Úprk na západ, aneb Mnichov 22. - 26. 8. 2008

Po dvou letech, kdy jsme jeli do Berlína, se sešlo zase několik chytrých hlav a naplánovalo výlet do Mnichova. Po mnoha úpravách byl stanoven odjezd na pátek dne 22. srpna v ranních hodinách a návrat na úterek 26. ve večerních hodinách. Celé akci předcházela pouze jedna plánovací akce, kde se většina aktérů (plus někteří nehrající)shodli na tom, že si máme vzít peníze, karty, nemusíme s sebou pas ani mapu, a dohodli jsme místo a čas srazu. Začátek putování byl na Smíchovském nádraží před pátou hodinou ranní. Sestava – Ondra, Patrik, Lucka, Markéta, Mára a já.

středa 27.08.2008 27.08.2008 00:00:00 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda
KDE (polohy a umístění) zahraničí /

Asi nemusím popisovat, jak se mi vstávalo. Ono se ve tři čtvrtě na čtyři moc z pelechu nechce a světlo za oknem byste také hledali marně. Ale vstal jsem. Stihnul jsem dokonce i provizorní snídani, hygienu, do batohu naházel zbytek věcí a vydal se putovat na západ. Jedno metro i přestup jsem stihl, takže jsem se na místě ocitl včas. Ostatně jako všichni.

Všech šest obličejů vykazovalo stejné výrazy. Chtělo se nám spát. Vlak jsme našli, ubytovali se do něj, a když se ozvalo cuknutí oznamující rozjíždějící se vlak, usnuli. Po několika minutách nás přišel zkontrolovat průvodčí, který nám vehnal nejistotu do hlav a začal laškovat o cílovém městě tohoto vlaku. Neuspěl, označil jízdenky a zmizel. Cestu mezi pátou a sedmou hodinou ranní si moc nepamatuji. Krajinu jsem sice pozoroval, bohužel přes víčka.

Na hranicích nás (k velké nadšenosti Ondry) kontrolovali němečtí post-pohraničníci. Nešlo přímo o kontrolu. Jen si nás přišli prohlédnout a zkontrolovali jízdenky. Abychom dosáhli Mnichova, museli jsme přestupovat ve Schwandorfu. To se nám beze ztrát povedlo a my jsme v půl dvanácté dorazili na Mnichovské hlavní nádraží. Budete se možná divit, ale přesně.

Naše první bavorské kroky nás vedly do hostelu, kde jsme měli být ubytovaní. Recepční připomínající Sámera Issu (ale inteligentnějšího) vše rychle vyřídil, ale protože ubytování bylo možné až po 14.00 hodině, museli jsme ještě vyrazit ven. Zavazadla jsme uschovali v BSZ (neptejte se) a vydali se do města.

Doputovali jsme na Karlplatz, kde jsem začal svůj fotografický lov. Protože plán na první den nebyl stanoven, putovali jsme volně po bulvárech a prohlíželi obchody, diskutovali a dospěli k názoru, že by to chtělo kafe. Vzhledem k tomu, že jsme měli již předchozí zkušenosti (pozitivní) s kavárenským řetězcem Starbucks, hledali jsme jeho. Našli, koupili (moje volba Cafe Late Grande) a v klidu vychutnávali kávu v blízkém parku.

Když už nám doba polehávání připadala dlouhá, Ondra nás vedl směrem k Anglické zahradě. Tu jsme našli a důkladně prozkoumali. Potkali jsme kanálové surfaře, kteří (k našemu údivu), coby němci, porušovali německá nařízení. Navštívili jsme i biergarten (zahrádka, kde se chlastá) a přišli poprvé do styku s německým pivem. Z nebe se začali snášet kapky a my jsme nuceně zůstali v zahradě déle, než nám bylo milé. Když svatý Petr svou konvici vyprázdnil, spěchali jsme domů. Po návratu jsme omrkli i místní klub a s radostí jsme zjistili, že mezi devatenáctou a jednadvacátou hodinou je zde „happy hour“ a pivo je za 2 eura. Samozřejmě jsme ochutnali. Po rozboru prvních dojmů jsme se odebrali do svých pokojů a ulehli.

Sobota

Vzbudil jsem se za vřískání melodie „Happy tree friends“, což je naprosto psychologická hudba, která mi zůstala v uchu po celý zbytek pobytu. Díky Mára :).

Dnešní program: návštěva Deutsche museum i jeho dopravní odnože. Poprvé jsme dnes okusili snídani all-inclusive, kterou jsme si všichni koupili. Trochu jsme asi připomínali zájezd nenažranců, protože jsme si na talíře nandali kopy jídla. Pozorujíc ostatní obyvatele hostelu a jejich snídaně (banán a toastový chléb s máslem) jsem do sebe narval tři housky, asi dvacet deka salámu, sýr, kafe a džus. Takto posilněni jsme vyrazili do ulic. S-Bahn (šalina) nás dovezla k obrovskému areálu muzea (samozřejmě ne až ke vchodu, chvíli jsme museli jít). Do okýnka jsem nacpal zmuchlanou bankovku, z druhé strany se ozval jakýsi zvuk a vypadlo pár drobných, vstupenka a návod k použití sálů. Přehled exhibicí byl neuvěřitelný. Nechybělo tu snad nic, co by se nedalo vystavit. Náš tým se rozdělil na dvě skupiny a Mára s Markétou šli na vlastní pěst. My (pro kontrolu Ondra, Patrik, Lucka a já) jsme se vydali do podzemí. Tam se nacházela expozice hornictví. Rozlehlost nás tak překvapila, že jsme na povrch vylezli až za půl druhé hodiny. Zbytek prohlídky se tedy odehrával v dosti uspěchaném tempu, abychom to všechno stihli. Bohužel, nestihli. Když jsme se o páté sešli před vchodem, dozvěděli jsme se, že jsme vlastně neviděli vůbec nic, protože Mára nám pokládal otázky: „...a viděli jste...“ a my na všechny odpovídali záporně.

Následoval přesun do dopravního muzea, do kterého jsme se přesunuli U-Bahnem (krtek). K vidění tu byl i trabant, stříbrné porsche a růžový cadillac. Bohužel v něm nebyly klíčky, takže odejít jsem musel opětovně po svých. Před budovou jsme poobědvali a pozdravili se se šnečkem. Pěšky jsme se vydali fotit nevyfotitelnou sochu Bavárie a proklouzli jsme Oktoberfestem, které zatím bylo ve fázi staveniště. Unavené nohy jsme nechali odpočinout ve Starbucksu a večer skočili dolů na jedno.

Neděle

Ranní klasika. Psychobudíček, natřísknutí se u snídaně, kterou jsem tentokrát rozšířil ještě o bílý jogurt s müsli. Nedělní program nás zval na prohlídku Mnichovského olympijského centra, muzea BMW a několika kostelů.

Podzemka (oni nemají metro, pozor na to!!!) nás vyplivla kousek od dějiště olympijských her v roce 72. Počasí splnilo náš požadavek a obloha vykazovala modrou se sluncem. Paráda, vypadá to na pěkný den. První kroky (nebo spíše Ondra) nás zavedly na věž, tyčící se nad sportovištěm. Vzhledem k tomu, že je to hodně vysoko, výtah s námi spěchal 7 ms-1, což mé snídani neudělalo zrovna dobře. Půlhodinku nad Mnichovem jsem strávil zmateným pobíháním na ochozu a focením, čeho se dalo. Dokonce jsem se setkal i s Beatles a Elvisem, byť jen na obrázku (nacházelo se tam totiž muzeum rocku). Po volném pádu dolů (opět 7 metrů za sekundu) nastala vášnivá debata o tom, kam jít. Nakonec vyhrála zvěř nad leností a my jsme se vydali do akvária. Málokdy člověk zažije, že mu rejnok doslova panáčkuje pár centimetrů od ruky (a není tam zábran), na vlastní oči vidí Nema (toho Disneyovského) a nad hlavou se mu prohánějí žraloci. Nádhera.

Tentokrát se od nás odtrhli Ondra s Patrikem, kteří se vydali prozkoumat muzeum BMW. My jsme volný čas využili ke svačině, odpočinku, procházkou po areálu, mačkáním na pouti a Mára opatřil Markétě Izzynku (malou plyšovou želvu, která je prostě k sežrání). Když jsme šli naproti klukům, někdo si vzpomněl, že by tu mohl být památník obětem teroristického útoku na Izraelské sportovce během olympiády. Ano, je tu. Mramorový kvádr, který jsem pokládal za nepovedené zábradlí.

Již zase jako šestičlenná skupina jsme se vydali ulicemi města. Starbucks, kostely a pak večeře v jedné restauraci, kde jsme si hromadně dali „šnitzl“ kromě Patrika. Ten holdoval italské placce.

Pondělí

U snídaně jsem vynechal jednu housku. Nedalo se to sníst. Dneska jsme se rozhodli navštívit zámek Nymphenburg. Bohužel počasí se k ránu moc nevyvedlo, takže přední zahradou jsme putovali zmáčení a pozadí na fotkách není moc vábné. Patrik s Ondrou zatoužili po prohlídce vnitřku, my jsme nejprve shlédli animaci zobrazující historii a vývoj zámku a pak se náhodně dostali k botanické zahradě. Protože času bylo dosti, rozhodli jsme se vstoupit (a neuškodit). Vyplatilo se to. Byli jsme uchváceni roztodivnou florou, její barevností, kreativností a smyslem pro neuvěřitelno. Já jsem vyfasoval funkci hlavního fotografa, protože Markétě došli baterky a Lucka měla málo místa na kartě. Vypadalo to tak, že jsem šel za oběma dámami a podle toho, kam ukázaly, to jsem cvaknul.

Následovalo kafe (cuc za skoro dvě eura – to je výhodné!) a čekání na Ondru s Patrikem, které jsme si zkrátili jednou partií kanasty. Když jsme se sešli, šli jsme prozkoumat zadní (daleko rozlehlejší) zahradu zámku. Naštěstí se počasí umoudřilo, takže nám cesta byla příjemná. Posledním cílem, který jsme dnes ještě chtěli dosáhnout, bylo návštěva pinakotéky. Ten si ovšem Markéta s Márou nechali ujít a odebrali se na ubytovnu. Já jsem si prohlédl obrazy 19. století a začal tiše trpět kvůli zádům (nesl jsem v batohu kde co).

Cestou domů jsme ještě obešli führerův dům (nebyl doma), kde se podepsala Mnichovská smlouva, cosi památek a jeden kostel. Poslední kroky jsem již funěl. Záda bolela vší silou, co mohla. Protože byl před námi poslední večer našeho pobytu, dali jsme dvě „happy hour“, i když nám to jedno větralo na stole a vzpomněli na pár úsměvných zážitků.

Úterý

Poslední den, u snídaně jsem do sebe narval, co se dalo. Při třetí skleničce džusu se o mě pokoušel malý žlučníkový záchvat. Ale je to poslední, mám to zaplacené, tak co?

Náš nekulturní tým (Markéta, Mára, Lucka a já) jsme byli přeplněni výstavami, exponáty a památkami a tak jsme zřekli společnosti Ondry a Patrika (kteří šli do další pinakotéky – tu jsem přejmenoval na piňakoládu) a pustili se do courání po městě. Nákup suvenýrů, blbůstek, sladkostí, něčeho k pití, něčeho k jídlu... Prostě samé zajímavé věci. Pak už jen kafe v parku a hurá pro batožinu do hostelu. Tam jsme se sešli se zbytkem a vydali se na nádraží. Vlak čekal, my ho stihli a on v 16:37 začal zkracovat vzdálenost mezi Mnichovem a Prahou. Cesta ubíhala klidně, jen musel český průvodčí po němcích rozsvítit a odemknout hajzlík. Do našeho hlavního města jsme dorazili okolo půl jedenácté večer. I když se to zdá divné, na čas.

Pak už jen noční cesta MHD, zalézt do postele a spát. Ráno jdu totiž do práce... Musím poděkovat Ondrovi, Patrikovi a Lucce za skvělé naplánování a všem zúčastněným za skvělý výlet. I když to bylo jen pár dní, povedlo se to a exkurze do Mnichova mi zůstane zarytá v paměti. A příště...? Že by ten Londýn?

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

nehodnoceno
článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Fotogalerie