Kolem nás se občas ploužily osoby jdoucí do práce, anebo vracející se domů (ať už odkudkoliv). Jejich udivené pohledech nebyly bez důvodu. Potkat ráno u nádraží dva vojáky v trenkách vylézající z rodinného vozu, z nichž jeden má na hlavě vrabčáka, taky bych se divil. Nás čekalo balení a úprava výstroje. Naše mysl (bohužel mylně) uchovávala informaci, že zbytek týmu se dostaví zanedlouho. Z batohu jsem vyloučil všechno, co se vyloučit dalo a o věci společné jsme se rovným dílem s Lukášem podělili. První musí přijít největší zlo. Spacák.
Během balení jsem se tolik nevztekal a nenadával. Přeci jen, pytel předvedl svoje kvality a já byl rád, že ho mám. Když mě Lukáš viděl, jak se peru s neforemnou hmotou, zanechal právě prováděné aktivity a provedl krátkou instruktáž, jak se správně vojenský spacák balí. Mé upozornění, že se jen tak zmuchlat nedá nebral v potaz. Ujišťoval mne, že oba máme stejné typy a když ho otevírací kapsy dostal u sebe, tady se mu to taky podaří. Chvíli se s tím pral, ale když zjistil, že obluda je nezmuchlatelná, pojal podezření, že spacáky přeci jen nejsou totožné. Krátký pohled na výrobní lísteček prozradil odlišnost výrobků. Zatímco Lukáš měl verzi 2003, já měl o několik čísílek vyšší. A jak je vidět, výrobce vylepšení s další řadou spíše ubírá.
Nakonec jsme zvítězili a nahrnuli si výbavičku na záda. Lehké to nebylo a s výhledem na několikakilometrové stoupání nám nebylo dobře po těle. Jelikož jsme měli ještě hodinu času, rozhodli jsme se vylepšit již ukončenou snídani (ta probíhala za letu) o kávu. Vypravili jsme se do nádražní haly (no, haličky), potykali si s automatem, umístili svá těla na lavičky a beze slov pozorovali televizní program místní stanice. K našemu velkému překvapení se za ty dva roky nezměnil. Dětské redaktorky stále prováděly reportáž o vaření.
Když se na hodinách začala malá ručička konečně přibližovat devítce, všiml jsem si, že Lukáš zaujatě pozoruje mou obuv. Znejistěl jsem. Když si všiml mého nechápavého výrazu, jen tak mimochodem prohodil, že mám na nohou letní boty a pokud bude sněhová pokrývka vyšší než pět centimetrů (jako že bude určitě), nejspíš budu mít promáčené nohy. Miluji výzvy, zvlášť, když si jí připravím sám.
Mé obavy z následných útrap přerušila dorazivší SMS. Členové jsou na místě. Zachumlali jsme se do bund a svetrů a vydali se k parkovišti. Z pěti aut se hrnulo spousta lidí různého věku a různého pohlaví, ale všichni byli oblečeni do zeleného. Jedinou výjimkou byl Martinův pes Scooby. Ten si nechal svůj bílý kožich. Byli jsme komplet. Naši výpravu tvořilo 13 osob a pes (pro něj to byla premiéra). Na uvítanou se v rukách vojáků neobjevily zbraně, ale lahvička dobrého vínka. Ve složení (beru abecedně) Hanička, Lenka, Natálka, Zuzka, Eda, Jirka (a jeho dva synové), Lukáš, Martin, Pepa, Roman, já a Scoobík jsme vyrazili. Když k tomu připočtu ještě několik prvorepublikových četníků, vstříc kopci Polední se vydala slušná grupa.
S prvním lehkým stoupáním, což nebylo za dlouho, se u mě dostavil pocit únavy a jemného pocení. Rozhodl jsem se nepovolit a neukázat, že věk si začal brát svou daň. S pocitem, že navenek působím jako člověk na vrcholu sil, neporazitelný, mě předešel Lukáš a s úsměvem na tváři ke mě vlídně promluvil. "Ses nějak zapotil". Jak vidno, klam není mojí silnou stránkou. Na druhou stranu jsem měl radost z hezkého počasí a tepla, které mi dodávalo nové termoprádlo (raději jsem zainvestoval, aby vedle pomníčku pana generála nepřibyl ještě můj). S lehkými oddychovými, fotícími, čekacími i ču... přestávkami jsme se dostavili k slavnostnímu ceremoniálu včas. Mluvčí setkání nás poprosil o držení čestné stráže u pomníku pana generála v průběhu slavnostního obřadu. Roman proto zavelel všem členům aktivních záloh nasadit barety. No, jak to tak bývá, jediným vojáčkem, který ho nenasadil na hlavičku jsem byl já, protože jsem ho nemohl najít (byl nečekaně v kapse). Zařadil jsem se tedy mezi přihlížející civilisty a mohl tak poslouchat v pohovu.
Proběhla pietní akce, zopakovala se historie sedmidenní války a zavzpomínalo se na osobu generála Šnajdárka. I když byli legionáři a četníci vybaveni flintami, žádný výstřel se nekonal. Dav se rozpustil všemi směry, pustil se do debatování, pořizování snímků a konzumace tekuté i pevné stravy. Na stožáru vlála státní zástava, u pomníku plápolal oheň, slunce svítilo a útrapy roku minulého (nehorázná kosa) o sobě nedávaly vědět. Všechno bylo ideální. S ubíhajícím časem začali mizet lidi. Nakonec zbyla jen parta mladíků. Když odešli i oni, začali jsme budovat zákopy... teda základnu.
Když jsme položili základ předsíňky, vysloužili jsme si od ostatních jen posměch a opovržení. My s Lukášem jsme svého činu však nelitovali. Teplo, sucho, bezvětří, prostě pohodlí. Pepa se opět ukázal jako nejpevnější článek týmového řetězu. To když začalo docházet pomalu dříví a on se vytasil s ruční pilou. Popadli jsme nástroj, sekerku a ještě s Edou se vydali do lesa. Materiálu byl všude dostatek. Během chvilky, co jsem se slušně zapotil, se u ohniště objevilo několik kmínků.
Na plameny jsme si opekli spousta buřtů, popili jsme kafe i kafíčko a propovídali se až k večeru. Nad krajinou padla tma. Naše zraky upoutalo světlo, hýbající se v rytmu chůze. Pár desítek metrů od nás, směrem k polské straně kdosi zevlil. Jelikož vypjaté místní internacionální vztahy byly příznivé k sabotáži a dnešní den byl navíc něčím výjimečný, zbystřili jsme. Prvním varováním pro dotyčného byl paprsek reflektoru (tomu se nedala říkat čelovka), který Lukáš vyslal tím směrem. Světýlko se pozastavilo, ale nezhaslo. Laborovali jsme dál, kdo by to mohl být. Lukáš znovu provedl osvětlení narušitele. Jednalo se o jednu osobu v tmavém oblečení.
Abychom dostáli účelu a uchránili památník před nenechavcem, Roman začal pomalu sahat k pravému boku. První prý půjde do vzduchu, snad si to dotyčný pomůže. Když ne, druhá bude mířená. Napětí a vzrušení přerušil čísi dotaz. "Kde je vlastně Natálka?". Všichni jsme zrakem pátrali po našem ležení a hledali spolubojovnici. Záhada byla vyřešena. Ne zrovna maskovaným narušitelem byl jeden z nás. Naše počínání nezůstalo bez odezvy. Když se Naty vrátila k nám, nešetřila chválkou a ptala se, který blbec ji nenechá ani v klidu si zavolat a musel jí neustále oslňovat světlometem.
Kolem sedmé jsme ohnivý sněm ukončili, z důvodu klesající teploty a sílícího pofukování větru a zalezli si do spacáků. Někteří jedinci do plátěného obydlí. Během pár minut se v prostoru státních hranic rozprostřelo ticho přerušované jemných chrápáním kohosi. My jsme zavřeli očka až po shlédnutí večerního promítání. Tentokráte nás svými výstupy bavil pan Menšík v roli uvaděče Silvestrovského večera roku sedmasedmdesátého.
