítostněnému shromáždění v projití. Velitel zásahu vydá rozkaz, aby záložní družstva, aktuálně se nacházející za těmi prvními (v základním tvaru, tedy zástupu), provedla výpad a zaujala nové uzavření o několik (asi 15) metrů dál a dav tak přinutila se stáhnout. První dvě družstva změní formaci a seřadí se za tu druhou. Během několika vteřin se tak celé uskupení přemístí, ale rozmístění jednotek vypadá naprosto stejně.
První pokus o zvládnutí manévru skončil fiaskem. Prvním nedostatkem, celkem podstatným, byl fakt, že se nám nepodařilo uzavřít komunikaci. Pan instruktor prohlásil, že by nám nikdo neutekl, že by rovnou odjeli autobusem. A druhým zádrhelem bylo, že řady na sebe zcela nenavazovaly. Když to řeknu přímo, první řada stála dva metry před tou druhou. Profíci se na sebe s pousmáním podívali a prohlásili, že tohle nemá cenu opravovat a my začali pěkně od začátku. Druhý pokus se zdál o něco lepší. A pak znovu a znovu a znovu. Autopark nabízel dost prostoru k nácviku a my jej uzavírali tam i zpátky. Abychom pochopili, proč je potřeba rozkazy řvát, pustili nám při poslední cestě instruktoři houkačku. Bylo nám to jasné. Běžnou komunikaci siréna naprosto potlačovala. Tento fakt jsme tedy přijali a přizpůsobili se. Posledních pár výměn probíhalo celkem svižně a žádná bota se nekonala (slovy odborníků).
Při celkovém hodnocení cvičení jsme byli (i když to hlavní instruktor nedělal rád) pochváleni. Uvedl, že jiná jednotka Aktivních záloh se nedostala ani do poloviny, neboť měla problém se svým velitelem. Musel ovšem zmínit, že vůči reálné situaci zde chybělo ještě mnoho faktorů. Neměli jsme třicetikilovou výstroj, nepršely na nás dlažební kostky a jiný (někdy hořící) stavební materiál, nepostávali jsme na fleku několik hodin, dav se skládal ze tří lidí a dvou přihlížejících, jedna ohlušující siréna postrádala doprovod štěkajících psů a řevu civilů. Jinými slovy, byli jsme na kilometry vzdáleny skutečnosti. Byli jsme si toho samozřejmě vědomí a chápali jsme, že za jedno odpoledne se nenaučíme to, co jednotky cvičí několik let (a pravidelně). S lektory jsme se rozloučili a oboustranně jsme si poděkovali za spolupráci s ujištěním, že budeme rádi za její pokračování.
Máme to za 71.
O sedmnácté hodině byl ukončen dnešní výcvik. Z učebny jsme si vyzvedli batožinu, nafasovali večeři a BéDéPéčko (bojová dávka potravin - papírová krabice se vším možným) na následující den a pokusili se nasoukat se do přistavěného autobusu. Zmiňuji, že se jednalo o pokus z toho důvodu, že zavazadlový prostor postrádal místo ihned poté, co si do něj deset vojáků odložilo torny. Zbytek se tak musel vejít, spolu s námi, na palubu Karosy. Naštěstí cesta nebyla nijak časově náročná. Směřovali jsme do Ruzyňských kasáren, respektive na ubytovnu umístěnou v tomto areálu. Obdržel jsem klíč od pokoje (dvoulůžáku) a upozornění, že ráno, deset minut po sedmé hodině ranní, je nástup. Taky, pokud navštívíme restaurační zařízení (měli jsme osobní volno), máme myslet na fakt, že ráno jdeme střílet. Našel jsem svou 116ku a ubytoval se (odložil batoh). Přepych, který se naskytl mému zraku, jsem si nemohl vynachválit. Velký pokoj, ustlaná postel, koupelna se sprchou. Nebylo nač si stěžovat.
Protože se mi po pár desítkách minut (poté, co jsem se najedl) začalo stýskat, kontaktoval jsem Radka a Petra s dotazem, jestli se půjdou "projít". Zatímco od svědomitého Radka se mi dostalo zamítavé odpovědi (šel raději trávit volný čas s rodinou), Petr mě nechal chvíli čekat a odpověď nebyla nikterak rozhodná. Nu což, řekl jsem si, budu hodný taťka a alespoň si něco naspím. Při mém rozjímání jsem si vzpomněl na automat poskytující kávu, který zdobil zeď recepce. Vydal jsem se tedy pro horký nápoj. Mé plány na osamocený večer, k mé radosti, rozbořil Petr (jiný), který čekal na hromadný odchod do hospody. Nechal jsem kafe kafem, znovu na sebe aplikoval vršek uniformy a postavil se do řady. V celkem objemné skupině jsme večerní Ruzyní dopochodovali až k příjemnému zařízení "Nad Šárkou". Teplý záříjový večer doslova zval na zahrádku. Z velkého výběru moků jsem byl toliko zmaten, že jsem nakonec uposlechl rady zkušenějšího a objednal si Klášter. A udělal jsem dobře.
Seděli jsme, popíjeli a hodnotili dosavadní průběh cvičení. Asi nemusím prozrazovat, že se všem líbilo. Sem tam sice někdo uvedl nehezkou informaci, jakože bude pršet, anebo že nebudeme spát, ale nás to nechávalo chladnými. Půllitr v ruce a vidina teplé sprchy a čisté postele nás držely v dobré náladě. Vědomi si svých zítřejších povinností jsme se spořádaně odebrali zpět na kasárna a tam se rozešli do svých pokojů. Já jsem využil sprchy, nařídil a dvakrát zkontroloval budík a ulehl.
