Možná to byly halucinace, možná vroucné přání, ale zdálo se mi, jako by obloha na východě trochu zasvětlala. Přeci jen, příchod dne byl pozitivní. Slunce, teplo a devět hodin po rozbřesku konec. Z druhé etapy jsem si pamatoval jen velkou vodní plochu a hrad Hus. Kde se oba orientační body nacházely jsem ale netušil. Takže jsem neustále zbytek týmu přesvědčoval o tom, že za touhle zatáčkou, tímhle stoupákem se ukáže modrá hladina. A ono pořád nic. Nad hlavami nám začaly cvrlikat ptáci a viditelnost dovolila zhasnout světla. Když přišlo stoupání a na pěšině začala hustota kamenů (včetně jejich velikosti) stoupat, poznal jsem, že se blíží všeúdové lezení. Moc dobře jsem si pamatoval, že jsem se minule natáhl jak dlouhý, tak široký, na cestě a nebýt malého ale nepoddajného jehličnanu, skončil bych o pár metrů níže. Tentokrát jsem si dával hodně pozor a využíval všechny dostupné končetiny a terénní nerovnosti. Přineslo to své výsledky, na hubu jsem nespadnul a na zadek taktéž ne. Ostatní členové naší skupiny s horolezectvím neměli nejmenší potíže.
Protože více světla znamenalo kvalitnější filmové snímky, pořizoval jsem více materiálu na připravovaný cestopis. Lukáš se naprosto dokonale zhostil role komentátora a uvaděče, takže monotónní šlapání rozhodně nebylo nudné. Navíc se nám v jedné vesnici do cesty připletl otevřený koloniál. V kombinaci s hladem a potřebou lehkého oddychu nebylo nad čím váhat. Zprvu byla pokladní krapet zmatená, co že si má s trojicí vojáků v krámě počít. Když jsme jí ale každý předložil na pult rohlíky a něco k pití pochopila, že z naší strany se ničeho zlého obávat nemusí.
A tak jsme šli a šli a šli. Stoupali a klesali jsme loukami, po silnicích, pěšinách i stezkách. Procházeli jsme otevřenou krajinou i v hustém lese. Cestou jsme potkávali různé stvoření, jakými byly ovce, krávy, slepice i blbci. Slunce na nás nepražilo, ale pár příležitostí k rozepnutí blůz jsme dostali. Naštěstí na nás za tu dobu nespadla ani jedna kapka. Když jsme chtěli zvolnit, zvolnili jsme, když jsme chtěli přidat, přidali jsme, když jsme měli hlad, jedli jsme a jak říká Forrest Gump, když jsme potřebovali... šli jsme. Takto jsme se dostali až do Husince, rodného vísky mistra Jana. Protože rotmistr stále moc nemluvil (někdy se zasmál), netušil jsem, jestli nepřekonatelnou touhu po delším odpočinku mám jen já, anebo i někdo další. Každopádně jsme měli za sebou i druhou etapu a čekalo nás posledních 25 kilometrů. David prohlásil, že to prostě už dát musí a o vzdaní nepadlo ani slovo. Já jsem se naládoval silnou dávkou cukrů a opřen o sloup bezhlesně odpočíval. Celou hodinu. Kromě poslouchání siláckých slov z úst mě neznámých jedinců (evidentně se naparujících před spoluchodkyní) jsem si všiml, že obloha se mírně obarvila do stříbrné a na zemi se objevily kapky.
Když jsme se vydali na poslední kus naší poutě, věděl jsem, že cíl nesmím upustit radost z konce a těšit se na to, že nadcházející ukazatel nese jméno cílového města. Moc dobře jsem si pamatoval, že zklamání chutná až moc hořce a ubírá síly. Protože přímočarou spojnicí mezi Husincem a Vimperkem je okresní asfaltovaná komunikace, seřadili jsme se jak husy za sebou a svými kroky kopírovali (stejné jako zrakem) bílou krajnici. Tu a tam jsme si zanadávali na rychle a hlavně velmi blízko projíždějící vozidlo, předešli několik jedinců a snažili se nedívat na horizont. Ten pohled nám totiž prozrazoval, že cíl je ještě hodně daleko.
Jestli před tím ubývaly kilometry pomalu, tak teď se to vysloveně vleklo. Sedavých přestávek přibývalo (naštěstí) a Lukáš se znovu postavil do role vůdčího a povzbuzoval nás. V paměti mi vyvstaly pocity, které jsem minule měl. Když už se v dálce objevily domečky a bylo jasné, že se jedná o obec, modlil jsem se, aby se jednalo o poslední zbývající. A vzpomněl jsem si, jak mi bylo, když to nebyl Vimperk. Cítil jsem se naprosto stejně. Jen, oproti minulému pochodu, jsem omezil nadávky na minimum, abych si zachoval alespoň nějakou lidskost vůči Davidovi.
Po všech těch vesnicích, vesničkách a maličkých vískách nakonec přišel i Vimperk. Prošli jsme z jednoho konce na druhý, prožívali reverzní deja vu v ulicích a kruhových objezdech a překonali i finální stoupák k "Vodníkovi". Ve stánku jsme si vyzvedli medaili, gratulaci a zbylé občerstvení. Druhé ocenění s lebkou jsem si tedy znovu vyšlapal. Protože mi při druhé fázi pochodu zkolaboval telefon (opět), nemám ucelený záznam o trase (opět). Ze zachovaných reportů lze vypozorovat, že jsme to šlapali 14:06 hodin čistého času a celková vzdálenost byla 66,95 km. Nad 5072 spálenými kcal bych jásal nebýt těch všech požitých podporovačů.
Na závěr musím nám třem i všem ostatním pogratulovat a před účastníky kombinace 70 + 30 hluboce smeknout. Stejně jako smekám před Davidem, který to beze slova dal hned napoprvé a bez jakékoliv přípravy. Musím také přiznat lítost nad tím, že Lukáš, i když šel pochod potřetí, je nositelem jen dvou stuh. Nad účastí při dalších ročnících nebudu zatím vznášet jakýkoliv ortel. Jak jsem si dokázal, ještě na to mám.
