Svařák s rozloučením

Loni v adventní čas jsme ze Zdendou podnikli večerní výlet mezi Staroměstské stánky. Protože se nám ochutnávání svařáku, nasávání předvánoční atmosféry a mačkání se s nerudnými lidmi zalíbilo, naplánovali jsme stejnou pouť i letos. I když žádný seznam sháněných věcí Zdenda neměl (jeho Ježíšek má již vše opatřené), ochotně mi přislíbil prošmejdit nějaké ty obchůdky a hledat dárky pro mé blízké. Spíše než konkrétní místa chtěl jsem najít hlavně inspiraci a užít si mimopracovní společnost Zdendy. Na středu, kterou jsme si zvolili termínem, padla i kolegova rozlučková hospoda. Moje milovaná manželka sama navrhla, abych se šel provětrat (nasmrdět). Obě události jsme patřičně skloubili a vytvořili plán.

středa 14.12.2016 publikovaný historky z práce Jenda

Sedmnácté patro jsme opouštěli poněkud později, než jsme původně plánovalo, ale netrpělivý šéf je dostatečný argument. Nějaká ta minutka nám sice utekla, ale nám to radost nezkazilo. Vypravili jsme se ke koňovi. Seběhnout Václavské náměstí chce hodně velkou trpělivost a notnou dávku odvahy. Neustálé vyhýbání se lidským patníkům nás vyčerpalo tak, že jsme si museli dát v půlce přestávku a šli se před cizojazyčnými motaly schovat do prodejny knih. Tam to sice bylo s davem ještě o kapánek horší, ale lidi alespoň mluvili česky (cizojazyčná literatura se prodává na odlehlém místě) a překáželi jen na metru čtverečním (tolik potřebovali na prozkoumání psaného díla). Dvě patra jsme prolítli celkem rychle a oba opouštěli palác knih s jedním dílem. Nastal čas ochutnat svařák.

Po pečlivém prozkoumání nejníže položeného bodu Václavského náměstí jsme zavítali do spleti několika stánků poskytující různé služby (ve vší počestnosti samozřejmě). Z grilu prskaly klobásy, točící se trdelník voněl skořicí umělecký kovář se choulil u výhně. Ale v celém seskupení dřevěných domků se naskýtalo pouze jedno místo, kde bylo možné pořídit si horkou, nízkoalkoholickou tekutinu za pár minut. Postavili jsme se k pultíku, hezky pozdravili a objednali si svařené víno. Namísto kelímků s červeným a čoudícím obsahem se nás paní zeptala, jestli nechceme specialitu letošního roku a ukázala na reklamní cedulku. Jak byl dryják pojmenován si už nepamatuji. Ale vzpomínám si, že když jsme s díky odmítli a znovu požádali o víno, byli jsme upozornění, že cena je stejná. Podlehli jsme a objednali si ohřáté cosi. Velmi pozitivní na tom bylo, že se mok nepodával do hnědého plastového kelímku velmi nízké odolnosti na tlak, ale polystyrenového kalíšku působícího daleko pevněji. A ke všemu do něj byl přidán kousek pomeranče.

Spokojenost přetrvala sotva pár vteřin. Přesně za tu dobu totiž kolem Zdendy profrčel motající se cizinec, vrazil do jeho ruky (ano, do té s kelímkem) a nechal pocítit Zdendově ruce horko pitiva. Aby nebyla újma jen dočasná, rozlitý lektvar potřísnil i bundu. Když se Zdenda ohradil a pronesl několik hřejivých (pro Zdendu) slov na procházejícího, nedočkal se spěchu. Osoba jen zamumlala "sorry" a pakovala se dál. Aby se další incident neopakoval, našli jsme si celkem tichý kout (hned pod repro bednou) a usrkávali ze svých pohárků. Zhruba s půlkou jsme se znovu vydali na cestu do nitra města. Nejspíše proto, že jsme drželi plastové číše hodně vpředu, protijdoucí se ve strachu z možné červené skvrny na svých svršcích sami ochotně vyhýbali. Křivolakými uličkami staré Prahy jsme se dostali až na druhé náměstí. Staroměstské.

Celé vánoční centrum jsme nejprve obkroužili, tipovali si příležitosti ke koupi a samozřejmě obdivovali vzrostlý strom. Pod jeho větvemi se nedalo dlouho zdržet, permanentně tam probíhalo stání na takové to facebookové focení. Na občerstvení byla fronta, trdelník stál majlant a davy neustále migrovaly sem tam. To nám vánoční zážitek lehce narušilo, takže jsme náměstí zanedlouho opustili. Čekal nás přeci další program. S prázdným břichem se nám ale na oslavu nechtělo. Pátrali jsme, kde bychom si doplnili zásoby. Naštěstí Zdenda znal restauraci (jídelnu), vzdálenou pár kroků, kde podle jeho názoru dobře vaří a ceny nemají s centrem města nic společného. Samozřejmě jsem souhlasil a nechal se dovést k Havelské koruně.

Dal jsem si jednu stotrojku, tři třicetpětky a jedenkrát sedmičku. Pro neznalé se jednalo o moravského vrabce s knedlíkem a zelím. Pochutnal jsem si a nenechal tam ani stovku. Prostě dvojnásobné potěšení. Vlastně trojnásobné, protože prostředí je také příjemné. Propletli jsme se zpátky na Václavák a metrem se nechali dopravit až k Centrotexu. Ještě pod schody z nástupiště se nám naskytla příležitost splnit si bobříka dobrého skutku za dnešní den. Starší paní, která měla v sedmi taškách snad padesátikilový nákup, se zoufale snažila vypotácet nahoru. Kolem ní se sběhla hejna lidí (mezi nimi i my se Zdendou) a tašky jí rozebrali. U některých jsme si nebyli úplně jisti, jestli jde ještě o pomoc bližnímu, anebo maskovaná krádež. Naštěstí se všichni hlídali navzájem a paní tak o nic nepřišla. Protože cupitala na zastávku tramvaje, kolem které jsme měli v úmyslu jít, nabídli jsme se, že jí posloužíme jako soumaři. Paní byla ráda, cestou nám povyprávěla o dětech a vnucích a popřála hezkých Vánoc. Když jsme jí položili nákup na peron a rozloučili se, byla trochu smutná, že s ní nejedeme dál. Bylo nám líto, ale naše dobrota tak daleko nesahá.

U Harryho bylo narváno a zábava u nejdelšího stolu (kde seděli kolegové) byla v plném proudu. Zasedli jsme tedy na samém konci a připojili se k oslavě. Říká se sice, že se těžko nastupuje do rozjetého vlaku, ale se Zdendou jsme s tím neměli jediný problém. Vlastně se příležitosti k zábavě nějak tvořily svévolně. Nejdříve nás rozesmálo, že servírka přinesla nejprve pivo posledním příchozím (tedy nám) a pak, až po opakovaném připomenutí, donesla nápoj kolegovi, který projevoval známky usychání. Jelikož se nedaleko našeho stolu začala rozrůstat dámská společnost (očividně večírek), hledali jsme shody mezi velmi hlučnou konverzací a zvířecí zvuky statku. Některé podobnosti se nedalo přehlédnout.

Nejkurióznějším byl cirkusový, ne zrovna povedený, výstup servírky. Když se s donesenými a plnými talíři nahnula přes kolegu (kterému před tím nedonesla to pivo), pokusila se mu propašovat nakládané žampiony za límec. Bohužel to udělala tak neprofesionálně, že jsme si toho všichni všimli a dotyčný to i pocítil. Slečna s omluvou moc nespěchala, chvatně rozdala jídlo a zmizela. Když si Váva vyndaval houby zpod nohavic a lovil je z kapsy saka, přiřítila se servírka s hadrem a začala s očistou. Nejdřív šmudlala stůl a nechtěla se smířit s tím, že žampíky na nábytku nejsou to, co oběť trápí. Zatímco Vávův úsměv pomalu mizel (a že se ten člověk neustále usmívá), ostatní se za břicha popadali. Nepříjemná nehoda nakonec zkazila Vávovi potěšení z přítomnosti, oblékl se a odešel domů. Bohužel on nebyl prvním nespokojeným. Michal sedící na druhé straně stolu, který si objednal grilované koleno, byl nucen po několika soustech obsluhu upozornit na to, že ač se jedná o zaručeně připravené maso, je vevnitř zmrzlé. Když jsme se ho později ptali, jak s kolenem dopadl, říkal, že to napodruhé bylo lepší, i když povrch nesl známky karbonu. Ale protože měl velký hlad, schroustal to a reklamaci neopakoval.

Během posezení lidi odcházeli, přesedávali si a odcházeli. Hlasitost našeho i okolních stolů nabývala na intenzitě ke slovu přišlo předání daru a přípitku. Milanovi jsme popřáli hodně úspěchů a poděkovali za spolupráci skleničkou. Legrace bylo víc a víc, ale hodiny nekompromisně poukazovaly k cestě domů. Poslední pivko, jedno navrch a spolu se Zdendou jsem šel platit. Stejně jako mě i jeho čekaly doma povinnosti a následující pracovní den jsme museli být fit.

U kasy se na nás přišel podívat pan kuchař. Mladík s dvěma culíky, z nichž každý byl umístěn na místě, kde bych to nejméně čekal, se nám přišel představit a optat se, jak nám chutnalo. Trochu ho zklamalo, že nedostal slova chvály, ale poradil si s tím sám. Oznámil nám, že udělal na jídelním lístku drobné změny a chtěl vědět, zda se mu to podařilo. Na Michalovo koleno poživatelné až na druhý pokus jsem si bohužel nevzpomněl. Bezkontaktně jsem uzavřel svou útratu, s kuchařem si připil (suverénně si o to řekl) na další výborná jídla. Tím náš pobyt na oslavě odchodu skončil.

Moc děkuji Zdendovi, že jsme se na společném výletu do "města" nakonec domluvili, podnikli ho a doufám, že příští rok podnikneme předvánoční couračku znovu. Následná oslava byla, krom jistých nedostatků, příjemným zakončením. Díky.

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lukáš hodnotil(a) 27.12.2016 18:12:07

vynikající

Milda hodnotil(a) 23.12.2016 20:22:11

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

Lucík napsal(a) 23.12.2016 22:45

Dekuju za darek a ze sis na me v tom ruchu vzpomel...

vytvořit / odpovědět