Nové, inovované a volnočasové vojenské cvičení

5. díl: Konečně do zbraně

S příchodem nového týdne skončilo období temna. Po snídani jsme byli odvezeni na pěchotní střelnici Mětikalov, kde teoretická příprava bojových manévrů (kterou jsme probírali předchozího večera) přešla do praxe. Abychom se hned při prvním nácviku nepostříleli, nerozdali nám náboje. Naším cílem bylo postupovat po pravém křídle jako předsunuté družstvo a zahájit palbu na blížícího se nepřítele.

pondělí 15.05.2017 publikovaný vojenské zážitky Jenda
KDE (polohy a umístění) Čechy / sever /
KDO (osoby a obsazení) aktivní zálohy AČR /

Celá operace měla samozřejmě hlubší podtext, podložený tunou papíru. Abych neprozrazoval vojenské tajemství, nepopíšu detaily, ale jen nastíním hrubý obrys. V časech daleko horších, než jsou dnes, se ozbrojená armáda znepřáteleného státu rozhodla napáchat na naší matičce zemi nepěkné věci. My, jakožto nejpovolanější z povolaných, jsme byli nějakým chytrým generálem přesunuti zlu do cesty s jediným cílem. Zabránit mu v dalším postupu a ochránit svou vlast. Ke střetu mělo dojít (nečekaně) právě v prostorách Doupovských hor a skvělá špionážní služba odhalila, že drbani chtějí prorazit zrovna na Mětikalově. Mocní a bojem ostřílení velitelé sestavili plán, jak tomu zabránit.

A co z toho plynulo pro nás?Jedna si všechny tyhle pohádky zapamatovat, jednak se nepozorovaně přesunout z vrcholu kopce o několik desítek metrů níž a zaujmout vyčkávací pozici. Na signál (kódová jména si už nepamatuji, ale něco akčního) jsme měli po jednom vyběhnout a zaujmout své pozice. Jakmile ohlásíme připravenost, vyšle velitel kulomet o čtvrt kilometru blíže nepříteli tak, aby ho mohl lépe ostřelovat (kulomet nepřítele). Po vyřazení BVP a minometníků se kulomet (na signál) vrátí na naší linii a celé družstvo svou střelbou potlačí protivníkův úder. Nebezpečně se blížící jedince vyřídíme granátem a následný ústup podpoříme kouřovou clonou. Pod krytím dýmovnice se odloupeme po dvojicích zpět do lesa a vrátíme se na výchozí pozice. Zbylá dvě družstva, umístěná po naší levici, pokračují v ničení protivníka. Celkem pěkné divadýlko.

Ale zpátky na začátek. Abychom mohli vést palbu z okopů, nejprve museli nějaké ty okopy existovat. A kdo buduje okop? No samozřejmě vojáček. Už na ranním nástupu jsem upozorňoval svého velitele, že postrádám osobní nástroj pro rytí v zemi. Byl jsem uklidněn. S námi bude dopraven na cvičiště i dostatek nářadí a svou díru si nebudu hloubit rukama. Pravda se ukázala na místě. Vybral jsem si kus travnaté půdy, který nevypadal kamenitě. Zatímco ostatní vyhrnovali rukávy, z opasků odpoutávali lopatky a pouštěli se do díla, já jsem nad nimi stál jako otrokář s rukama v kapsách. Oslovil jsem svého velitele a poukázal na absenci lopatky. Petr vysílačkou kontaktoval velení a vznesl požadavek. Odpověď přišla hned. "Každý voják má svou lopatku. Jiné nářadí nepotřebujete." A bylo. Naštěstí jiskry, které odlétávaly při kontaktu polní lopatky s kameny, byly dostatečným důvodem k rozdání dalšího materiálu. Obdržel jsem lopatu a s Michalem z druhé čety budovali své ležení. Práce nám šla hezky od lopaty a i přes veškeré nástrahy a naschvály přírody jsme vybudovali jámu pro svá těla. To, že z jámy není vidět na terče a lehce se nám při střelbě kroutila páteř, nebylo tak podstatné. Hlavní úkol je, abychom tančili podle not.

Na secvičení jsme dostali několik pokusů. Jak jsem psal na úvodu, první byl bez střeliva. Když Petr zachytil ve vysílačce, kterou měl na zádech, signál k přesunu na základní pozici, vyrazili jsme. Abychom dodrželi krytí, drápali jsme se křovisky, trním a kopřivami. Lehce podrápaní a zpocení, protože bylo slunné počasí a kousek to zrovna nebylo, jsme se poskládali podle pozic. Petr dostal další ze smysluplných kódových slov a vypustil kulomeťáka Ondru na plac. Ten se sedmi a půl kilovým lešením klopýtal nerovným terénem a zalehl pod nízké křoví. Místo hlášení z vysílačky (soukromé) vládlo ticho. V zařízení došla baterka. Za chvilku zařval Ondra na celý Doupov, že je na místě. Petr si vyměnil rádiem s velením informace a Ondra mohl klusat zase zpátky. Jakmile zalehl, dostali jsme se k tahu my.

Před námi se vztyčily figury, my jsme zacílili a pomyslně pálili na cíle. Když terčový manévr skončil, zahlásili jsme zbraň jistotu a stavy munice na nule. Proběhlo povídání do vysílačky a my dostali rozkaz k změně postavení. Zahodili jsme (opět v našich představách) granáty a takticky se přesunuli do lesa. Nikdo nebyl zraněn, nikdo mrtev. Napjatě jsme očekávali verdikt poroty. Ten na sebe nedal dlouho čekat. Líbilo se to, ale sjedeme to ještě jednou se slepýma (aby se nám kouřilo z hlavní) a dýmovničkami. To pro nás, jakožto elitní skupinu, nebyl žádný problém. Stačilo jen prodrápat se křovím, vyhopskat do kopce a zaujmout kruhovou obranu na shromaždišti.

Po chvilce se na místo dostavily i zbytky první čety. Vyčkali jsme, až svůj boj ukončí i druhá četa a znovu se, tentokráte ještě horším křovím, přesunuli na náš plácek. Velitel, kterému se urval popruh vysílačky a táhnul jí jako umanutou kozu, znovu zahlásil připravenost. Předchozí scénář se opakoval. S tím rozdílem, že Ondrovi se nepodařilo ani natáhnout kulomet. Chvilku se pokusil odborně odstranit závadu (to se dělá mlácením) a pak vysílačkou podal (vyměnil si baterky) informaci, že si nevystřelí. Následovala jeho cesta zpátky (už měl naběháno kilák) a pak naše manévry. Ono se to střílí, když člověk nemusí mířit. Pálili jsme jako o závod a válečnou řež si užívali. Celá operace byla za nás bezchybná. Snad jen velitel byl trochu zklamán z toho, že si nevystřelil, neboť nenafasoval náboje (asi nová taktika).

Třetí repeté se již nekonalo. Nedokážu posoudit, jestli důvodem byla dostatečná připravenost a další nácvik nebyl potřeba, anebo blížící se oběd. Každopádně činnost byla ukončena a my jsme dostali gáblík a po něm jsme se měli poskládat do náklaďáků. Ty nás odvezli pod střelnici (na dopadovku) a tím se změnil program na bojovou činnost pod taktickým námětem. Velitel nám oznámil, že patrolou máme dojít až k souřadnicím a tam vyčkat dalších rozkazů. Stalo se. Zaujali jsme šachovnici (já byl jak jinak pindík) a pomalu a velmi obezřetně postupovali po asfaltované komunikaci. S prstem na spoušti jsem vyhlížel nepřítele, připraven po něm zarachotit bez jediného zaváhání.

Rozhodujících koordinátů jsme dosáhli a přišel další rozkaz. Změnit uskupení v rojnici (formace nepoužívaná od roku 1989) a pročesávat terén (neschůdný a trnitý) směrem ke kopci. Bylo totiž důvodné podezření, podložené mraky informací od průzkumáků, že se zde nalézá diverzní skupina. Protože byl v oblasti možný výskyt i civilních osob, je potřeba vyčkat chování osob a podle toho jednat. Jinými slovy jsme nedostali povolení kohokoliv, který se koukal naším směrem, ihned smahnout. Prodírali jsme se krajinou a sledovali horizont. Kdosi z prvního družstva zahlásil dvě osoby. Výstřely zatím nezazněly a tak jsme v mírném přikrčení pokračovali. Vzdálenost se zmenšovala a neidentifikovaní se přesunuli do hustého porostu. První družstvo bylo vysláno, aby osobám zamezila další postup (jakože obchvat). Odpovědí na tento manévr byl první výstřel.

Popadali jsme k zemi jako hrušky a palbu opětovali. Byl to dlouhý, nekompromisní a lítý boj. Střelba byla tak intenzivní, že muselo dokonce proběhnout doplnění munice (od nás). Krom nulových zásob munice jsme zaznamenali ještě jednu velkou ztrátu. Jeden z narušitelů postřelil gibonku Blanku. Přesně to proběhlo tak, že se k ní velitel nenápadně přiblížil, poklepal jí na rameno (tím jí označil za oběť) a pohodil na ní lístek s výčtem zranění. Tak se stalo, že chudák Blanka měla průstřel plic, zlomené levé zápěstí a krvácela (z nohy, anebo odněkud). Celkem mě překvapilo, že počet zdravotníků v našem družstvu rapidně stoupl (přitom je to jen Radek). Nad křehkým stvořením se rázem skláněla půlka čety. Sice jsme pozbyli palebné krytí, ale ukázalo se, že galantnost se stále nosí.

Nejvíce rukou se sešlo u ošetření průstřelu plic. Samozřejmě nebylo důvodem šmátrání pod trikem, ale akutnost a nebezpečnost zranění (tepenné krvácení ze stehna nebylo tak závažné). Protože jsem musel kontrolovat svůj sektor, po záchranářské operaci jsem koukal jen po očku. Když Radek zahlásil, že je schopen udržet bojovnici při životě a exitus nehrozí, zažádal Roman o medevac (ano, slyšíte správně). Chvilku si Roman s osobou na druhé straně vysílačky vesele popovídal a po ukončení spojení nám oznámil, že máme asi 10 minut na to, abychom se přesunuli na pozice definované jako přistávací. To nás trochu překvapilo, protože se nacházely o kousek dál, než odkud jsme vycházeli. Jakožto četa jsme se zvedli a se zajištěním přesunuli zraněného. S jistou dávkou pomoci jsme to stihli právě včas, protože nám nad hlavami kroužila Mi-8. Patnáct vyvolených (mezi kterými jsem dobrovolně nebyl) se nalodilo do helikoptéry a ta se po chvilce znovu vznesla k oblakům.

My pozůstalí jsme si zpříjemnili čekání na odvoz focením turistických momentek z autobusu smrti. Vlastně nám ani nevadilo, že se čekání na náklaďáky krapet protáhlo. Po zbytek dne už se nic zajímavého nestalo. Někdo fandil u televize, někdo se oddával četbě a někdo se prostě jen tak válel (jako já).

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lukáš hodnotil(a) 07.06.2017 20:40:49

vynikající

Milda hodnotil(a) 31.05.2017 09:15:06

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

Lukáš napsal(a) 07.06.2017 20:44

Jiriku,je mi to lito,ale z meho pohledu u nekterych jednotek to tak je. Samozrejmne jsou vyjimky. Nemuzu rikat verejne pravdu,ale az se uvidime muzu ti neco par veci upresnit.

vytvořit / odpovědět

Jiřík napsal(a) 01.06.2017 06:55

Jendo, fakt jsem se zatlemil. Ty bys to mel vydat knizne, aby se ti, co se na vojne nudi, trochu pobavili...tahnul vysilacku jako umanutou kozu...tim jsi me rozsekal. Ale jak to popisujes (doufam, ze trochu prehanis) mi prijde, ze nase armada je fakt banda zelenych vtipalku zdementnelych zapadnimi pravidly....Kazdopadne super clanek!

vytvořit / odpovědět

Jenda napsal(a) 01.06.2017 07:45

Jiříku, nerad bych Ti bral iluze, ale jak bych to tak... Samozřejmě, přibarvené to je, ale myslím si, že naprosté pohádky nevykládám. Přesně by Ti potvrdili členové družstva, ale Ti sem nechodí. Snad možná někdo z roty. Některé věci Ti může potvrdit i Lukáš.

vytvořit / odpovědět

Jiřík napsal(a) 02.06.2017 06:57

Tak to nas Buh ochranuj, protoze armada nas neochrani :-( V dnesni dobe je to bohuzel vsude. Vse se dela na efekt. Lidstvo degeneruje. Misto drilu dame vojakum pracovni dobu od-do, misto vybite vysilacky namontujeme silnejsi hlasivky a misto toho, aby se ucili vojaci strilet, tak radeji strili virtualne a uci se hlasit zbran jistota.

vytvořit / odpovědět

Milda napsal(a) 09.06.2017 09:07

JIrko realita je takova, ze planeta je premnozena a blizi se ke kriticke hranici, kde to skonci valkou - lidstvo bude muset klesnout max na 4,5 miliard, aby se zase rozjel rovoj a to rozvoj i v inteligenci lidi, takze ano lidstvo degeneruje a to vzdy kdyz se dostane na vrchol (viz historie lidstva).

vytvořit / odpovědět

Milda napsal(a) 31.05.2017 09:15

Pekne pekne :-) neco podobneho si udelame na panske jizde? :-)

vytvořit / odpovědět

Jenda napsal(a) 31.05.2017 22:21

Jasně, poletíme. Otázka je čím a kam :)

vytvořit / odpovědět

Seriál a související články

1. díl: Jedna změna za druhou

Nevím, jestli jste tuto informaci zachytili, anebo bude pro Vás nová, ale od poloviny minulého roku nejchytřejší a nejpotřebnější hlavy této země odhlasovaly změnu v zákoně týkající se aktivních záloh. Nebudu rozebírat, jestli se tak stalo s plným vědomím hlasujících, anebo jim na tlačítko jen spadla ruka ve spánku. Pro vojáky v záloze se toho mnoho změnilo. Například jsme se přiblížili více k profesionálům. Dostali jsme průkazky, psí známky a byla nám zvýšena roční odměna za členství. No a to je tak z těch pozitiv všechno. Z těch bolestných věcí budu jmenovat ztrátu hodnosti (nejede se na odslouženou dobu, ale na funkci) a finanční náhradu ušlého zisku za absolvované cvičení podle aktuálního tabulkového platu profesionálního vojáka. Nebudu to nikterak rozpatlávat, ale nemusím asi uvádět, že obyčejný vojáček na bitevním poli nebere majlant. Jestli se chcete o změně zákona dozvědět více, budete muset navštívit jiné wéwéwé. A teď k samotnému cvičení. Protože minulé manévry jsem prožil se svými krásnými dcerkami, bylo pro mě nadcházející cvičení jedním velkým otazníkem. Sice zdroj informací (pan velitel) měl, ale přeci jen, za ty dva roky se toho mohlo spousta změnit.

2. díl: Vstřebávání knou hau

I když počasáři s nepovedenou předpovědí strašili, středeční ráno se vydařilo. A nezdálo se, ani podle Ondrových zpravodajů v Norsku, že by se to mělo nějak pokazit. Nafasovaná snídaně konečně ukončila pochybnosti, jestli byla anebo nebyla obsažena ve včerejší apanáži. S mírným odkladem (pekař to pokazil) jsem dostal tvarohový závin a lahodný vojenský čaj. Jestli je obsahem i přídavek Bromu se ukázalo s odstupem času jako negativní. Alespoň podle těch narážek, které létaly na začátku následujícího týdne vzduchem. Po snídani jsme zaujali taktické sezení v učebně a bedlivě a pečlivě poslouchali (po sté), jak si správně počínat při střelbě ze zbraní a jak se chovat při hodu granátu. I když bylo povídání zábavné a místy i vtipné, nedozvěděli jsme se nic nového. Zřejmě proto, že na směrnice nesáhl žádný generál už hezkou řádku let.

3. díl: ODOS, KPM a zbraň jistota

Stejně jako v minulých dnech, i ve čtvrtek bylo z chodeb slyšet ranní cvrkot několik desítek minut před budíčkem (možná by se to lépe počítalo v hodinách). Vlastně co to povídám. Budíček žádný nebyl. Jsme přeci svobodná armáda a každý si může vstávat kdy se mu zlíbí a uzná za vhodné. A protože povinným není ani odběr stravy, nutností bylo stát před rotou deset minut před osmou.

4. díl: Duševní a fyzické pusto

Nastaly nejdelší dva dny ze všech mnou doposud absolvovaných vojenských cvičení. Sobotní dopoledne bylo ještě příjemné, neboť Roman pouštěl tématické (válečné) snímky na plátno a čas utíkal rychle. Ale po všech těch Vietnamech, Afghánistánech, Iránech a jiných bojových zónách nám šly oči šejdrem a filmový řetězec jsme přerušili. Rozešli jsme se do pokojů, uvelebili se na postelích a váleli se. Nebojte se, tahle činnost nebyla prováděna z peněz daňových poplatníků. Klasická 40ti hodinová pracovní doba neplatí víkendy.

5. díl: Konečně do zbraně

S příchodem nového týdne skončilo období temna. Po snídani jsme byli odvezeni na pěchotní střelnici Mětikalov, kde teoretická příprava bojových manévrů (kterou jsme probírali předchozího večera) přešla do praxe. Abychom se hned při prvním nácviku nepostříleli, nerozdali nám náboje. Naším cílem bylo postupovat po pravém křídle jako předsunuté družstvo a zahájit palbu na blížícího se nepřítele.

6. díl: Poslední výstřel, pohov, rozchod

Pobyt se nám blížil k závěru a nás čekal poslední plnohodnotný cvičební den. Jediným plánem na úterý byla reprodukce bojových střeleb na ostro (nemyslím bez trenek). Po raním občerstvení jsme byli naloženi na přepravní vozidla a Martin s námi opět jel hodinovou štreku na Mětikalov. Slunce hřálo, dokonce bych si troufl tvrdit že víc než předešlý den a obloha byla bez mráčků. Vyrovnáni jsme byli na asfaltovém plácku před kontrolní věží. Samozřejmě, před obdržením ostrého střeliva nemohlo předcházet nic jiného, než poučení (v původním znění). Po ústní reprodukci psaných chytrostí před nás předstoupil neznámý pan podplukovník. Představil se jako pozorovatel, dozorčí a kontrolní orgán. Prostě jako někdo, pro koho budeme dneska hrát. Protože většina z nás umí číst mezi řádky, dočetli jsme se, že sošku za jakýkoliv výkon neobdržíme.