Termín jsme vybrali celkem snadno a rychle. Když není z čeho vybírat, volí se jednoduše. Jelikož počet přihlášených (včetně možných) se pohyboval mezi sedmi a osmi lidmi, hledal jsem přístřeší, pod kterým bychom mohli složit hlavy. To bylo krapet obtížnější. Pro první návrh jsem nechodil daleko. Rozpomenul jsem se na krásné prostředí Jizerských hor a napsal do Pily. Bohužel jsem dostal zanedlouho odpověď s tím, že v dohodnutém termínu volno není. Rozpoutal jsem tedy mailem bouřlivou diskuzi na téma hledání ubytování. Odpovědí přišlo několik, reakcí na odpovědi také a já jsem všechny příspěvky četl tak nějak povrchově. Jediné, co mi utkvělo v hlavě byl název Orlík. Od té chvíle jsem tedy počítal s tím, že jedeme do Píseckého kraje. Objednal jsem chatky pro sedm lidí a byl velmi spokojený.
První, kdo si jisté neshody všiml, byl Lukáš. Chválil, že máme vystaráno s noclehem, ale pochyby vznesl nad tím, jestli je rozumné šlapat z Trutnova k Vltavskému hradu. Samozřejmě, byla by to výzva (a on výzvy rád), ale dvousetkilometrový výlet prostě nedá. Vysvětlil mi, že na Zvíkovský most mám zapomenout a rozhodně se akce nebude pořádat hodinu od Prahy (jak jsem také několikrát opakoval). Připomínku na stejné téma jsem pak slyšel od většiny přihlášených, ale vzhledem k odeslané záloze a nedostatku času jsem již nic neměnil. Co máme, máme. Musíme si s tím poradit.
Během dnů, které zbývaly do osudného pátku jsem zjistil, že odjezd a pobyt bude trochu zamotanější. Lukáš a Míra nás opustí již v sobotu. Lukáš bude nečekaně (ale plánovaně) povolán do zbraně v rámci poplachu a Míra jede na svatbu (cizí). Martin, protože se vrací z motorkářského řádění v zahraničí, přijede možná v pátek, možná až v sobotu. U ostatních se lišil pouze čas příjezdu, jinak nic. Aby toho nebylo málo, nade mnou se velký vykřičník značící mojí možnou absenci rozsvítil také. Bylo to v tu chvíli, kdy mi Lucka oznámila, že tentýž pátek, co máme odjíždět, budou holky propuštěny z nemocnice. Naštěstí mě Lucka hned ujistila v tom, že s klukama určitě pojedu, jen budeme muset trochu upravit plán. Znamenalo to nejít v pátek do práce, stavit se na otočku v Hořovicích, nabrat škvrňata, vysadit je i manželku u mamky a fičet zase zpět. Trochu komplikované, ale zadařilo se.
S Lukášem jsem se potkal na parkovišti před naším domem. Dali jsme kafe, já domluvil (no, zavolal jsem a předal hovor řidiči) místo setkání a pak, s naladěnými vysílačkami, flaškou a dobrou náladou, vyrazili k tvrzi Hammer. Lukáš, spokojený, že jsme se vyhnuli pátečním kolonám v centru Prahy, já nadšený, že už jedeme. A ze vší té spokojenosti se patrně vytratila ostražitost a Lukáš si odbočky na Hradec všiml až ve chvíli, kdy jsme jí míjeli. Lehce zaklel, překalkuloval odhadovaný čas a pokračoval v cestě. Jenže. Začíná nám léto, dovolené a cestářům hlavní směna. Díky rozkopanému Čerňáku nebyla obyčejná otočka možná. Řidič však neztrácel hlavu. Vzal to přes Běchovice (trochu přidupl plyn) a na místo jsme se dostali. I když s malou časovou ztrátou. Se Zdendou jsme se přivítali, předali mu vysílačku a coby kolona opustili hranice Prahy. Vstříc dobrodružství.
Rádiová komunikace mezi vozidly nenesla ani jeden ze standardů vysílání. O doporučeních, nebo snad pravidlech se nedalo ani mluvit. Prostě jsme komentovali všechno a pořád. Ale účelem nebylo obstát ve zkoušce rádiového provozu, ale nudnou, dvouhodinovou cestu si zpříjemnit. A to se nám povedlo na jedničku.
Kolem páté se nám přes mobilní zařízení ozvala i další posádka vozu. Milda s Jiříkem vyráželi. Zdenda potvrdil, že i Míra je na cestě a Martin svou páteční přítomnost také potvrdil. Zatím ještě nebylo záhodno nic zakřiknout, ale vyvíjelo se to dobře. S mírnou čekačkou před a za Hradcem jsme se stále blížili k naprosto černé obloze (neříkal jsem to s tím zakřiknutím?). Párkrát trochu sprchlo.
Když už se vzdálenost od cílového místa nerovnala stovkám, ani desítkám kilometrů, začali jsme hledat ukazatele. Už jsme byli na solidní dostřel, když si dopravní značení rozporovalo s navigací. Zelená šipka na displeji jasně ukazovala na silnici, které kraloval zákaz vjezdu. Chvilka váhání, nádech, zavřít oči (samozřejmě jen obrazně) a byli jsme tam. Dorazili jsme do kempu Dolce. Kluci zaparkovali co nejblíže největší budově a vydali jsme se pátrat po recepci. Místo toho jsme našli několik svatebčanů postávající před restaurací, jak pobaveně sledují naše bloudění. Naštěstí nebyl jejich stav v takovém rozpoložení, aby nám nedokázali odpovědět. Recepce je na druhé straně kempu. Přesně tam, kam bychom přijeli, kdybychom nevjeli do toho zákazu.
Přesunuli jsme se k bráně připomínající hraniční přechod, já vyhrabal papíry s objednávkou a vstoupili jsme. Celou místnost obývali pouze dva zaměstnanci. Sedící mladík (myslím, že měl pod nosem jemný náznak fousků) a slečna ve fialových šatech s nepřehlédnutelnou předností (vlastně dvěma, levou a pravou). Přesunuli jsme se k nim, já jim podal papíry a čekali na vyřízení. Z celé registrace by byl prvotřídní sitcom, kdyby to někdo točil. Zatímco hoch se snažil pokládat otázky a směřovat naší pozornost jeho směrem, naše oči bloudily na jedno místo. Já jsem na recepčního tu a tam mrknul. Ne snad kvůli mravním zábranám, ale protože jsem v tom měl prachy. Zdenda zjistil, že název kempu se čte česky Dolce, ne Italsky Dolče. Lukáš s tím nesouhlasil a prohlásil, že by název rovnou pozměnil na Dvorce.
Kluk s papírováním bojoval statečně, ale mírně v náš neprospěch. Chtěl po nás totiž doplatit ubytování pro osm lidí. Zapomněl jsem na fialové ženství a pustil se do administračního boje. Prstem jsem šermoval nad ciframi objednávky a odkazoval na číslici sedm. Můj výpad byl asi silný, protože bylo po boji. Oba příslušníci recepce dali hlavy dohromady a kalkulaci předělali. Výsledek se mi líbil víc. Ale aby toho nebylo málo (z nás si nikdo kořena dělat nebude), požádali jsme o další změnu ubytování a dva dospěláky z neděle odhlásili. To už u pultu byla přítomna jen holčina a cvakala do počítače. Mladík pochopil, že je tam zbytečný a někam zmizel. Na druhý pokus (první byl dražší než původní) jsme dostali fakturu, doplatili zbytek a obdrželi čtyři klíče.
Naše chatky (i když jsme původně snili o jiných) stály hned na louce pod recepcí. Zaparkovali jsme auta, odemkli ubytování a zkontrolovali okolí. Během rekognoskace jsme objevili ohradu s domácí zvířectvem. I když spárováno to bylo nějak prapodivně. Za plotem se procházela lama a z chajdy vylezl kozel. Kdo byl taťka a kdo mamka jsme neřešili. hlavně, když jim to klape. Rozhodili jsme si místa. Lukáš a já v jedné boudě, vedle nás, zdí oddělení, budou Zdenda s Mírou. Poslední ze jmenovaných dorazil chvilku po nás. Když jsme ho hned po zaparkování poslali k registraci na recepci, vrátil se až po deseti minutách s nadšeným výrazem.
Protože jsem sice vzal pumpičku, ale neměl jsem šlahounek, čekání na další auto se obešlo bez kopání. Zevlili jsme a zanedlouho se dočkali. Milda s Jiříkem. Jelikož Martin avizoval svůj příjezd později, byli jsme na první pivko kompletní. Samozřejmě i právě dorazivší jsme poslali do recepce a ti se vrátili se stejným výrazem. Očividně za pultem obsluhovala ještě slečna. Jiřík požádal, jestli bychom mu nepomohli s věcmi, aby se ubytoval. Samozřejmě jsme souhlasili, ale netušili jsme, že si přivezl celosezónní rybářskou výstroj (včetně gumáků). Sice jsme šli každý třikrát, ale zvládlo se to. Vzhledem k chladnějšímu počasí jsme se přioblékli a vydali se do centra dění.
Restaurace nepremávala. Sice fungovala, ale byla rezervována pro svatbu. Z toho vyplývalo, že jedinými možnými nalévacími a občerstvovacími místy jsou stánky u rybníku. Nic jiného v okolí nebylo. Přemístili jsme se tedy na lavičku před ně a objednali si pivka a někteří odvážlivci (každý z nás se k tomu rozhodl) i něco k jídlu. Zatímco piv bylo na výběr nemnoho (jen Svijany a Krakonoš), nabídka jídel byla plná cedule. Navíc byla velmi pestrá. Smažené tohle, smažené tamto, smažené tohle s tamtím, smažené toto v housce. Navíc každá položka byla vydatně (to jsme si všimli pak) zapatlaná tunou majonézy. Položili jsme si mastný základ pro pití (a žaludeční vředy), obývali jeden stůl a povídali si. O čem, to je buď tajné, anebo si to nepamatuji. Na samotném začátku našich rozhovorů se mi rozezvučel mobil a v něm Martin. Byl na místě. Navedl jsem ho, ubytoval a přivedl k nám. Byli jsme všichni a zábava se konečně rozjela do plných obrátek.
Pozorovat návštěvníky i obsluhu tohoto kempu byl zážitek vskutku netušený. Obě strany okýnka ředili krev alkoholem a proto bylo možné vypozorovat i v krátkém časovém horizontu jisté duševní nevyrovnání. Jako první jsme si všimli svědkyně ze svatby, která se snažila hýřit vtipy. Pár panáků jí nejspíše nabudilo pocit, že je neodolatelná a její dvě kamarádky, v podobném stavu, jí v tom ujišťovaly. Na straně prodávající se nedala přehlédnout sestra Báry Hrzánové. Během mého navigování Martina ke klukům zabrousila vybavená slečna z recepce. Co bylo tématem rozhovoru netuším, protože když jsem dorazil já, vypařila se (to je to moje osobní kouzlo).
Abychom se podívali na nějakou tu lahvinku a navíc se trochu zahřáli (venku začalo přituhovat), odebrali jsme se (někteří s půllitry) do chatky. Místnosti pro dvě postele s nočními stolky a jeden malý konferenčák jsme si přizpůsobili podle svého a každý zaujal přijatelnou pozici. Po třech letech své existence byla Hydroonovice otevřena a byl proveden první přípitek (díky Mildovi z plastových kelímků, jinak bychom to asi pili z dlaní) na holky. Krátce jsem vylíčil, jaké to je státi se otcem a co se všechno zatím událo. Bezdětní poslouchali a otcové buď přikyvovali, anebo rozporovali. Pak jsme přešli na jiné, další témata. Milda k tomu vytáhl druhou lahev. A ne ledajakou. Coby znalec a gurmán zakoupil rum Zacapa. Já, jakožto laik jsem to pil jako jakýkoliv jiný alkohol.
Čas od času jsme se šli vyvětrat a zakoupit si pivko ke stánkům. Společnost přidávala na hlase, měla potíže s motorikou a paní šéfová (sestra Báry) i s matematikou. Snažila se nám totiž prodat dvoje Svijany (27 Kč) a jednoho Krakonoše (22 Kč) za krásnou skorostovkovou cenu. Když jsme se snažili upozornit na její omyl, trochu zbrunátněla a začala nás vehementně přesvědčovat, že má pravdu. Kluci nepovolili a nenechali nás okrást.
Mezi probíranými tématy přišla na řadu i bezpečnost a manipulace s osobní zbraní (samozřejmě jen teoretická), odzbrojování a rady ohledně zkoušek k získání zbrojního průkazu. Lukáš celou dobu dozíral na chování ostatních, opravoval je v jejich chybách a přísně nás upozorňoval na nedostatky a omyly. Po několika situacích byly znatelně vidět pokroky a s lehkým přimhouřením oka lze říci, že někteří jedinci byly na držení osobní zbraně výborně připraveni.
Po školení nás Milda opustil a šel se věnovat spánku. Přeci jen, týden v práci je pro nás, postarší, již náročná a odpočinek je hlásí čím dál tím více akutněji. V šesti jsme ještě chvilku pokračovali až do hlubokého rána. Poslední návštěva kiosku (to bylo kolem půl třetí) připomínala cestu peklem. Lavičky byly obsazeny jen velmi sporadicky, ale materiál, který se na nich povaloval, stál za to. Nejvíc nás zaujala sestra Báry (pro změnu), která, zakleslá do jakéhosi pána (nohama i ústy) velmi hlasitě komentovala přání jakéhosi příchozího, který vyžadoval Krakonošovo pivo. Všichni tři jsme to sledovali s otevřenými ústy a obávali se, abychom nebyli potrestáni (například zaklesnutím). Obě výdejní okénka tak obsluhovala školačka. No peklo.
Když jsme se (po hodině pozorování temna) vrátili do chatek, společnost byla rozpuštěná. Rozloučili jsme se, já zaplul do postele a oddal se spánku. První fáze zapíjení dvou malých ratolestí se povedlo na jedničku. Hovořím jen o první části, protože v sobotu jsme měli naplánovaný výlet a v Hydroonovici ještě nějaká ta kapka zbývala. Jiřík, jakožto velký frajer, se dokonce rozhodl, že si ráno sbalí rybářskou výbavičku a půjde nějakou tu podvodní příšerku potahat za rypáček.
