Při vstupu do zahrad jsme se zalekli maškarního průvodu, který se tudy táhl, ale po chvilce pozorování jsme zjistili, že se jedná o svatbu a z osoby, kterou jsme měli za čarodějnici jdoucí na hranici, se vyklubala nevěsta. Naprosto v klidu, s tiše pronášenými modlitbami, jsme se propletli davem a ukryli se za trs smrků. Na deku jsme odložili věci, děti a nakonec i sebe. Potřeba další společné fotky stála Míru málem nohu. To když jsme aranžovali kočárek i s holkama na tisíciletý pařez a Míra upřednostnil zdraví nemluvňat před svým. I s tímto zraněním byl však schopen absolvovat s námi zbytek poznávacího pochodu a poslední oběd u medvěda.

Zaplacením útraty se naše cesty rozešly a my čtyři osaměli. Nás ale žádné povinnosti domů nevolaly a navíc jsme měli zaplacenou ještě jednu noc v komůrce. Vydali jsme se proto k Labské přehradě. Z původní krátké neplánované procházce kolem vodního díla se vyklubalo celkem slušné kolečko s mezipřistáním ve Špindlerově mlýně. V nás zanechala dojem krajina a mraky turistů, kteří se brodili městem. Ovšem u holek zabodoval nejvíc (bohužel negativně) dvoumetrový Krakonoš (se šedivými fousy a kabátem velikosti cirkusového šapitó), tyčící se nad kočárkem. Terezka řvala na celé kolo, Julinka oněměla. Abych zamezil dalšímu psychickému strádání svých dcer, vmáčkl jsem poutníkovi dukátek o který si řekl a upalovali jsme pryč. Nakonec z toho vyšlo krásných 7,4 km. Dobrý pocit z nelenošení navýšil i fakt, že se spustil déšť minutu poté, co jsme zabouchli dveře auta. Zevnitř. V kempu pak proběhly standardní operace. Večeře holek, koupání, uspávání, večeře rodičů a hry.

V nedělní ráno jsem porušil přísný zákaz vjezdu na trávník a zaparkoval jsem přímo u naší chatky. Přece jen, nosit ty kvanta věcí sto metrů daleko, abych nenarušil trávníček, se mi zdálo nemilé. Když Lucka vyrovnala všechna zavazadla na betonový plácek, přemýšlel jsem, kde jsme to nabrali. Ale s trochou umu řešení Tetrisu jsme to tam dostali. Dokonce jsme nemuseli použít ani nosiče (bývalé). Cestu domů jsme nakonec nezastavovali nikde. Julinka zabředla do silného spánku a Terezka nakonec taky. Takže v rámci našeho pohodlí jsme odsunuli kulturu na druhou kolej. A jako posledním (a velmi příjemným) bodem dovolené byl oběd u již osvědčených (Lukášem a mnou) Šenkýřů. Musím ještě jednou vzdát hold mistru číšníkovi, který díky svým schopnostem dokázal naplnit hospodu. A to i přes to, že každou návštěvu uvítal slovy: "z jídelního lístku nemám kuřecí a vepřové, protože mi nepřijelo zboží". Dokázal ale vychválit (oprávněně) ostatní jídla tak, že se člověk nepřesunul jinam a následně nelitoval.

Mnohokrát děkujeme za společné dny dovolené a doufáme, že i v následujících letech budeme podnikat podobná dobrodružství. Těšíme se.