Absolutní zapálenost jak z mé, tak z tátovy strany, se nedá ani vypovědět. Oba nás to chytlo a dle mého názoru můj otec omládl o nějakou řádku let (i když samozřejmě starý není – jen dříve narozený). Každou volnou chvíli, kterou jsme měli na chatě, (a že jich bylo hodně – asi také kvůli tomu, že jsme si ty chvíle dělali) jsme brnkali a hráli. Bohužel, hrát na dvě kytary, jednu elektrickou a jednu akustickou, není až tak hudebně úchvatné.

A tak taťka přišel s nápadem, že jako doprovod, by krásně zněly klávesy. Nápad to byl vskutku úžasný, bohužel sortiment tohoto zboží se nepohybuje v nízkých cenách. Konec našich trablů přišel v podobě MIDI klávesnice a programu s hudební bankou, který můj tatík pořídil. Když mi táta ukázal nový přírůstek do naší muzikální rodiny, oněměl jsem. Nemohl jsem se dočkat víkendu.

Nakonec jsem se přeci jen dočkal a my uskutečnili naše první hraní. Já na kytary (postupně, ne na obě najednou), taťka na klávesy. Nádhera. Zjistil jsem, že mé obavy z toho, zda mě hraní bude bavit či nikoliv zmizely v nenávratnu. Já, pozorujíc svého otce, jsem zjistil, že hudebníkem se člověk stane, ale nikdy už jím býti nepřestane. Začali jsme zkoušet skladby různých interpretů, ale i skládat vlastní muziku. Od tohoto okamžiku se pokaždé těším na víkend, až pojedeme na chatu, zabydlíme naše „studio“, podlahu pokryjeme kabely a začneme hrát. Jak to vypadá, si můžete prohlédnout zde.

A Tobě tati, musím říci, že nemusíš mít obavy. Jsem po Tobě. Sice bez trsátka, ale jsem.