Celá operace měla samozřejmě hlubší podtext, podložený tunou papíru. Abych neprozrazoval vojenské tajemství, nepopíšu detaily, ale jen nastíním hrubý obrys. V časech daleko horších, než jsou dnes, se ozbrojená armáda znepřáteleného státu rozhodla napáchat na naší matičce zemi nepěkné věci. My, jakožto nejpovolanější z povolaných, jsme byli nějakým chytrým generálem přesunuti zlu do cesty s jediným cílem. Zabránit mu v dalším postupu a ochránit svou vlast. Ke střetu mělo dojít (nečekaně) právě v prostorách Doupovských hor a skvělá špionážní služba odhalila, že drbani chtějí prorazit zrovna na Mětikalově. Mocní a bojem ostřílení velitelé sestavili plán, jak tomu zabránit.
A co z toho plynulo pro nás?Jedna si všechny tyhle pohádky zapamatovat, jednak se nepozorovaně přesunout z vrcholu kopce o několik desítek metrů níž a zaujmout vyčkávací pozici. Na signál (kódová jména si už nepamatuji, ale něco akčního) jsme měli po jednom vyběhnout a zaujmout své pozice. Jakmile ohlásíme připravenost, vyšle velitel kulomet o čtvrt kilometru blíže nepříteli tak, aby ho mohl lépe ostřelovat (kulomet nepřítele). Po vyřazení BVP a minometníků se kulomet (na signál) vrátí na naší linii a celé družstvo svou střelbou potlačí protivníkův úder. Nebezpečně se blížící jedince vyřídíme granátem a následný ústup podpoříme kouřovou clonou. Pod krytím dýmovnice se odloupeme po dvojicích zpět do lesa a vrátíme se na výchozí pozice. Zbylá dvě družstva, umístěná po naší levici, pokračují v ničení protivníka. Celkem pěkné divadýlko.
Ale zpátky na začátek. Abychom mohli vést palbu z okopů, nejprve museli nějaké ty okopy existovat. A kdo buduje okop? No samozřejmě vojáček. Už na ranním nástupu jsem upozorňoval svého velitele, že postrádám osobní nástroj pro rytí v zemi. Byl jsem uklidněn. S námi bude dopraven na cvičiště i dostatek nářadí a svou díru si nebudu hloubit rukama. Pravda se ukázala na místě. Vybral jsem si kus travnaté půdy, který nevypadal kamenitě. Zatímco ostatní vyhrnovali rukávy, z opasků odpoutávali lopatky a pouštěli se do díla, já jsem nad nimi stál jako otrokář s rukama v kapsách. Oslovil jsem svého velitele a poukázal na absenci lopatky. Petr vysílačkou kontaktoval velení a vznesl požadavek. Odpověď přišla hned. "Každý voják má svou lopatku. Jiné nářadí nepotřebujete." A bylo. Naštěstí jiskry, které odlétávaly při kontaktu polní lopatky s kameny, byly dostatečným důvodem k rozdání dalšího materiálu. Obdržel jsem lopatu a s Michalem z druhé čety budovali své ležení. Práce nám šla hezky od lopaty a i přes veškeré nástrahy a naschvály přírody jsme vybudovali jámu pro svá těla. To, že z jámy není vidět na terče a lehce se nám při střelbě kroutila páteř, nebylo tak podstatné. Hlavní úkol je, abychom tančili podle not.
Na secvičení jsme dostali několik pokusů. Jak jsem psal na úvodu, první byl bez střeliva. Když Petr zachytil ve vysílačce, kterou měl na zádech, signál k přesunu na základní pozici, vyrazili jsme. Abychom dodrželi krytí, drápali jsme se křovisky, trním a kopřivami. Lehce podrápaní a zpocení, protože bylo slunné počasí a kousek to zrovna nebylo, jsme se poskládali podle pozic. Petr dostal další ze smysluplných kódových slov a vypustil kulomeťáka Ondru na plac. Ten se sedmi a půl kilovým lešením klopýtal nerovným terénem a zalehl pod nízké křoví. Místo hlášení z vysílačky (soukromé) vládlo ticho. V zařízení došla baterka. Za chvilku zařval Ondra na celý Doupov, že je na místě. Petr si vyměnil rádiem s velením informace a Ondra mohl klusat zase zpátky. Jakmile zalehl, dostali jsme se k tahu my.
Před námi se vztyčily figury, my jsme zacílili a pomyslně pálili na cíle. Když terčový manévr skončil, zahlásili jsme zbraň jistotu a stavy munice na nule. Proběhlo povídání do vysílačky a my dostali rozkaz k změně postavení. Zahodili jsme (opět v našich představách) granáty a takticky se přesunuli do lesa. Nikdo nebyl zraněn, nikdo mrtev. Napjatě jsme očekávali verdikt poroty. Ten na sebe nedal dlouho čekat. Líbilo se to, ale sjedeme to ještě jednou se slepýma (aby se nám kouřilo z hlavní) a dýmovničkami. To pro nás, jakožto elitní skupinu, nebyl žádný problém. Stačilo jen prodrápat se křovím, vyhopskat do kopce a zaujmout kruhovou obranu na shromaždišti.
Po chvilce se na místo dostavily i zbytky první čety. Vyčkali jsme, až svůj boj ukončí i druhá četa a znovu se, tentokráte ještě horším křovím, přesunuli na náš plácek. Velitel, kterému se urval popruh vysílačky a táhnul jí jako umanutou kozu, znovu zahlásil připravenost. Předchozí scénář se opakoval. S tím rozdílem, že Ondrovi se nepodařilo ani natáhnout kulomet. Chvilku se pokusil odborně odstranit závadu (to se dělá mlácením) a pak vysílačkou podal (vyměnil si baterky) informaci, že si nevystřelí. Následovala jeho cesta zpátky (už měl naběháno kilák) a pak naše manévry. Ono se to střílí, když člověk nemusí mířit. Pálili jsme jako o závod a válečnou řež si užívali. Celá operace byla za nás bezchybná. Snad jen velitel byl trochu zklamán z toho, že si nevystřelil, neboť nenafasoval náboje (asi nová taktika).
Třetí repeté se již nekonalo. Nedokážu posoudit, jestli důvodem byla dostatečná připravenost a další nácvik nebyl potřeba, anebo blížící se oběd. Každopádně činnost byla ukončena a my jsme dostali gáblík a po něm jsme se měli poskládat do náklaďáků. Ty nás odvezli pod střelnici (na dopadovku) a tím se změnil program na bojovou činnost pod taktickým námětem. Velitel nám oznámil, že patrolou máme dojít až k souřadnicím a tam vyčkat dalších rozkazů. Stalo se. Zaujali jsme šachovnici (já byl jak jinak pindík) a pomalu a velmi obezřetně postupovali po asfaltované komunikaci. S prstem na spoušti jsem vyhlížel nepřítele, připraven po něm zarachotit bez jediného zaváhání.
Rozhodujících koordinátů jsme dosáhli a přišel další rozkaz. Změnit uskupení v rojnici (formace nepoužívaná od roku 1989) a pročesávat terén (neschůdný a trnitý) směrem ke kopci. Bylo totiž důvodné podezření, podložené mraky informací od průzkumáků, že se zde nalézá diverzní skupina. Protože byl v oblasti možný výskyt i civilních osob, je potřeba vyčkat chování osob a podle toho jednat. Jinými slovy jsme nedostali povolení kohokoliv, který se koukal naším směrem, ihned smahnout. Prodírali jsme se krajinou a sledovali horizont. Kdosi z prvního družstva zahlásil dvě osoby. Výstřely zatím nezazněly a tak jsme v mírném přikrčení pokračovali. Vzdálenost se zmenšovala a neidentifikovaní se přesunuli do hustého porostu. První družstvo bylo vysláno, aby osobám zamezila další postup (jakože obchvat). Odpovědí na tento manévr byl první výstřel.
Popadali jsme k zemi jako hrušky a palbu opětovali. Byl to dlouhý, nekompromisní a lítý boj. Střelba byla tak intenzivní, že muselo dokonce proběhnout doplnění munice (od nás). Krom nulových zásob munice jsme zaznamenali ještě jednu velkou ztrátu. Jeden z narušitelů postřelil gibonku Blanku. Přesně to proběhlo tak, že se k ní velitel nenápadně přiblížil, poklepal jí na rameno (tím jí označil za oběť) a pohodil na ní lístek s výčtem zranění. Tak se stalo, že chudák Blanka měla průstřel plic, zlomené levé zápěstí a krvácela (z nohy, anebo odněkud). Celkem mě překvapilo, že počet zdravotníků v našem družstvu rapidně stoupl (přitom je to jen Radek). Nad křehkým stvořením se rázem skláněla půlka čety. Sice jsme pozbyli palebné krytí, ale ukázalo se, že galantnost se stále nosí.
Nejvíce rukou se sešlo u ošetření průstřelu plic. Samozřejmě nebylo důvodem šmátrání pod trikem, ale akutnost a nebezpečnost zranění (tepenné krvácení ze stehna nebylo tak závažné). Protože jsem musel kontrolovat svůj sektor, po záchranářské operaci jsem koukal jen po očku. Když Radek zahlásil, že je schopen udržet bojovnici při životě a exitus nehrozí, zažádal Roman o medevac (ano, slyšíte správně). Chvilku si Roman s osobou na druhé straně vysílačky vesele popovídal a po ukončení spojení nám oznámil, že máme asi 10 minut na to, abychom se přesunuli na pozice definované jako přistávací. To nás trochu překvapilo, protože se nacházely o kousek dál, než odkud jsme vycházeli. Jakožto četa jsme se zvedli a se zajištěním přesunuli zraněného. S jistou dávkou pomoci jsme to stihli právě včas, protože nám nad hlavami kroužila Mi-8. Patnáct vyvolených (mezi kterými jsem dobrovolně nebyl) se nalodilo do helikoptéry a ta se po chvilce znovu vznesla k oblakům.
My pozůstalí jsme si zpříjemnili čekání na odvoz focením turistických momentek z autobusu smrti. Vlastně nám ani nevadilo, že se čekání na náklaďáky krapet protáhlo. Po zbytek dne už se nic zajímavého nestalo. Někdo fandil u televize, někdo se oddával četbě a někdo se prostě jen tak válel (jako já).