Po promluvě jsme se rozešli na značky a nás čekal poslední kolotoč. Nebudu Vás unavovat četbou toho, co jsem již dvakrát popisoval. Průběh byl naprosto stejný, včetně Ondrovi neschopnosti vystřelit a velitelově prázdného zásobníku. Špatný výhled z okopu zůstal i nadále, ale velice mě překvapilo, že i přes tento nemalý handicap padaly figury jako hrušky. Stačilo se podívat na cíl, člověk nemusel ani zamířit, smáčkl spoušť, vyšla rána a figura letěla k zemi. Chvilku jsem byl přesvědčen o vlastní genialitě, ale když už krajinou nebylo slyšet žádný výstřel a terče byly sestřelovány, tušil jsem, že je něco zle. Drama jsme dohráli, poslušně se odloupali do hvozdů a po celou dobu očního kontaktu s věží jsme postupovali takticky. Na již hodně uválených místech jsme se naposledy sešli a sdělovali si své poznatky. Nebyl jsem jediný, komu připadaly zásahy figur spojené spíš s nadpřirozenem, nežli fyzikálními zákony. Prostě to někdo na věži pochopil trochu špatně.
Zazněl poslední výstřel. Bojové střelby byly trojí sirénou ukončeny a my byli svolání ke zhodnocení. Shrnuto a podtrženo, v celku překvapivý výsledek (o tom nepochybuji), nikomu se nic nestalo, ale pohyb otevřenou krajinou má probíhat rychleji. Vlastně spokojenost. Znehodnotili jsme svoje pracně vyhloubené díry, posbírali prázdné hilsny a juchali na ubykace. Hlavním úkolem na odpoledne bylo vyčistit kvéry a pistole. Práce nezáživná, otravná, každoroční, ale bohužel nutná a povinná. S drobnými pauzami jsem vytřel hadříkem snad každý záhyb na zbrani a vysloužil si tak možnost odevzdat zbraň na první pokus.
K večernímu ohni jsem se odebral až poté, co jsem si alespoň pohledově sbalil. Přeci jen, nechtělo se mi shánět svršky dvacet minut před odjezdem do Prahy. Vybaven teplým oblečením a jedním alkoholickým nápojem v jednoapůllitrové plastové lahvi jsem zasedl nedaleko ohniště. Společnost se rozšiřovala v závislosti na úspěšně odevzdaných samopalech. Ondra brnkal na kytaru, opékali se buřtíky a dobrou náladu a spokojenost nebylo třeba hledat. Bez touhy probdít do dalšího dne jsem odešel na lůžko. Přeci jen, jsem uvědomělý otec a následující den nastoupím před své dcery.
Dobrovolně povinně jsem byl, spolu s dalšími, nominován mezi členy vykládací skupiny. Materiál byl naložen do Tater, a my vyrazili před ostatními k Radošovu. S dobrým pocitem, že nám nic nechybí a snad ani nepřebývá (oboje je pro armádu problém) jsme postupně předkládali ke kontrole sedmdesát pět hřebíků, neporušených padesát metrů "Pichláčka" (oficální název ostnatého drátu), dvacet kusů kladiv, polovinu seker a podobně. Hodně bych lhal, když bych tvrdil, že to šlo jako po másle. V bývalém vojenském areálu jsme strávili krásné tři a půl hodiny. Důvodem bylo také odřené nákladní auto a lehce poškozené zpětné zrcátko zapůjčené Tatry. Škoda v celkové hodnotě 350 Kč byla podchycena několika lejstry, spoustou razítek a mnoha podpisy. Bohužel na některé ze signatur se muselo chvilku posečkat, protože dotyčná ruka se zrovna nalézala jinde.
Ze zdržení, kromě nás samozřejmě, měl největší radost pan řidič. Postavou i oblečením jednoznačně zapadal mezi aktéry lechtivých západoněmeckých filmů devadesátých let. Nervozně poťapával před zaparkovaným autobusem, v pravidelných intervalech si dopřával nikotin a lamentoval nad časovou ztrátou způsobenou chybným plánováním. Jeho rozhořčení dosáhlo takové meze, že nám nedopřál ani pauzu na benzínové pumpě. S plnými močáky a prázdnými břichy nás vyložil na samém začátku Dejvických kasáren.
Následovalo krátké papírování, shrnutí a rozloučení. Pamětní listy se tentokrát nekonaly. Při potřásáním pravicemi jsem ještě netušil, že se spoustou lidí jsem vojančil naposledy. Tak skončilo renovované, podle mého názoru ne zrovna šťastné, cvičení aktivních záloh. Jsem rád, že jsem se mohl znovu setkat s ostatními a těch pár dní prožít mezi Gibbony. Ale také doufám, že to příští cvičení se neponese v podobných kolejích jako toto.
