V poledne jsem pozřel nejméně nebezpečnou látku z nafasovaného BDP. Bohužel, toť celá náplň odpoledne. Pročítal jsem zakoupenou literaturu (časopisy), spal, poslouchal spoluležníky a tu a tam se zapojil do debaty. Byla tu sice možnost přihlásit se na pochod, ale celá první četa tuhle akci sabotovala. Skupinově jsme tím dávali najevo nesouhlas s nařízeným zákazem vycházek a opovržení k "žalobníčkovi". Samozřejmě to pochodujícím bylo ukradené, ale my jsme měli dobrý a hřejivý pocit z rebélie. Martin pak přišel se zprávou nejvyššího utajení. Jistí členové jednotky, kteří nebyly aktuálně na cvičení, se prý dostaví na návštěvu. Samozřejmě jsme byli rádi za jakékoliv rozptýlení. Nadšení však dosáhlo vrcholu, když se ukázalo, že Pepa by krom manželky Haničky měl přivést něco masa na gril a pivo.
Prvním dorazivším byl Milan. Ten v dobré vůli, že splyne s davem, prošel branou v maskáčích a kvérem přes rameno. Bohužel se k němu nedostala informace o tom, že jsme na víkend své zbraně odevzdávali a bude tedy jediným ozbrojeným v celé rotě. Odhalení na sebe nenechalo dlouho čekat. Hned před barákem narazil na pana ředitele a pravda vyšla najevo. Protože jsem u samotné kompromitace nebyl, nemůžu vypovědět detaily. Ale z prověřených zdrojů se mi doneslo, že pan ředitel sice zapojené osoby pokáral, ale vstup povolil. A když už u toho bylo a pan plukovník byl evidentně v dobrém rozmaru, přiznali i chystanou zahradní party. Návštěvu schválil, maso a buřtíky schválil a o pivku mu nikdo nic neříkal. Zřejmě proto, že nám na začátku cvičení oznámil, že alkohol (na tajnou misi vyrazili volant s kulomeťákem) neschvaluje a bude ho tvrdě potírat.
Večer tedy dorazil Pepa s Haničkou a asi padesát kilo masa. U samotného zahoření jsem chyběl (je to přece práce), ale když jsem se přišel podívat, plameny osvětlovaly celkem rozlehlý prostor a kolem postávalo, sedělo a i v jiných polohách zevlilo, spousta vojáků. Nad ohněm rotovaly špekáčky, na grilu získávaly barvu fláky masa. A v ruce členů armády třímaly plechovky s pivem. I když moc zážitků, které by bylo možné probírat zatím neproběhlo, zábava byla v plném proudu. Z tajných Martinových fondů jsem si opatřil také jednoho plecháčka a vmísil se do davu. S ohledem na slova pana plukovníka, na zítřejší náročný den (zase ležení) a hlavně s přihlédnutím na počet volných piv (ty se velmi rychle blížily nule) jsem se dlouho nezdržel a po poklábosení jsem se kolem desáté odebral na své lože ke spánku.
Od nedělního rána se nekonalo vůbec nic. Promítání se, vlastně ani nevím proč, neuskutečnilo. Na chodbách to zelo prázdnotou a mě nuda začala nekompromisně ubíjet. V plánu nebyl ani dnes výlet. Do oběda jsem to nějak doklepal, ale pak už jsem musel skutečně ven. I když jinak neporušuji nařízení, zákazy a doporučení se snažím respektovat, oblékl jsem se a dopustil se prvního SVOPu v záložácké uniformě. Strach vedl mé kroky velmi opatrně, ale překonal jsem to, prošel bránou a nikým nezadržen pochodoval silnicí směřující k vysílací věži. Samozřejmě se to nedalo srovnat s pochody, které absolvujeme s Lukášem, ale okruh na hodinu z toho nakonec byl.
Mé obavy z postrádání mého já byly naprosto zbytečné. Když jsem přišel znovu na pokoj, osazenstvo nezměnilo své horizontální pozice. Vlastně si mé nepřítomnosti nikdo nevšiml. Možná byli všichni spokojení, že je tam konečně chvilku ticho a jsou oproštěni od nepřetržitého remcání. Protože i ostatním šlo nicnedělání krkem, k večeru se (samozřejmě s vědomím pana ředitele) pořádal skupinový pěší výlet. A kam? No samozřejmě ke stejnému vysílači, který jsem navštívil já. Mě to v tu chvíli ale nevadilo a do skupiny jsem se přihlásil. Skoro dvacetihlavý tým jsme Ruskou věž obešli s krátkou pauzou (s krásným výhledem na okolí) na téma válka. Černá mračna, která se začala stahovat nad námi naše posezení ukončila a my se odebrali zase zpět.
Tím osobní volno přecházelo konečně ke svému konci. Po nezaslouženém spánku nás čekal pracovní den naplněný akcí.
