Lucka s babí navařila pro holky jídlo, v sobotu jsme nakoupili pro nás a nachystali oblečení a v neděli ráno už stačilo jen zabalit. V tom byla ale trochu potíž. I když jsme naše oděvy smrskly na nejmenší možnou míru, stejně mě při pohledu na připravenou bagáž lehce mrazilo. Kombík, který jsme považovali donedávna za velmi prostorný najednou nedostačoval. Ať jsem v předsíni (ta se pomalu stávala neprůchodnou) ukázal na jakékoliv zavazadlo a pátral po jeho obsahu, pokaždé jsem dostal stejnou odpověď. Je to holek. Nešlo mi na mysl, že nejmenší stvoření rodiny toho vyžadují tolik. Jedna taška jídlo holek, druhá taška lékárna holek, kufr (do kterého jsme se vešli při našem desetidenním pobytu v Itálii) plný holčičích hadříků, třetí taška hračky. Pak už jsem ani nepátral a vzal to jako fakt. Jak to tam naskládat jsem netušil.
S přesvědčením o dostatečně časové rezervě jsem začal s vměstnáváním do auta. První, jak jinak, šel kočárek. Abych zabíraný objem co nejvíce redukoval, očesal jsem co očesat šlo. Všechna čtyři kolečka putovala pod přední sedadlo, přehoz sundal a složil do úhledného balíčku a pláštěnku jsem kamsi zmuchlal. Pár cenťáků to přineslo. Z úmorné činnosti jsem si vytvořil zábavu a na skládání pohlížel jako na tetris. Nadšení mi ale vydrželo jen do pátého "game over", kdy mi několik kostek leželo na chodníku a zadní dveře nešly dovřít. Prostě se to tam nevejde a basta. S nadějí, že několik položek snad budeme moci vměstnat k Lukášovi do auta, jsem se odebral domů (a to jsem neměl pořešeny matrace).
Lucka oblékala holky a já začínal propadat panice. Devátá byla blíže než jsem si myslel. S naprostým neúspěchem jsem se pokusil dostat matrace do auta. Když už jsem se chystal manželce navrhnout, že holky budou spát na pryčnách anebo u mě v posteli, rozezvučel se domovní zvonek. Druhá polovina výpravy dorazila. Utíkal jsem jim otevřít a mezi dveřmi zakoktal, že jsme samozřejmě připraveni a můžeme jet, jen potřebuji jen pár drobností. Káťa s kluky čekala dole, Lukáš mi šel nahoru pomoct. Když pohlédl na tu haldu věcí, která čekala v předsíni a vyslechl si mojí prosbu, jestli z toho něco nemůže vzít k sobě, zhatil všechny moje očekávání. Oznámil mi totiž, že nejedou jeho autem (bylo nemocné), nýbrž Kátiným osobákem. Vzal si však ode mě klíče a ujistil mne, že se do úložného prostoru trochu podívá.
Já se šel prát s matracemi. I přes hodně dlouhé remcání jsem musel dát Lucce za pravdu a matrace smotal. Balíky jsem popadl pod křídla, hned poté je vyměnil s Luckou za holky v sedačkách a pozamykal byt. U auta mi Lukáš s úsměvem podával klíčky a oznámil mi, že nechápe, co jsem měl za problém. V autě je ještě hromada místa. Takže matrace se tam vejdou s přehledem, stejně jako věci, které jsem neměl kam umístit. Žádný problém. Protože doba plánovaného odjezdu dávno minula, chtěl jsem čekání na nás co nejdříve ukončit. Svou touhu jsem však podcenil a málem odjel bez bundy. Ještě jednou jsem si vyběhl schody a konečně se posadil za volant. Kontrola sedících, v pořádku. Kontrola připoutanosti, v pořádku. Kontrola spojení, v pořádku. Kontrola zrcátek... nevěřícně jsem zíral do zpětného zrcátka. Neukazovalo nic. Jen černý flek. Pak, při pohledu do zadního prostoru vozidla, že zrcátko ukazuje správně. Hromadu tašek naskládaných až ke stropu. Když jsem o téhle závadě podal zprávu Lukášovi, stručně mi odpověděl, že tohle zrcátko nepotřebuji. Ponechal jsem tedy zacloněný výhled svému osudu a šlápnul na plyn.
Ponořili jsme se do tmy Pražských tunelů, vynořili se na Břevnově a vydali se směrem na Karlovy Vary. Relace mezi oběma vysílačkami probíhaly naplno. Krom dopravní situace a následujících plánů jsme komentovali v podstatě cokoliv, co nás napadlo. Několik kilometrů za hranicemi hlavního města proběhlo tankování, krátce na to zastávka na "humroidech". Rozkoukané holky daly najevo své pohoršení nad obsahem plenek a prázdných bříšek. Rychlou obsluhu u okýnka jsme tedy zavrhli a s dvěma nemluvňaty vtrhli do ráje amerického rychlého občerstvení. Procpali jsme se nekonečnými davy a u volného stolu založili základní tábor. Zatímco holky zaopatřovaly dítka (všechny), my jsme se s Lukášem vydali sehnat krmi. Vykoktal jsem objednávku a s přecpaným tácem se drápal zpátky.
Abychom kolemjdoucí a někdy i přihlížející ještě více šokovali (že lezeme do centra zdravé výživy s miminy), postavil jsem před Julinku kelímek s hranolkami. Ta se však nenechala zlákat a dál si hleděla své přesnídávky. Stejnou reakci jsem našel i u Terezky. Na obsah tácu jsme tedy zbyli jen my s mámou. Rozebrali jsme si ho a já v dobré víře, že po nás uklízím, všechny papírové odpadky umístil do jedné z tašek a vyhodil. Když jsem se pak vrátil z toalety a našel Lukáše hrabajícího se v koši, bylo mi vyčiněno, že jsem vyhodil i druhou polovinu jejich oběda. Dalších přestupků jsem se již nedopustil. Ani při cestě. Jiných zastávek nebylo třeba, neboť jsme si všechno jídlo vezli s sebou.
Nastalo zdlouhavé vybalování a nošení věcí do pokojů. My byli ubytováni na prvním patře, což je příjemné z toho pohledu, že budova má nadzemní podlaží celkem dvě. Ale courat s tím nekonečným počtem tašek bylo únavné. Trochu jsme poladili rozestavění nábytku a holkám postavili ležení. Jak noční, tak denní (deka zvaná spielplatz). Dalo se souhlasit s tvrzením, že jsme ubytováni. Venku bylo krásně, hodin málo, vyrazili jsme za prvním letošním lyžováním.
Zatímco jsme se s Luckou prali s kočárkem a usazovali do něj holky, Lukáš oběhl půjčovnu a vrátil se s tím, že dnes si již nemá cenu výstroj půjčovat. Zaplatili bychom za ní zbytečně celodenní taxu. Z toho důvodu šli lyžovat jen kluci, kteří si přivezli vlastní náčiní. Káťa a Lukáš dohlíželi na bezchybný průběh jízd, my s Luckou se šli projít. Nadšení z toulání se po zasněžené krajně nás brzo opustil a skončili jsme na parkovišti. Překonávat odpor bořících se koleček byl vysilující. Přemýšlím, že kolegova otázka, jestli máme na kočárek lyžičky, nebyla irelevantní.
Ještě před nastoupením do dopravních prostředků někdo zasadil myšlenku, že bychom si mohli večer vylepšit konzumací pizzy z místní italské, již několikrát prověřené, restaurace. My jsme si naplno uvědomovali, co by to zřejmě znamenalo pro ostatní (známé i neznámé) konzumenty, pokud bychom se tam jako rodina usadily. Po našem odmítnutí vyvstala příznivější alternativa. Pizzu si dáme, jen jí místo na restauračních židlích budeme vychutnávat v prostorách chaty. Dojednáno. Z kluků projevil zájem o večerní procházku jen Davídek.
Cesta, trvající průměrnému důchodci s lehkými pohybovými problémy asi deset minut, nám zabrala dvakrát tolik. Byla totiž plná schovávání, přepadů, mučení a jiných tyranských zábav. Pořád ještě s Davídkem, který ve zdraví přežil, jsme se usadili k prázdnému stolu v prázdné restauraci a objednali dva páry placek. Servírka nás ujistila, že výroba večeře zabere zhruba čtvrt hodiny a na základě našeho přání nám po chvilce přinesla kávu a Davídkovi pití. Chvilku jsme pozorovali prázdný lokál, pak nás do hry vtáhly tácky a nakonec jsme podrobně zkoumali (na omak) krb postrádající jakýkoliv kryt aniž by čoudil. Užuž to vypadalo, že skomírající plamínek podpoříme něčím z restauračního vybavení, když se otevřely dveře kuchyně a v nich se objevil pan kuchař s čtyřmi krabicemi. Zaplatili jsme (přesněji Lukáš zaplatil), popadli jsme horké škatule a po čtyřiceti minutách čekání upalovali zpátky.
Vrátili jsme se právě včas. Holky čekalo premiérové, nevaničkové (v budově se nacházel jen sprchový kout) koupání. Julinka se klasicky ukázala jako nenáročný človíček. Terezku trochu vyděsila cákající voda ze sprchy. Ale celkově koupání zvládly všechny holky bezchybně. Aby následný spánek nebyl ničím rušen, odebrali se všichni do společenské místnosti nalézající se dvě patra pod naším pokojem. Holky si chvilku brmlaly, krátce jsme je uspávali (jedna chce zpívat, druhá ráda poslouchá vyprávění) a za chvilku jsme se mohli odebrat po schodech dolů také. Chůvička nás několikrát upozornila na výjimečnou situaci, ale po vyběhnutí dvou pater a navrácení dudlíku svému majiteli byl zase klid.
Zatímco se nejmladší generace věnovala snění, věkově vyzrálejší (i my staří) se věnovali zábavě a konzumaci dobrot. Po hodně dlouhé době (čtvrt století) jsem měl možnost si zahrát deskovku "Kamionem po Evropě". Během nakládky a jízdy trakem mezi středoevropskými městy jsem zobal olivy i obsahy dalších misek. Po zaparkování všech kamionů jsme chvilku sledovali pěvecké vystoupení známých osobností a já s příchodem desáté hodiny večerní ulehl na své lůžko a s očekáváním pondělního ranního lyžování usnul.
