Při patlání se Zdendou prstem po mapě a hledání toho správného startovního místa, odkud bychom podnikli výlet, jsme narazili na Vimperk. Odtud je to kousek od Boubína a letos byla ta správná konstelace vidět dinosauři. Nechtěl jsem poukazovat na trpké a bolestivé zážitky právě z toho místa a tak nechal volbu na ostatních. Z nepřeberného množství (vtip) možných ubytování nám ukázala cestu Lucka. Vzpomněla si totiž na Hájnohorského Horala, místo několika setkání záložáků. Z krátké elektronické konverzace vzešla závazná objednávka s příslibem polopenze a ubytování v osmilůžkové chatce s krbem. To znělo velmi slibně.
Předem jsme se domluvili jen na tom nejpodstatnějším. Kdo s kým spí a kdo s kým jede. O čtvrté hodině jsem i já konečně opustil brány zaměstnání a první dvě auta opustila hranice hlavního města. Čelo průvodu řídil Jiřík s Martinem (coby milý a vítaný présent jsme s Jiříkem od Martina obdrželi šnitzl se salátem) a mnou na palubě, za námi jel Mirďák se Zdendou, coby spolujezdcem. Ve spojení jsme byli jak s nimi, tak i s Mildou, který se pohyboval nedaleko nás po vlastní ose. Neustálé přání jet v koloně bylo nakonec vyslyšeno a kousek od Příbramí jsme se do ní dostali. Nejsem schopen posoudit, jak to bylo u ostatních posádek, ale nás jízda třicítkou nikterak nerozčilovala. Měli jsme tak větší prostor vměstnat ten rok zážitků do slov. No, Milda si asi moc nepokecal, ale aspoň se o to víc těšil. Když pomalá jízda skončila a ručička tachometru se opět dostala na krásných devadesát, pár kilometrů nás dělilo od Strakonic. Startovní pozice posledního člena mančaftu, Lukáše. Na nejmenované pumpě na dohled od Vimperku jsme se zformovali, pozdravili a konečně jako kolona, dorazili do cíle.
Areál se za tu dobu nezměnil. Všechno bylo tak, jak jsem si to ze zážitků před několika lety vybavoval. Nafasovali jsme klíč od patrové chaty (to byla až ta nahoře) a útroby dvoudenního domova podrobili důkladnému, hloubkovému, zkoumání. S krbem pan majitel nelakoval, ale přijet v osmi lidech, měl by ten jeden pešek. Ať jsme počítali jak jsme počítali, osmého lůžka jsme se nedopátrali. Než jsme se odebrali na večeři, chvilku nám dalo zabrat znovu přeskupit zasedací (zalehávací) pořádek. Lukáš, který se musel hned ráno odporoučet, znovu z důvodu služebních povinností, se uvelebil dole. Když mu Jiřík, který se ujal postele ve stejné místnosti (vlastně hned vedle Lukášova ležení), oznámil, že při spánku vydává celkem nepřeslechnutelné zvukové stopy, komentoval to Lukáš tím, že alespoň nezaspí. Mirďák si lehl do ložničky s Martinem, Milda zabral postel pod oknem obýváku a Zdenda se rozhodl spát se mnou nad hlavou. Každý jsme pohodili svá zavazadla do nějakého kouta, převlékli se a vyrazili na večeři.
Maso s rýží, který připravil kuchař-majitel, bylo chutné. Jediným háčkem večerní hostiny byl nedostatek piva. Už při objednávce nám bylo oznámeno, že bude spíše zázrakem, když ze sudu něco kápne. Nakonec se povedlo. Pivaři dostali naplněný půllitr, nepivaři limonádu a nároční pivaři plechovku. Že tady večer nebude probíhat, bylo tím pádem více než jasné. Musíme někam do města. Po nenáročné klesající cestě nás oslovila restaurace "U Marousků". Zahrádka poskytovala stůl pro všechny a příjemná obsluha dávala tušit, že by se nám zde mohlo líbit. Nemýlili jsme se. Sedět jsme tam vydrželi, u neustálého povídání a pití, až do pozdních večerních hodin. Naše plánování dalšího pokračování zaslechla servírka a zmínila se o místním baru. Tam prý je možnost pokračovat, stejně jako v náctileté diskotéce s pískem na podlaze.
S velkým odhodláním a elektronickou mapou jsme se pustili za hledáním baru. Cestu si přesně nepamatuji, ale připadalo mi to, že jsme procestovali půl města (a že je velké). Nakonec se ale zadařilo a my jsme bar našli (dle mého pátrání to bylo kousek od hospody). Stejně jako jednu volnou kóji, do které jsme se poskládali. Výhled jsme měli vskutku příjemný. Měli jsme možnost sledovat vstupní dveře podniku a neušel nám tedy žádný z návštěvníků. Krom klasických, nabušených i vymodelovaných Vimperkáčků jsme obdivovali holčinu, která si zřejmě prázdniny vyložila jako šanci nemalého přivýdělku. Velmi zlehka oblečená se ploužila po parkovišti, na které jsme, také díky oknům připomínající velrybí výběh v zoo, viděli a do řeči se dala až s mladíkem parkujícím bílé Audi. Chvilka konverzace skončila v autě a to se po chvilce rozjelo kamsi (kam jsme neviděli). Po půl hodině se kabriolet i s obsahem vrátil, brigádnice si přejela rtěnkou rozmazaná místa a šla vyhlížet další auto bez střechy.
Nás, uvědomělé muže od rodin (až na pár výjimek), to velmi pobavilo. Co nás ale překvapilo byl fakt, že servírka od minula dodržela své slovo a skutečně se v baru objevila. Jestli proběhla nějaká konverzace netuším. Díky velmi výkonné reprosoustavě napojené na zavěšenou televizi s naladěným hudebním kanálem nebylo slyšet vlastního slova.
Po nějakém tom pivku a jiném drinku jsme opustili lokál a řešili co s načatým večerem. Rozsvícený podnik, jehož jméno jsem si spletl s ženskou filmovou postavou pirátské trilogie lákal jen některé z nás. Jiřík i Milda se postavili důrazně na odpor a odporoučeli se spát. Pět zbývajících mušketýrů (promiňte panu Dumas) vstoupilo do podsvětí. Jestli jsme se v předcházejícím podniku neslyšeli, tady jsme měli velké problémy se i rozpoznat. Ale ten písek na podlaze jsme museli vidět. Postávání u baru a pozorování okolí nás po chvíli přestalo bavit a my se rozhodli, že je opravdu načase dopravit se do postelí. Aby ten zítřek (dnešek) za něco stál. Nevím jak ostatní, ale já jsem za ten večer stačil zapomenout, že cesta na chatu je cestou vzhůru. Nekonečné stoupání se však změnilo v zábavu objevením odložené poklice kola. Jak jsem stoupali tmavými uličkami Vimperku, tu a tam prolétl neidentifikovaný, stříbrný, umělohmotný a velmi hlučný létající objekt. V krásných 4:40 jsme šli spát. Vida, ještě za to umíme vzít.
K obtížnému a nechtěnému vstávání nedošlo a chalupa (majitelem ctnostně nazývaná vilou) začala ožívat okolo osmé. Jak Martin později přiznal, měl nás za blázny, protože čekal že celý plánovaný výstup na Boubín sborově zrušíme. Nestalo se tak a my, v plné síle, ale ochuzeni o jednoho člena, dorazili na snídani. Každý své tělo zásobil podle svého. Jen díky švédským stolům jsem do sebe nacpal pět rohlíků s roztodivnou oblohou, nějakou tu zeleninu a kafe. Mezi žvýkáním jsme se dozvěděli, že spát v horním objektu bychom měli brát jako čest. Jednalo se totiž o kulturní místo a soudruzi Jakeš a Gorbačov zde pořádali nejeden dýchánek. Po této informaci jsme již byly schopni pochopit stav některých skříní a zařízení. Evidentně bylo vše původní. Památkáři musí šílet radostí.
Několik minut padlo na sbalení toho nejnutnějšího (a nějaké ty fyzické úkony), ale takřka ihned po snídani jsme se vydali na výlet. Krajina nám chystala drobné nástrahy, krásy i zážitky. Jednou to byl muší ráj, pak nekomunikativní a obědvající hajný nabízející ubytování až po nádherné panoramata. V neustálém stoupání (asi proto se tomu říká vrchol), téměř pořád po červené a v různých skupinkách jsme se dodrápali až k rozhledně na Boubíně. Počasí se vyvedlo, na obloze ani mrak, stejně jako v našich lahvích na pití. K tomuto objevu jsme došli poté, co jsme na právě uvolněné lavičce plánovali další postup. Praktici volali po zvolení jiné trasy, s možností dočerpat si životně důležité tekuté i pevné zásoby. Druzí poukazovali na možnou náročnost a případně fyzické vyčerpání. Někomu to bylo jedno a někteří z nás byli spokojeni s posledními dvěma deckami vody a přebarvovacím frisbeečkem v batůžku. Strhla se bujará diskuze, místy připomínající nedělní politickou diskuzi, ale nakonec bylo (Mildou) rozhodnuto. Vrátíme se po stejné ose. Je to zárukou, že nás nic nepřekvapí. Tím také vstoupil v platnost konec demokracie do naší party.
S vysušenými rty, toužící po vodě jsme oslovili (já se klasicky schoval za někoho menšího a hubenějšího) pražskou (alespoň podle SPZ) rodinu a požádali o hlt pramenité vody. Když pan domácí svolil, objevila se mu před pumpou kopa plastových lahví různých velikostí, barev a výrobců. Všechny bez výjimky naplnil až po hrdlo a nenechal tak naší výpravě zahynout. S dobrým pocitem celodenního neflákání se a lehkou únavou jsme si zase vyšlápli krpál a kolem páté usedli na zápraží Jakešovky. Sprcha zažila nájezd, všichni jsme se zkulturnili a vyrazili na večeři. Tentokrát jsme nejedli sami, ale lokál byl plný lidí. Kuchař jiný, chutnost jídla stejná, dokonce lepší. Pochutnal jsem si. Otázku možnosti piva jsme ani neotvírali a rovnou se odebrali k včerejší jistotě. Obava ze strmého návratu však způsobila to, že se Jiřík pasoval do role nepijáka a přemístil se do města autem.
Večerní zábava se ani zdaleka nenesla v tak energickém režimu jako předchozí den. Únava způsobovala jisté trhliny a plynulost komunikace zadrhávala. Inu není čemu se divit. Spánkový deficit a krásných 23,28 km (plus věk) byl znát. S lehkým zíváním jsme zaplatili, nadobro se rozloučili a ti vyvolení se vezli na kopec autem. Zatímco méně vyvolení (a drsňáci) si to dali tenhle den potřetí.
Různé plány (povinnosti) různých osob zapřičinily hromadný posnídaňový odjezd bez dalšího programu. Zatímco se ostatní auta hnala kupředu, anebo jim bylo ujeto, Jiřík chtěl zavítat na náves Troškových Hoštic. Nakonec se tak ale nestalo. Místo toho jsme se oddávali myšlence pochopení žen. Bez jediného výsledku jsme dojeli až ku Praze a já si přesedl k Martinovi. Ten, jedoucí stejným směrem, mě odvezl domů.
Chlapi, chci Vám moc poděkovat za skvělý víkend, ohromnou dávku zábavy, smíchu a legrace a těším se na další pokračování.
PS: název článku naprosto nesouvisí s jeho obsahem, ale bylo to motto, které určil Mirďák a které nás provázalo celou dobu.
