Svatba se konala v Hořovicích, což je několik kilometrů od Berouna. Protože nejsem vybaven vlastním dopravním prostředkem, cestu tam jsem uskutečnil o den dříve vlakem. Cesta ubíhala rychle a krom toho, že vlak nesvítil a netopil, bylo vše v pořádku.

Po půl hodině veselého kodrcání mě vláček vyklopil na nádraží v Hořovicích, kde na mne již čekal Lukáš, aby mě odvezl na místo setkání - k nevěstě. Na plácku, který byl před domem, již byla zaparkovaná Pepova „Vejda“ (Praga V3S) a Pepa jí domlouval do motoru. Přítomna byla samozřejmě i jeho manželka Hanka, která mu z kabiny asistovala. Když jsem Lukášovi oznámil, že jsem zapomněl bílý šátek, který byl povinnou výbavou, moc rád nebyl. Zachoval se ale jako správný organizátor, a jal se volat na všechny strany, aby můj přestupek napravil. Bohužel, nikomu z volaných nezapomněl oznámit, kdo je tím viníkem, takže jsem si to později pěkně vyslechl.

Kolem sedmé hodiny jsme byli pozváni k nevěstě na večeři, kde jsme pojedli výborný guláš a několik svatebních koláčů. Protože čas ubíhal, začali jsme řešit otázku ubytování. Lukáš mi řekl, že budu spát na zahradě ve stanu (o čem jsem věděl dopředu), ale aby mi nebylo smutno, bude mi dělat společnost. Stan jsme přenesli celkem bez potíží, jen pár kytiček pocítilo podrážku mých bot. Protože jsme se dlouho neviděli, museli jsme prostor určený ke spánku alespoň trochu „prokecat“, čímž jsme si u Hanky a Pepi vysloužili přízvisko bab. Vyčerpáni tlacháním jsme nakonec usnuli, a probrali se až v sobotu, ve svatební den.

Bohužel ani v sobotu se počasí neslitovalo, a stále nás častovalo deštěm. Vzali jsme to ale jako nutné zlo a optimističtější z nás brali tento jev jako „pršení štěstí“. Protože bylo dohodnuto, že nevěsta se ženichem pojede z obřadu na Vejtře, bylo potřeba jí ozdobit. Pepa s Hankou nejprve korbu uklidili, natáhli koberec, na lavice položili krásné potahy a společně s Lukášem zdobili stuhami. Korba se pomalu začala měnit v útulný obývák. Já, vzhledem k tomu, že jsem měl neustále ruce v kapsách a foťák na krku, byl pověřen dokumentací. Parkoviště se postupně začalo plnit auty hostů a naše řady rozšířili také Martin s rodinou, Roman s rodinou a Láďa s rodinou. Protože mé nicnedělání bylo neúnosné, pomáhal jsem Lukášovi zdobit auta. Vejdu proměnili Hanka s Pepou k nepoznání a místo vojenského náklaďáku stálo na parkovišti krásné svatební auto.

Lukáš nás záložáky chtěl mít v uniformě, takže parta nás pěti jela na obřad v maskáčích. Jediným odlišovacím znamením od polního a slavnostního oděvu je již zmíněný bílý šátek, který jsem nakonec přeci jen obdržel. Bohužel na úkor toho, že každý si teď na mě ukazoval s tím, že tohle je ten blbec, který zapomíná. Na obřad se kolona vozidel odebrala v doplnit hodin a nabrala směr na Hořovický zámeček. Vpředu Praga V3S se ženichem, nevěsta tradičně poslední.

Jenda měl svůj den. Když jsme všichni vstoupili do velkého sálu, za jehož dveřmi byla obřadní síň, foťák mi začal ukazovat, že je vybitá baterie. Nic se nedělo, protože Lukáš měl najatého profesionálního fotografa a ostatní svatebčané cvakali jako o závod. Ale já jsem dostával špatný pocit z toho, čím budu fotit dál a pokaždé, když mi Lukáš oznámil „hlavně foť“, šel jsem skoro do mdlob.

Celý obřad se odehrál za znění romantické hudby, a jak mi pak Lukáš prozradil, měl na krajíčku. Mezi větami oddávající byla samozřejmě i ta osudná, na kterou se odpovídá „ano“. Na tu oba, jak Káťa, tak Lukáš odpověděli bez jakýchkoliv rozmyslů a byli prohlášení za manžele. Samozřejmě si musel novomanželský pár projít rituálem „přenesení nevěsty“ a Lukáš byl se svou manželkou spojen náramky. I přes vytrvalý déšť neustoupili novomanželé od původního plánu a na hostinu jeli skutečně na vyzdobené Vejdě, za což sklidili (zvláště nevěsta) obdiv.

Kolona pomalu uvolňovala nádvoří zámečku a jela na hostinu. Jenda se dopustil dalšího nedostatku. Zapomněl totiž dar ve stanu. Hanka je naštěstí neuvěřitelná optimistka a tak se odklonila od davu a jela se mnou vyzvednout zapomenutý dar. Když jsme se vraceli, začal mi zvonit telefon. Byl to Lukáš a ptal se, kdeže mám discmana (toho si u mě objednal, coby zdroj hudby). Tiše jsem zaklel a Hanka otáčela auto. Z baťohu jsem vytahal všechno, co nebylo druhu textilního a nacpal jsem to do kapes, abych na nic již nezapomněl. Záchrana pro mě byla v tom, že jsem si tímto manévrováním pomohl k nabíječce na fotoaparát.

Do restaurace, kde se hostina odehrávala, jsme vstoupili o 45 minut později a jakmile mě Lukáš spatřil, skočil mi po krku a hrozil mi uškrcením. To docela chápu, protože 30 hostů zde sedělo sice s příbory v rukou, ale potichu. To se hned změnilo a já konečně usedl. Jako předkrm byla podávána šunková rolka a hlavní chod se skládal z tradiční knedlíčkové polévky a netradičního, ale všemi jedeného, kuřecího řízku s hranolky. Vynikající.

Po obědě nadešla volná zábava, kterou Lukáš uvedl větou: „Jezte, pijte, hodujte.“ Místo únosu nevěsty připravil Pepa s Hankou úkol pro Lukáše vskutku velmi těžký. Několik osob, mezi nimi i nevěsta a muži, si obléklo pláštěnky protichemické ochrany, a zabalilo se do nich tak umně, že nebylo naprosto poznat, kdo je kdo. Pak přišel Lukáš „Jiřík“ a musel si svou vyvolenou poznat. Na pomoc měl samozřejmě i mušku. Ta radila ale špatně, a tak mu nakonec s úkolem pomohla Lucinka.

Večeři se vzal na starost Pepa a ve své polní kuchyni připravil guláš, který všem svatebčanům chutnal. Čas utíkal, tancovalo se, jedlo se, pilo se a my jsme se kolem půl jedenácté vydali ke svým stanům.

V neděli zbývalo již jen sbalit stanové městečko a jet sbalit kuchyň. Rozloučili jsme se s Káťou a Lukášem, obdrželi výslužky, a protože zbylo ještě trochu guláše, přesunuli jsme se na blízkou louku, kde jsme hodovali. Neděle už byla slunečná a tak jsme uskutečnili ještě výlet na Žebrák, který se tyčil kousek od nás. Pak jsme se již definitivně rozloučili a nabrali cestu domů. Mě hodili do Prahy Pepa s Hankou a já se kolem šesté ocitl doma.

Byla to netradiční svatba, ale moc hezká. Vše se povedlo, o zábavu nebyla nouze, a i když celý svatební den propršelo, nikdo to nebral jako velkou tragédii. Na závěr si dovolím opakovat to, co zaznělo mnohokrát. Káťo a Lukáši, buďte šťastni.