Při trochu namáhavém (neumím se tak pěkně oblékat ve stísněných prostorech jako Lukáš) výlezu ze stanu se mi naskytl úžasný pohled. Že bylo kolem dokola bílo bych zmiňoval asi naprosto zbytečně, ale tomu všemu vládla modrá obloha bez mráčku a za kopci pomalu začalo vykukovat slunce. Den jak vymalovaný. I teplota přidávala na příjemném zážitku.
Zatímco my s Lukášem jsme již poskakovali po place, ostatním se z jinovatkou pokrytých vzducholodí moc nechtělo. Vlastně jeden člen expedice byl ještě čilejší, než my. Scooby. Nakonec se krátkému období mrznutí vystavili všichni a kolem ohniště to zase zase žilo. Pekly se buřtíky, vařila se káva i sdělovali se dojmy z předchozího večera a právě skončené noci. S naplněnými žaludky jsme s Lukášem začali pomalu balit. Přece jen, čekalo nás oproti ostatním náročnější skládání a balení.
Během uskladňovacího procesu jsem měl možnost, díky Lukášově sebeobětování (to je kamarád), použít nově opatřenou lékárničku. Přišel naprosto nevině za mnou s tím, že by potřeboval kousek náplasti na prst. Když se nadšeně vrátil s červenou brašničkou a ptal se ho, co se stalo, odpověděl mi, že si zadřel třísku. Protože mi bylo divné, kdy si během noci mohl způsobit takové zranění, ptal jsem se dál. A kdo se ptá, hodně se dozví. Náplast nebyla na ošetření místa vniknutí dřevěné špony. Ale Lukáš jí chtěl proto, aby zamezil možným nečistotám vnikajícím do mírně zhnisané rány, která se zanítila poté, co se v ní rýpal nožem, aby vytáhl tu třísku. Jak vidno, rád se staví výzvám vstříc.
Když jsem pozoroval ostatní, jak vměstnávají spacák do obalu a následně do batohu, zjistil jsem, že to nedělám špatně. Nic jsem nepřehlédl, nic si nejde ušetřit. Je to prostě otázka sil a času. Jakmile zmizely spací pytle v útrobách krosen, dobalení bylo otázkou chvilky. Při zapínání vršku batožiny mi bylo divné, že objemově je toho stejně, možná i více. Tahle záhada neležela v mé hlavě moc dlouho. Sice jsem několik položek ujedl, ale aktuální teplo zapřičinilo, že pár hadrů, které jsem měl předtím na sobě putovalo do zádového zavazadla. Dokonale jsme skryly stopy po našem působení (vtip), uklidili jsme (to není vtip), pořídili pár dokumentačních snímků u památníku pana generála (aby nám lidi věřili) a plácek nadobro opustili.
Cesta z kopce ukázala se být namáhavější s někdy i nebezpečnější, než sobotní stoupání. Kombinace zimy a sluníčka vytvořila na pěšinách hezké klouzačky a pro mě byl každý krok velkou výzvou, jestli neskončím na zadku. S bagáží na hrbech se stabilita hodně špatně udržuje. Několik členů nakonec podlehlo a dřeplo si. Naštěstí vždy bezpečně. Klouzavou cestou ale využily slečny i k potěšení. Obyvatelům Bystřice muselo být krapet divné, když spatřili vojáka(čice) na igelitu, jak si to sviští po ulici. Na druhé straně Zuzka s Lenkou se cesty nebály, my jsme našlapovali jak důchodci.
V nepravidelném pochodovém tvaru jsme dosáhli starého známého bowlingu. Tam naše cesta skončila. Díky předvídavosti jednoho z vojáků nezůstala všechna auta v Návsí, ale jedno bylo přistavěno právě sem, do Bystřice. Nemuseli jsme se tedy trmácet dalších pár kilometrů k nádraží, kde naše štreka započala, ale řidiči se nasoukali do jednoho vozidla a ostatní se uvelebili na terase před podnikem. Před samotným odjezdem vodičů padla nabídka, že bychom se mohli v restauraci stavit ještě na oběd a prodloužit si tak společné chvíle. Skupinový souhlas. Jen Natálka oznámila, že se k nám už nevrátí a pojede trávit neděli bez nás. Jedno auto odfrčelo, pět se jich vrátilo. Vydali jsme se do lokálu a zasedli všechny nerezervovaná místa. Při výběru krmi jsme si nemohli všimnout, že v sousedním salónku se připravuje svatební hostina. Chvilku jsme rozmýšleli nad tím, že bychom se mohli zdržet, ale cesta domů byla dlouhá a zítra nás čekali v zaměstnání.
Jak jinak, s Lukášem jsme seděli spolu. Dokonce u dvoumístného stolu. Bohužel nikdo nepochopil naše nadšení v okamžitém sdílení snímků a znovu jsme se stali terčem posměchu (a proto s touhle partou tak rád jezdím). Objednali jsme si, rozhodně se nešetřili a hovor zřídl až s prvním přineseným talířem. Vzhledem k tomu, že je restaurace vůči Praze trochu z ruky, nebudu se snažit Vám jí doporučit. Každopádně jsme si moc pochutnali a přecpali se. Navíc potěchu oka přinesl i pohled na lístek. Za polévku, hlavní jídlo, půllitr Kofoly a vídeňskou kávu jsem zaplatil dvě stovky. Krása. Už jsme měli zaplaceno a chystali se k odchodu, když jsme spatřili prvního svatebčana. Jedna starší paní o berlích, za ní kulhavá postava. Zhodnotili jsme s Lukášem situaci tak, že se nejspíš jedná o Diamantovou svatbu. Touha zúčastnit se okamžitě opadla.
Kolona se vydala na poslední společnou cestu. S mezizastávkou na benzině (plynárně) u "veselé Polské babči" jsme se na jeden zátah, s občasným použitím vysílaček, přesunuli až k Brněnské pumpě. Tam proběhlo velkolepé rozloučení (za okukování nechápavých civilistů), ukončili jsme rádiový kontakt a každý mířil do Prahy na vlastní pěst. Při jízdě jsme vyposlechli jednu detektivku, jedno psychodrama a jednu jakousi historicko-současnou scifárnu. To nám stačilo až do Prahy. Lukáš mě vyhodil před barákem (jako on to tradičně dělá) a po rozloučení odfrčel domů. Přeci jen, byl už večer a jeho čekala ještě dlouhá cesta.
Chtěl bych moc poděkovat všem zúčastněným za skvělý víkend. Nevyplnili se mé obavy a strach z mrznutí, jak tomu bylo předminulý rok. Místo toho jsem prožil krásných pár dní volna a odpočal si. Děkuji taky výrobci vojenského spacáku, který odvedl výbornou práci a spal jsem v teple a suchu. Jen kdyby ta obluda nebyla tak velká.
