Balení jsem raději nenechal náhodě a postupoval přesně podle návodu uvedeného na povolávacím rozkaze. Součástky dle výstrojního listu. Otevřel jsem všechny skříně, ve kterých leží něco maskovaného a šup s tím do obýváku. Když bylo lino pokryté vzorem 95 rozmanitých tvarů a já zběžně odhadl objem batohu a příruční tašky, bylo mi jasné, že to tam nemůžu vměstnat. Zbavil jsem se zcela nepodstatného. Kabát na Sibiř, zimní vložky, palčáky a šála byly vyřazeny. V dalším kole neuspěly nepotřebnosti typu utěrka, montérky a lopatka (to byla chyba). Ve vyškrtávání jsem pokračoval ještě několik kol a dostal se tak na únosnou hromádku. Krabici s maskou jsem chtěl nechat sice doma, ale Lukáš mi poradil, abych to nedělal (díky za radu). Jsou přeci úkony, při kterých se bez masek neobejdete (kupodivu plynový útok je jen jednou z nich). Mačkal jsem, udupával, soukal a pečlivě skládal. Lehce ufuněný a potem zmáčený jsem k vchodovým dveřím naskládal velkou polní a jezevce. Jsem připraven.
Ráno jsem se nasoukal do uniformy, na hlavu naplácnul baret a vyrazil. Nejzazší čas nástupu byl o sedmé hodině ranní, takže jsem se krásně vyhnul dopravní špičce. I tak jsem ale celkem úspěšně překážel a při přestupu v metru z jedné barvy na druhou ucpal eskalátor. Cesta trvala přesně tak, jak mi prozradil internet a já několik minut před sedmou prošel bránou Ruzyňských kasáren a splynul v davu zelených baretů (u nás je to pěchota, nejsem členem speciálního komanda). Pozdravil jsem se se starými a ostřílenými bratry ve zbrani, prohlédl si nováčky a zjišťoval, kolik členů naší giboní party (elite squadron Lazy Gibbons) nastoupilo. K neuvěření všichni. A nikde se zatím nerýsovala ani myšlenka, že bych mohl být poslán k jiné četě.
Proběhly zdravotní ohledávky. Kupodivu za pět vteřin důkladného vyšetření pan doktor neshledal žádnou zdravotní překážku, kvůli které bych nemohl nastoupit cvičení. Ani u mě, ani u ostatních čtyřasedmdesáti ostatních. Při dalším papírování byla Martinovi (členovi družstva) odebrána hodnost a ze čtyř pecek mu nechali jen jednu (to ty zlepšováky), na mě si zatím nic nenašli. Dostal jsem placky na krk a kartičku s číslem. Pak jsme se vyrojili na trávník před kasárnami a čekali a čekali. Za chvilku (dvě a půl hodiny od povinného nástupu) jsme se konečně uvelebili na sedadlech autobusu a nechali se odvézt do starého dobrého Doupova. Našeho sedmidenního domova.
Na pokoj jsme se vešli všichni z družstva. Petr (coby velitel a vrchní samec), jeho zástupce a radista Radek, starší střelkyně (nejde o věk, ale počet odstřelených) Blanka, kulomeťák Ondra a střelec Marťas. Jako nové členy jsme přivítali Petra a Dana. Po chvilce nábytkového přesouvání se k nám přidal i volant Martin. Řidiči sice spali odděleně, ale jak on tvrdí, patří k nám a my ho s radostí uvítali. V cimře i na chodbě začal vládnout dokonalý cvrkot. Vybalit obsah všech zavazadel a vměstnat ho do skříňky připomínající výlohu s hrnečky není otázkou chvilky. Navíc s koncem branné povinnosti přestaly platit i všechny návody, jaký kus oděvu patří na jakou poličku. A když si člověk nacpe v úterý všechny fusekle až k podlaze, v pátek ho začne bolet v kříži. Takže to chce hodně dobře promyslet. Když jsme tak u toho promýšlení. Nevím vlastně, proč jsem si ešus schoval za plenbák.
První den se toho moc neudálo a ani nebylo v plánu. Proběhlo dvoje fasování. Jídla a zbraní. Společně se stravou putovaly dvě informace. Že součástí je i snídaně na následující den a že tomu tak není a sníst to můžeme celé. Někteří se potravin ani nedotkli, někdo to spolykal všechno naráz a někdo si to rozdělil. Já jsem si to rozdělil a nakonec sežral všechno. S kvéry to také nebylo lehké. Už při podpisu mi bylo divné, že podepisuji dva listy a signaturu dávám pod dvě různá čísla. A hle, záhada neměla dlouhého trvání. Krom standardní osmapadesátky jsem dostal i malé pouzdro s pistolí. Jako vyspělá armáda musíme mít i osobní zbraň. Mé nadšení z toho, že jsem se přiblížil k hrdinům akčních filmů, trvala jen do té doby, co jsem šel vykonat potřebu. Sapr do kouta a opasek s ČéZetou na kliku.
Další rozporuplné pocity jsem měl ze sdělení, že cvičení bylo inovováno a přecházíme na osmihodinovou pracovní dobu a jakožto zaměstnanci armády máme o víkendu volno. Tedy žádné noční akce, žádné spaní venku, po páté hodině padla, pak se prostě neválčí. Snad o tom přesvědčili i nepřítele.
Zbytek dne probíhal na pokoji gibonů. Jak jinak, v bujaré debatě. O tom co bude, co si kdo myslí, že bude a kdo si co myslí o tom, co si kdo myslí. Ne přesně v čase večerky jsem se vydrápal na bidlo a usnul.