Chodil jsem za Víťou (jedna čtvrtka realizačního týmu) a tak dlouho škemral, prosil a otravoval, až jsem dosáhl nového (spousty) losování. Na -átý pokus se zadařilo, Zdenda a já jsme byli umístěny do jednoho družstva. Hlavní priorita byla pro mne splněna. I já se začal těšit.
S blížícím se termínem vyplavávaly na povrch informace. Atrakce, která je hlavní události offsite, se nazývá TepFaktor a nalézá se nedaleko Prahy. Krom zábavy nabízí i ubytování a občerstvovací samoobslužnou stanici. Začátek hry byl stanoven na pátou hodinu odpolední a na místo jsme se měli dostavit o hodinu dříve. Také jsme se dozvěděli, že páteční dopoledne je pro nás přichystáno překvapení. Víc nám prozrazeno nebylo. Bohužel, nepřicházeli jen dobré zprávy. Seznam lidí, kteří se nemohou, anebo nechtějí zúčastnit, rostl. Sestava stejná jako minulý rok tedy nebude.
Konečně nastal kýžený čtvrtek a trojlístek Maruška, Zdenda a já jsme vyrazili Zdendovým autem na Chotilsko (anebo do Chotilska?). Cesta klasicky zábavná, protože jsme nepřekročili osmdesátku, slyšela nás i Maruška vzadu, s jednou přestávkou u minibenzínky (tam jsme si pořídili sendviče za šest pětek). S lehkou pomocí navigace Zdenda bezproblémově našel cestu a my se ocitli před velkou industriální budovou. Co to bylo původně netuším, ale obrovský komín tyčící se ze střechy mi naháněl hrůzu. Bál jsem se, že budem muset v noci vstávat topit. Na parkovišti jsme se setkali s dalšími známými tvářemi a vchod do budovy jsme tak mohli hledat společně. Nepřehlédnutelná modrá vrata nebyla vstupem, dovnitř jsme se dostali až malými plechovými dvířky. Za nimi nás přivítala karibská scenérie. Bílý písek, domky s rákosovými střechami a po zdech vyobrazená pláž u oceánu. Teplota se sice oblasti nerovnala, ale rozhodně tam nebyla zima.
Nastal proces registrace a ubytování. Každý obdržel gumový náramek (zajímavé bylo, že šéf černý a já červený), na počítačích jsme zadali pár osobních dat (jako PIN) a vytištěnou registraci poslušně odevzdali na recepci. Na rozdíl od chatkářů jsme klíče neobdrželi. Spali jsme totiž ve stanu. Kdo by si myslel, že jsem drsný chlapík, když v půlce října spím pod plátěnou střechou, mýlil by se. Křehké obydlí bylo umístěno v hale. Nicméně naplno spuštěná klimatizace chladné podnebí trochu simulovala. Našli jsme si se Zdendou nocleh v rohu, převlékli se do sportovního a vykročili vstříc dobrodružství.
Všichni aktéři se s napětím setkali u baru (hlavní orientační a společenský bod). Jelikož nás náramky opravňovaly (a zaměstnavatel platil) k pořizování občerstvení, ťukli jsme si první přípitek. Zdenda, který chtěl přispět týmu co nejlepším fyzický výkonem, si lokl nealka, já jsem si dopřál točeného kozlíka. U stolu jsme začali probírat dosavadní zážitky a poznání. Kde se vzal, tu se vzal, ukázal se mezi námi pirát a svou pozornost si vynutil použitím lodního zvonu. Jako ovečky jsme ho obestoupili a velmi jemně jsme se ztlumili. Dlouhý Honza Silver nám vysvětlil pravidla hry, popsal nám, jak to chodí na zdejším ostrově (berte prosím obrazně) a představil jednotlivé, náhodně generované, týmy. Zcela nečekaně jsme byli Maruška, Zdenda a já v jednom týmu. Posilou byli navíc dva Martinové. V tomto složení jsme byli jasní favorité na získání pokladu v rekordní čase (vtip).
Tím jsem vlastně prozradil, o co jsme se snažili. Cílem bylo získat číselný kód k truhle, která skrývala bohatství celého světa (anebo pirát lhal?). Jednotlivá čísla byla uložena v bonusových místnostech, ke kterým jsme mohli získat přístup až v případě, že splníme všechny úkoly dané kategorie. Ty byly čtyři a do každé patřilo místností pět. I když se to zdá složité, stačilo nám jen během dvou hodin splnit třicet úkolů zaměřené na sílu, zručnost, inteligenci a obratnost, pomocí transformačních tabulek umístěných v různých částech areálu si z písmenek odvodit čísla a ty pak zadat na zámku. Brnkačka. Ale to jsem hodně předběhl. Hezky zpátky na začátek.
Týmy byly tedy vytvořeny a z jejich členů vybráni dva jedinci, kteří ponesou na svých bedrech tíhu zodpovědnosti. Jako kapitána zvolil pirát Marušku, role sekretáře byla svěřena Zdendovi. Zbývalo ještě hvězdný tým pojmenovat. Pro pětici tak nadějných individuí se slušelo zvolit zvučné, strach nahánějící a všeříkající jméno. Na naší kartičce, patřící devátému týmu, se tak objevilo "Mája a její Trubci".
Už už jsem se těšil, jak budeme běhat a plnit. Průvodce nás však ještě zadržel. Jelikož se ve sklepení pohybují ještě týmy minulého turnusu, nechce nás nutit k čekání ve frontách a mačkání se na chodbě (je vidět, že nejezdí MHD). Usadili jsme se na lavice u baru a čekali. Znovu jsme se občerstvili, probírali taktiku a pozorovali právě skončené hráče. Vesměs byli rudí, zapocení a lehce zadýchaní. Když u nich přišlo na vyhlašování výsledků, rozhodli jsme se nepřekážet a odebrali se ke startu. Maruška pípla čipem a první vteřiny nemilosrdně mizely.
Nechci a nebudu prozrazovat, co nás všechno čekalo. Pokud se Vám líbí soutěže na způsob Pevnosti Boyard, rozhodně se tam jeďte někdy podívat, protože je to zážitek. Soutěžní duch do nás vstoupil s odemčením prvních dveří. Následující postup byl vesměs stejný. Zaregistrovat hráče, rozkoukat se, co máme dělat a rovnýma nohama (rukama anebo hlavou) do toho. Povzbuzovali jsme se, pomáhali si a když se nepovedlo, neztráceli jsme naději. Nejednou jsme opakovali nějaký úkol vícekrát. Když jsme neuspěli, mávli jsme nad tím rukou. Když se nám naopak podařilo získat písmeno za úspěšné vyřešení, jásali jsme. Karta se nám zaplňovala a mikiny najednou nebyly potřeba. Lilo z nás úplně stejně, jako lilo z ostatních. Bohužel, i přes neuvěřitelné nasazení každého člena našeho týmu (já se taky snažil), prokázanou píli, odhodlání a touhu zvítězit, se nám poklad získat nepodařilo. Některé cimry byly pro nás nepřekonatelné (jako třeba házení míčků proti hypnotizujícímu kruhu).
Smutek z ukončené hry a nesplněné výzvy výrazně kompenzoval fakt, že v hodovní síni bylo prostřeno k večeři. Provedl jsem rychlou očistu (proběhl jsem sprchou) a zařadil se s příborem v ruce a slinou na bradě do řady čekajících na bufet. K mání tu bylo ovoce, zelenina, salámy a sýry, uzená šunka a další pochutiny. Abych neurazil, pro jistotu jsem si od všeho dal trochu. Jelikož další plánovanou aktivitou byla volná zábava, bar byl v obležení a všichni si užívali začínajícího večera.
Po chvilce přišlo vyhlášení vítězů. To samozřejmě nemohl oznámit nikdo jiný, než starý dobrý pirát. Jak už tak bývá, začal od týmů, kteří skončili první (od konce). S každým dalším čteným názvem týmu jsem byl překvapen. Naše totiž ještě nezaznělo. Nakonec jsme se vyšplhali až ke krásnému druhému místu. Kapitánka Mája pro nás převzala diplomy a odznáčky. Vítězem se pak stal samozřejmě tým těch nejlepších :).
Než jsme se nadobro pustili do víru zábavy a upustili uzdu morálce, obdrželi jsme šifrovanou zprávu obsahující informaci o tom, kam a kdy se máme zítra dostavit. Vyobrazená situace z hry Go se po urputném přemýšlení a pátrání proměnila v morseovku a my jen s jednou nápovědou (písmenko Y) zprávu přeložili. Vzkaz nám sdělil, že se máme následující den dostavit hodinu před polednem ke štole Josef. Někteří poctivci si hned hledali cestu, jiní to nechali na pak a řítili se k pípě.
Jako celkem početná skupina jsme zabrali jeden stůl mezi jídelnou a barem. K občerstvení pevného i tekutého druhu jsme to měli zhruba stejně daleko a navíc byl v blízkosti stolu i fotbálek. Jako silné jádro stolu (moc jsme se nikam nepřesouvali) se ukázali Juraj, Michal, Martin, Víťa, Maruška, Zdenda a já. Ovšem tento počet se v průběhu večera několikrát změnil. Jak do plusu, tak do mínusu. Krom jiného se na nás přišel podívat Luboš a Míra a měli jsme možnost konečně poznat Tomáše (nová posila). Fotbálek se nezastavil a několik maču podstoupili i náhodní kolemjdoucí, o jejichž původu nemám nejmenší ponětí. Osobní oddělení by z nás mělo radost. Byli jsme společenští a družili jsme se. Co přesně jsme probírali, dělali a kdo tam kdy byl Vám sdělit nemůžu. A není to kvůli důvěrnosti informací :).
S odtikávajícím časem narostl bojovný a soutěživý duch a u některých se projevila i míra nesoudnosti. Proběhly nějaké sázky a výzvy, Víťa vyzval Michala na páku a já pak jeho nabídku přijal také. No, moje ruka šla doprava rychleji než ručička tachometru u Ferrari. S lehkým zostuzením jsem si zase dřepnul ke sklenici a vykoumal, jak se ztrapnit ještě více. Zavzpomínal jsem na slávu dávno zašlou a rozhodl se předvést pád přes překážku. Tou překážkou byl opět Víťa. Holedbal jsem se, že ho přeskočím tak šetrně, že žádná moje tělesná část nespočine (ani zlehka) na jeho. Zaujal jsem patřičný dištanc, chvilku jsem podrobil svou mysl soustředění a pak se rozběhl a Víťu přeskočil. No, pokusil se. Ten večer jsem si myslel, že jsem oběť jen trochu štrejchnul a on mi v pondělí tvrdil to samé. Naneštěstí se našli tací, kteří můj výkon natáčeli. Ze snímku vyplynulo, že jsem Víťu celkem brutálně vzal kolenem do žeber, až se zakymácel.
Nad dalšími událostmi se pro mě (a nejen pro mě) rozprostírá neproniknutelný černý závoj zapomnění. Po chvilce snažení jsem si vybavil, že se Víťa stavil na hlavu, ale to, že jsem byl svědkem Michalova horolezeckého výkonu venku, naprosto nevím. Nad ránem jsem se dostal (spíše intuitivně) na matračku, zahrabal se pod deku a spokojeně usnul.
Vzbudil mě hodně nepříjemný tlak v oblasti pánevní. Jinak řečeno, potřeboval jsem více než akutně na záchod. Zdenda se ve stanu už nenalézal, tak jsem zaplul do bot a vydal se najít pány. Prošel jsem jedněmi dveřmi, prošel jsem druhými a ouha. Za nimi na mě vykoukla jídelna v plném občerstvovacím proudu. V tu chvíli, jako by se čas zastavil. Všichni zkoprněli a upjaly své zraky ke mě. Během vteřinky jsem pochopil, čím jsem si pozornost vysloužil. Odskočit jsem si totiž šel jen v trenýrkách. Na červenání, stud anebo schování se nebyl čas. Jedinou možností, jak jsem si mohl zachovat zbytky vážnosti, bylo nevytvořit mokrý flek vepředu. Povedlo se. S úsměvy v zádech jsem dorazil za svým vytouženým cílem a spokojeně si ulevil. Cestu zpět jsem neřešil. Nějak jsem se pro kalhoty dojít musel. U prvního stolu mě zastavil Zdenda a zeptal se mě, jestli jsem v pořádku a že mám pohnout, protože za pětačtyřicet minut (asi na mě byl hodně zoufalý pohled) se přestane vydávat snídaně. Odkráčel jsem zpět do stanu a lehce se přioblékl.
Po absolvované snídani jsem sbalil vše, co mi připadalo vlastní. Když mi věci přetékali z báglu a spousta jich ještě čekala na zemi k zabalení, přemýšlel jsem o tom, jestli skutečně stojím u našeho stanu a balím sebe. Poznal jsem kalhoty, tričko i botky. Je to moje, jen mi nějak vypověděla službu zručnost.
Vyhledal jsem Zdendu a držel se ho jako klíště. Cítil jsem, že mé rozpoložení je přímo předurčené k tomu, abych někde zůstal, anebo se ztratil. Když jsem čekal na parkovišti a pozoroval ostatní, uklidnil jsem se. Nebyl jsem sám, komu hlavou prolétl uragán. Michal se nám dokonce přiznal, že si nejspíše při šplhání (u kterého jsem byl, ale nevím o tom) a následném pádu lehce pochroumal žebro. Minimálně jedno. V koloně jsme vyrazili k Pepíkovi.
Uvnitř areálu postávalo daleko méně lidí, než bylo přítomno při čtvrtečních sklepních radovánkách. Zcela patrně. Mojí myšlenku okolí díry v zemi nenápadně opustit pokazila paní, která se nám představila jako průvodkyně. Aby náš zájem o podzemní úkaz ještě více podpořila, začala krátkou věděckou přednáškou o historii štoly. První letopočet, na který nás upozornila, bylo první století před naším letopočtem. Zcela evidentně se na trávníku nějakou chvilku zdržíme. Naštěstí nepršelo, ale zima od nohou trochu byla. Po deseti minutách plynulého monologu se většina posluchačů proměnila na pantomimu zombíků. Nepřítomné pohledy, groteskní obličeje a občasné heknutí. Někdy kolem roku 1725 se přednáška zrychlila a k samotnému začátku prohlídky se dáma dostala zhruba po půl hodině.
Po zaplacení nevratné částky jedno sto korun Českých jsme vyfasovali helmičky a plavací destičky. Když Marie (jejíž celkový čas strávený spánkem byl roven nule) s kolegou projevila nesouhlas s návštěvou podzemí, byli průvodkyní téměř ukamenováni. Na jejich hlavy se spustila míra nevole a jejich vyloučení z areálu dalo by se nazvat exkomunikací. My ostatní, platící, jsme vstoupili do vyrubané sluje. Někteří pozorně sledovali další moudrosti nabízené průvodkyní, někteří byli schopni sledovat jen dav, případně koleje. Prošli jsme se dlouhou, osvětlenou a prostornou chodbou, vyšli pár pater po schodech (první štola, kam se chodí nahoru) a byli uvedeni do čekárny (alespoň se to tak zdálo). Obsadili jsme všechna sedadla, upotřebili k tomu polystyrén nafasovaný na začátku a čekali, co bude dál. Před námi se rozprostíral prostor v šířce patnácti metrů a výšce čtyřiceti metrů. Dvacet nad námi, dvacet pod námi. Paní nás překvapila, protože zhasla. Místo strachu však přišla Vltava. Bez jediného špitnutí jsme poslouchali (někteří spali) tóny rozléhající se prostorem.
Když se štolou znovu rozlehlo ticho, dostali jsme možnost si vše prohlédnout. Skupinka se rozdrobila v chodbách a z dvou protilehlých balkonů pozorovala kavernu (to jsem našel ve slovníku). Krom tlumených hlasů nebylo slyšet nic. Když tu se najednou opakovaně ozval zvuk signalizující srážku kamene s plastem. Všechny oči se podívaly stejným směrem a spatřily to samé. Oranžová helmička našeho kolegy vesele poskakovala po stěnách až na dno. Jediný muž bez pokrývky hlavy se omlouval, že se prostě jen podíval dolů. Průvodkyně upřela oči v sloup a incident beze slova přešla.
Po stejné ose jsme se vrátili na povrch zemský a znovu spatřili světlo světa. Odevzdali jsme výbavičku a rozloučili se. Prohlídka skončila.
A konec byl nejen věděckému poznávání, ale celému výjezdu. Z parkoviště se pomalu začaly trousit auta směrem ku Praze. Já jsem cestu domů znovu podnikl se Zdendou a zcela překvapivě jsem neusnul.
Mnohokrát děkuji svému zaměstnanci za uvolněné finanční prostředky, díky kterým se mohla tato akce uskutečnit, děkuji všem organizátorům za nápady a fantazii, děkuji všem členům týmu za neuvěřitelnou vytrvalost a souhru a samozřejmě děkuji všem přítomným za krásné dva dny zábavy.
