Když jsme se s Jindrou sešli u vchodových vrat, nebylo těžké rozhodnout, jestli budeme trávit páteční večer v prosklené, ale zakouřené verandě, anebo si vlezeme do sklepa, ale zůstaneme nenačichlí. Zanořili jsme se pár schodů pod výčep a obsadili jediný volný, kapacitně vyhovující stůl. Ten se nacházel na lukrativním místě. Metr od nás se nacházely dveře na hajzlík a výhled byl přímo na schody. Mohli jsme tak přímo z první řady sledovat, kdo má jaké vylučovací cykly. Objednali jsme si Kozlíka (Jindra tmavého, já klasického) a začali debatu. Krom ní i šňůru problémů směřující na pana hostinského.
Než přinesl číšník dvě plné sklenice, měli jsme možnost prohlédnout si dva návštěvníky oné místnosti. Dostali jsme pivo, ťukli si a dveře toalety se znovu otevřely. Jindra si uskrl, krátce k tmavému moku přičichl a první problém byl na světě. Z jeho výrazu bylo jasně patrné, že si rozhodně na pivu nepochutnává. Probíhající obsluha (kobku měl na starosti pouze jeden člověk) popadla půllitr, ujistila Jindru o nápravě a vyběhla schodiště. Záchodové dveře někdo uvedl do činnosti.
Protože se jedna dvojice zvedla k odchodu, popadli jsme příležitost k přesunu za pačesy a změnili sezení. Posadili jsme se v sympatickém koutě u malému, trojmístnému stolku, nad nímž plochá televize hlasitě vysílala fotbal na všechny strany. Ale lepší se neslyšet, než chytnout průvan. Když jsem hledal tácek, na který bych si mohl odložit orosenou sklenici, našel jsem jen prázdný stojánek. Jelikož ubrus poukazoval na delší absenci podložek, postavil jsem pivko na stůl a vytvořil tak další flíček.
Pan hospodský nás chvilku zmateně vyhlížel, pak našel a přistavil Jindrovi nově natočené pivo. Mezitím, co po stole hledal papírový tácek zadrmolil, že reklamace byla na místě. Pivo sice ještě úplně nedošlo, ale sud byl mírně unavený a tak narazil nový. Tácek uzmul z vedlejšího stolu, položil sklo a odhopskal.
Chvíli nato dorazil Petr. Už při příchodu nadšeně pochválil výběr stolu a jeho místo. Ubezpečil nás, že sezení na hanbě patří mezi jeho nejoblíbenější. Při objednání nás všechny překvapil volbou nealkoholického piva. Důvodem bylo vlastní trýznění těla, duše a hlavně peněženky akcí zvanou "suchý únor". To dotyčného omezovalo v konzumaci jakéhokoliv alkoholu. V již finálním trojlístku jsme se pustili do vyprávění zážitků spojený hlavně s manželstvím, rodičovstvím a finanční gramotností.
Během naší konverzace jsme příchod páru téměř nezachytili (možná za to taky mohla trochu ta televize nad námi). O své přítomnosti dali nepřehlédnutelně vědět až poté, co se žena domáhala brusinkové omáčky k objednanému a servírovanému grilovanému hermelínu. Se srdceryvným přednesem si stěžovala číšníkovi, že jí pan kuchař do misky lípnul jen něco hnědého, což je cokoliv, jen ne brusinky. Číšník vyběhl schody (zajímalo by mne, jestli za směnu nevyleze to samé jako turista z Pece na Sněžku) a za chvilku se vrátil s další miskou jejíž obsah měl tmavě červenou barvu. Vysvětlil, že se po lokále povaluje několik druhů jídelních lístků. V jednom je přílohou hermoše pikantní chilli omáčka a druhý nabízí brusinky. Takže chyba je jen v synchronizaci nabídek.
Posledním výstřelkem, který jsme měli k hostiteli, byla prosba o vypnutí televizoru. Fotbal totiž plynule přešel v hudební kanál pro neslyšící a naší konverzaci jsme jen odezírali. Pro pana vrchního to opět nebylo nic nepřekonatelné. Jako poděkování jsme si dali každý ještě jeden kousek.
Dobu odchodu stanovil jízdní řád Českých drah. Rozloučili jsme se právě v čas, aby Petr zastihl na peróně svůj spoj. Mnohokrát děkuji za příjemné setkání a možnost trávit páteční večer ve Vaší společnosti. Budu se těšit na další, i kdyby to bylo znovu "U Problému".
