Nemám na mysli změnu v tom smyslu, že bychom se s Luckou vydali na taneční parket, anebo se rozhodli pařit až do rána. Změna byla pro nás v tom, že se jednatřicátého většinou ulice mění v bojové zóny, všude to střílí a bouchá a nikdy předtím jsme neověřovali, jak se zachová malinký človíček při ohňostroji v plném proudu. Co se příprav týče, nedělali jsme si s oslavou (jídlem a pitím) velkou hlavu. Přechlebíčkovanost z předchozích návštěv nám vzala chuť s něčím se patlat (já jsem to navrhl, Lucka souhlasila) a něco tekutého se u nás také najde. Krátce po obědě jsme vyrazil na krátkou procházku. Byla zima, bylo hezky a bylo to akorát. Právě v okamžiku, kdy jsme se vraceli domů, začala prskat první pyrotechnika. S pár pytlíky něčeho slaného a velmi nezdravého jsme se zavřeli doma a hodlali nevycházet.
Holkám randál nevadil. Zřejmě to bylo kvůli jejich silnému spánku, anebo jejich hlasitějšími hračkami. Naše slečny jsme vykoupali, uložili a po chvilce napjatého sledování chůvičky, jestli nevydá zvuk, započali s čekáním na konec roku.
Chvilku jsme sledovali nabízený televizní program, ale dlouho to nebylo. Obložili jsme se pitím, sladkým i slaným zobáním a pustili si vlastní biograf. Já jsem si ovar k večeři vylepšil nealkoholickým pivkem a s Luckou pak upíjeli vínko. Díky tomu všemu ubíhal čas o poznání rychleji a rozhodně příjemněji. Když se frekvence ran za okny zvýšila, zbývalo do půlnoci zhruba třicet minut. S Luckou jsme se shodli na tom, že kvůli jednomu malému ťukanci nebudeme načínat celou lahev šampaňského a cinkneme si aktuálním obsahem. Pár vteřin jsme s napětím pozorovali hodinový strojek a se začátkem rachejtlového šílenství se odebrali na balkon a připili si. Bohužel kochat se nebylo čím, protože nad sídlištěm vládla mlha a nebylo vidět ani na protilehlý dům. Barevné kreace tedy spíš připomínaly ozvěny války. Jen rány a blýskání. Jako uvědomělí rodiče, na které čekají i v roce 2017 povinnosti (hned v šest ráno) jsme si zalezli do postelí a usnuli.
Holky to nakonec přečkaly bez potíží. Samozřejmě párkrát si zabrblaly a muchlaly se, ale žádný velký křik způsobený děsivým probuzením se nekonal. Já jsem si Novoroční probuzení pochvaloval. Nic mi nebylo, hlava nebolela, vyspalí jsem v rámci možností byl. Jak já jsem mohl být tak hloupý, bezhlavě oslavovat a pak se prvního jen litovat? Prostě nezkušené mládí...
Odpoledne se obloha vyčistila a vysvitlo sluníčko. Moc se nám při pohledu na teploměr nechtělo (ukazoval pod nulu), ale i ve sváteční den jsme holky nabalily a šli se s nimi projet. Ulice byly vylidněné, bez života, bez hluku. Prošli jsme se v Ďáblickém lese a se spoustou fotek se po dvou hodinkách vrátili domů.
Tím celá moje dlouhá, šestnáctidenní dovolená skočila. Ani nevím, jak to uteklo. Bohužel, když jsme jednotlivé dny počítali s Luckou, sedělo to.
A co se odehrálo před příchodem Vánoc? Samozřejmě nemohla chybět klasika. Vymýšlení dárků a kupování dárků. Lucka mi každoročně s tímto traumatem pomáhá a ani letos tomu nebylo jinak. Když jsem už třetí den v kuse chodil doma s tím, že nemám dárky a nevím, co koupit, posadila mě na židli a pokládala mi záludné otázky a hledala na ně odpověď. Spousta z nich jsem zavrhl, u některé jsem zavrhl až po krátkém zaváhání, ale nakonec se to Lucce podařilo. Dostala ze mě seznam věcí, které by mohl Ježíšek opatřit.
V dnešní době, kdy je možné vše pořídit s dostatečným časovým předstihem a vyhnout se tak frontám, jsem překvapení kupoval pár dní před Vánoci a vyzvedával si je v nejzprofanějším obchodě s elektronikou (a vším možným), anebo na poště. Prostě blb. Nebylo by to ale tak hrozné, kdybych do toho obchodu nemusel třikrát. To jsem megablb. Naštěstí všechno dopadlo dobře, dárky jsem opatřil, i když s jedním se Ježíšek zpozdí až do začátku ledna (na krámě měli dovolenou).
Mezi těmito dramatickými zážitky bylo ale i několik odpočinkových a velmi pozitivních. Jedenáct dní od začátku prosince k nám zavítal na krátké kafe Lukáš. Protože spěchal na melouch, moc dlouho se u nás neohřál. I tak to bylo milé.
Přesně týden před štědrým dnem, tedy sedmnáctého, k nám zavítali odpoledne mí rodiče. Přišli se podívat na vnučky a mě přišli obdarovat k druhým osmnáctinám. Krom jiného jsem dostal ten nejkrásnější narozeninový dárek. Mamka mi udělala babiččin dort (malakov). A stejně, jako pokaždé, i letos se jí moc povedl. Hlavním tématem nebylo samozřejmě nic jiného, nežli holky.
Díky Jindrovi jsme ani letos nevynechali každoroční (tentokrát už čistě otcovské) setkání betlémáků. Již zmiňovaný Jindra, Venca i Kubík (samozřejmě i já) si v koloběhu Vánočních příprav a rodičovských povinností udělali na jeden večer volno a mohli jsme se sejít dvacátého prosince v Hlávkově Dvoře. I když jsme se hned na začátku domluvili, že se nebudeme bavit o dětech a rodinném životě, nevydrželi jsme to dlouho. Už po pár minutách jsme probírali, čí syn co snědl, kdo jak odmlouvá svým rodičům a jak bude probíhat Štědrý den. Zatímco kluci už vyprávěli o vylomeninách svých ratolestí, já jsem přispíval do debaty pořád tím samým. Přebalování, krmení, spaní.
Nálada byla skvělá, pivko chutnalo a jelikož rezervace byla v nekuřácích, příjemnou atmosféru jsme si mohli vychutnávat z plných plic. I když ty-tam jsou časy, kdy jsme společně studovali a viděli jsme se skoro každý den, není nynější dlouhodobější odloučení nikterak cítit. Pořád se umíme smát na celé kolo a za pivko taky umíme vzít. Jen tak dál kluci.
K naší velké radosti nás Lukáš navštívil ještě jednou. Tentokrát nepřišel s prázdnýma rukama a na chvilku, ale přinesl nám dárky pod stromeček, mě obdaroval prďáckým trikem k narozeninám a setrval u nás déle než minule. Na začátku jsme probrali pochodové možnosti a plány pro nadcházející rok. Poctivě jsem si všechno poznamenal do kalendáříčku. Pak, po chvilce společenského debatování u kávy, se zrodil plán společného (Lukášova a mého) cestování po krásách večerní Prahy. Když nám sdělil, že potřebuje vyzvednout na opačném konci hlavního města chlupatého domácího mazlíčka (činčilu), požádal jsem ho, jestli by mě nevyhodil za mostem (Barikádníků). Odpoledne mi totiž přišlo oznámení o uložení zásilky. Lukáš zapřemýšlel a rýsovala se pouť. Vyrazíme společně, nabereme činčiláka, pak mě odveze do Holešovic a nakonec hodí zase před barák.
Sice jsem postrádal užitek a přidanou hodnotu pro Lukáše, že kvůli své jedné cestě bude jezdit po Praze, ale když mě o tom opakovaně přesvědčoval, smířil jsem se s tím. Aspoň budeme mít více času si popovídat. Jakožto spolujezdec jsem dostal velký úkol připravit pro chlupáče lože. Zatímco se Lukáš prodíral předvánočními ulicemi, já jsem řezal čmuchací díry do krabice a sypal piliny. Celé moje úsilí se nakonec ukázalo být zbytečné, protože máma činčilová své potomstvo předala Lukášovi ve vlastním obydlí.
S neustále vyčuhujícím čumáčkem z krabice, kterou jsem měl na klíně, jsme se vraceli zpátky. Krom toho, že jsem si mohl vyzvednout zboží, byla pro mě cesta i naučná. Lukáš mi ukázal, že do Holešovické tržnice vede víc vjezdů a mnou doposud neznámý navíc poskytuje daleko více parkovacího prostoru. A člověk se ocitne rovnou u pokladen a nemusí procupitat celou Alzu (aj, teď jsem se prokecl). Lidu bylo vevnitř celkem dost (kdo by to byl tušil, těsně před Vánocemi), ale všechny fronty mizely rychle. Za pár minut jsem vyfasoval balík a my prchali pryč. Činčilák poslušně čekal a známky života také projevoval (a to Lukáš ověřil mou pozornost nenápadným ucpáním činčilových průduchů). Zbývala už jen společná cesta k domu a s přáním krásných Vánoc jsme se rozloučili.
Všem čtenářům přeji krásný nový rok 2017, plný radosti, spokojenosti a dobré nálady.
