Ta se podobala mraveništi. Zamířili jsme k několika pultíkům, za nimiž stáli pořadatelé ve stejnokroji (triku pochodu). Bohužel obě naše pořadová čísla vyřizoval pán, na rozdíl od sousedního stolku, kde kontrolovala registraci mladá, usměvavá slečna. Ale s pánem byla nakonec legrace. Dozvěděli jsme se spousta informací (jakože půjdeme po značkách označených číslicí 40, když jdeme 40km), obdrželi od něj pochodový lístek a mapu a nakonec přidal i přání šťastné cesty. Venku jsme si odebrali ještě energetickou výstroj a hledali, kde bychom podnikli snídani. Naštěstí byl na travnaté ploše postaven občerstvovací stan, kde byla velká škála možností, jak se posilnit. My jsme s Lukášem zvolili klasickou snídani, tedy koláč a kafe.
S táckem a dvěma šálky jsme se posadili do obývacího (nafukovacího) stanu. Velmi pohodlné sesle nám zpříjemnily požitek, stejně jako káva. Sami jsme seděli v útrobách jen chvilku. Zanedlouho nám společnost přišli dělat i slovenští příslušníci branných sil. Lukáš studoval trasu, já přikyvoval a dával najevo, že vím, co mi ukazuje a oba se duševně připravovali na pochod. Když zbylo po koláčích jen pár drobků a kelímky byly prázdné, začali jsme balit. Velkým překvapením pro nás bylo přátelské gesto východních bratří. Zvedli se o minutku dříve než my a když opouštěli prostor stanu, dostali jsme od nich magnetku IPA. Jak jsme si to zasloužili nevíme, ale potěšilo nás to. Zatím jsme nic neudělali a jsme odměnění.
Dvacet minut po možném startu jsme nahodili měřáky a vstoupili na trasu. Levá noha míjela pravou a naopak. Malý šok přišel ihned po opuštění brány, kdy jsme hledali směr pochodu, ale oranžová šipka na chodníku nás tápat dlouho nenechala. Na vlastní oči jsem si ověřil, jak vypadá takové sloveso nedokonavé. Holá věta, míjeli jsme kasárna, byla platná několik minut. Vzpomněl jsem si na tátovo vyprávění (který tam sloužil), že vyfásnutí dozorčího bylo za trest a během rozkazu "ke mě" a "zařaďte se" vojáček někdy uběhl kilometr. Ještě větší údiv, než délka, ve mě budily sochařské výjevy raného socialismu. Houfnice k vojenskému objektu tak nějak patří, ale dvojice teplých válečníků, kdy jeden podává druhému dělostřelecký granát, anebo dítko sápající se po osvoboditelově špaginu, to je k neuvěření.
Počasí nám zatím přálo. Bylo sice pod mrakem, ale po dešti ani památky a o smažení na slunci nebylo ani památky. Pochodové tempo jsme zvolili stejně urputné, jako při našich pochodových začátcích. Lukáš zranění nebral nikterak vážně (prostě na to kašlal). Opustili jsme přítomnost vojenských budov, opustili jsme Hranice a dostali se do přírody. Postup trasy nebudu marně hledat v hlavě. Naštěstí ho někdo napsal :)
Nový klub, kasárna gen. Zahálky Hranice – značení účastníka vyvede podél kasáren – trasa pokračuje podchodem pod silnicí 1/47 do místní části Drahotuše – podchod pod železniční tratí – obec Hrabůvka – hrádek Kunzov – Radíkov (CP1) – zde se trasa 40 odděluje od společně značného značení s trasou 28 km – zřícenina hradu Puchart (CP2) – Potštát – Padesát lánů (CP 3) – Středolesí – před Uhřínovem se trasa opět spojuje s trasou 28 km – zřícenina hradu Drahotuch (CP4) – Slavíč (CP5) – Drahotuše – zpět do Hranic, Nový klub.
Samozřejmě nemůžu sedmihodinovou (no, bylo to o pár minutek kratší) událost ošidit jen výčtem míst, kterými jsme prošli. Mezi tím jsme samozřejmě načerpali spousta zážitků, povídali si (někdy mlčeli), posilňovali se a odpočívali. A co se mimo jiné dělo?
Mou velkou touhu opatřit si společný snímek uspokojilo silniční vypouklé zrcadlo, nacházející se za nehorázným stoupákem. Upachtění, udýchaní a s bolavými nožkami jsme vytvořili selfie, aniž bychom použili přiblblou tyč.
Zřejmě z pocitu toho, že trať je naprosto dokonale a přehledně značená (a také byla), jsme uprostřed lesa vypustili ostražitost, nekontrolovali fáborky a ocitli se mimo hrací plochu. Lukášova navigace neposkytla žádnou nápovědu a tak jsme chvilku přemýšleli, co s námi bude. Zatímco on se vydal do neprozkoumaného terénu, já jsem se rozhodl vrátit se na poslední známé a korektní stopu. Sice jsem šlapkal asi dvacet metrů do kopce, ale moje oběť (mikro) přinesla ovoce. Po pečlivém hledání dalšího postupu mi zrak utkvěl na třech oranžových šipkách směřujících doprava a vlajících páskách na stromu hned za šipkami. Můj velký okamžik nastal. Vítězoslavně jsem zahulákal (až se srnky plašily), že jsem objevil správnou cestu. Lukáš sice chvilku váhal (zcela správně, díky mně jsme nespočetně krát zakufrovali), ale když jsem mu podal jasný důkaz (prst na lepence), souhlasil. Byli jsme zachráněni, šli jsme správně.
Protikladem někdy nevýrazného značení turistických tras byla značka pro obry. Značkovač očividně nešetřil barvou, anebo zrovna vytyčoval trasu pro zrakově postižené. Barevný čtverec, velký jako Lukášova hruď, se nedal přehlédnout. Jen tak dál. To se to bude chodit :).
Zhruba v polovině pochodu jsme na delší dobu osaměli. Za námi nikdo nebyl a my neměli koho předběhnout. Samota nám samozřejmě potíže nečinila, jen jsme nevěděli, jak si vedeme. To nám prozradila obsluha třetího kontrolního bodu. Mezi tím, co nám byly děrovány pochodové pasy (stromečkem), jsme se dozvěděli, že před námi tímto bodem prošlo dvacet účastníků. Což nebylo tak hrozné, když vezmeme v potaz, že jsme nevycházeli hned na počátku. Ovšem dobrý pocit hned pokazila informace druhá a totiž, že na prvního ztrácíme hodinu. Moje poznámka, že dotyčný podvádí a běží, zůstala chladně přešlá.
Na posledním, pátém checkpointu, nás čekala adrenalinová atrakce. Trasa vedla skrz dlouhý tunel, do jehož útrob někdo aplikoval zvukovou (a výkonnou) aparaturu, reprodukující přijíždějící parní lokomotivu. Vstup do portálu vyžadoval krapet odvahy. Zřejmě proto se u mobilního stánku s pivkem srocovaly davy. My jsme vstoupili do temné roury bez příprav a ze začátku i bez obav. Oči sice hodnotily, že projíždějící lokálka je pouze imaginární, ale když se zvuk přibližoval a ozvala se píšťala, znejistěli jsme. Naštěstí zbytečně. Nic nás nepřejelo.
Velkým obloukem jsme se blížili k cíli. Během tohoto přibližování jsme na pěšině u trati (doslova) přijali mezi sebe samostatně pochodujícího člena nemilitantních bezpečnostních sil (prostě policistu). Tempo jeho se téměř shodovalo s tempem naším. Zbývajících osm kilometrů vyšlo najevo mimo jiné i to, že se jedná o kolegu Lukášova spolubojovníka (jak je ten svět malý) a jelikož vyšetřování kriminálních případů byl jeho denní chléb, vyzvídali jsme, jak je to u některých televizních seriálů s autentičností. Hodně nás potěšilo, že "Případy 1. oddělení" jsou hodně realistické, ale mě ranila informace (a málem zbořil svět), že v Rakousku neřeší vraždy pes.
Postupujíc po silnici první třídy (nebezpečnosti) se nám na horizontu rozprostřel pohled, který mě vyděsil. Nehezká průmyslová budova mi nahnala strach, že jsme špatně zabočili a postupovali až moc na východ. Z dálky mi totiž stavba připomínala (mnou nikdy nespatřený) Kosmodrom Bajkonur. Naštěstí tomu tak nebylo. O co se jednalo se mi nepodařilo nalézt, ale o Kazašský kosmonautický výjev se nejednalo. Po sedmi hodinách urputné chůze jsme dorazili do cíle a ukončili tak další z pochodů.
V cíli nás čekalo mnoho překvapení (vesměs pozitivních). Samozřejmě jsme obdrželi medaili a certifikát. Navíc nám do rukou byla vměstnána samolepka s logem organizace IPA, bonus v podobě dvou kusů nealka, anebo pivka a okamžitě jsme podstoupili losování v tombole. Zatímco Lukáš, nepivař a spíše abstinent obdržel dárkové balení piva Zubr, na mě se pořadatelka jen smutně podívala a oznámila mi, že moje číslo nevítězí. Zbýval jen zápis našeho výkonu do pochodových pasů (ne kvůli důkazu, ale abychom si v budoucnu vzpomněli) a společná fotografie od profíka.
Následovalo pár desítek minut oddechu. Lukáš si dal na posilněnou párek s Kofolou, já pivko a chleba s řízkem (který jsme nesli od startu). Načerpali jsme síly, posbírali co nám patřilo a vydali se k autu. Tam proběhl ještě očistný rituál. Jak mi Lukáš už během cesty na Moravu prozradil, šmátravý pohyb ruky mezi půlky se odborně zove "kreditka". A kreditku jsme provozovali, schování v úzkém prostoru dveří auta a kamenné zdi kasáren, s vlhčenými ubrousky v ruce. Taková malá, rychlá hygiena. Sbalili jsme se, oblékli zpátky do civilu a Lukáš vyjel na cestu, sledujíc navigaci. Krátkou přestávku jsme udělali několik kilometrů za Hranicemi. Na mou prosbu mi Lukáš vyhověl a zastavil u "Hranických viaduktů". Tam jsem cvaknul pár snímků a jeli jsme dál.
Protože nás znovu čekalo několik hodin jízdy a příjem potravy během a hned po fyzické zátěži pomalu ale jistě vyprchával, začali jsme řešit občerstvení. Humeroidy jsme odmítli a stavili se během tankování na polévku. Zase jsme se nechtěli úplně přežrat, protože nás u Lukáše čekala večeře. Cesta po rychlostních komunikacích nepřinesla nic zajímavého ani nezvyklého. Co mě ale zcela šokovalo, bylo Lukášovo "antré" do jedné z vesnic. Nemohl jsem věřit svým očím, když na zařízení měřící rychlost vozidla hned za cedulí obce blikala číslice 48 km/h. Důvodem nebylo Lukášovo pohnutí mysli, ale traktor ploužící se bezprostředně před námi. Zatímco já jsem uznale kýval, Lukáš vyčkával nejbližší přerušovanou čáru, aby se mohl nechtěné bariéry zbavit.
K Lukášovi jsme dorazili kolem půl osmé večer. V čase daleko dřívějším, než byl původně odhadovaný. Lukášovi se totiž několikrát podařilo předběhnout čas. Hned u dveří nás uvítala celá hodina a Káťa nám oznámila, že večeři máme přichystanou. Vlastně kluci čekali na to, až dorazíme. Abychom tabuli neobohatili o vůně jiné, než z jídla, ještě jsme večeři odsunuli a vystřídali se ve sprše.
Po večeři mi Lukáš krátce prezentoval železniční model, s kterým k nepoznání pokročil. Už to nebyla jen bílá, polystyrenová plocha, na které ležely koleje. Jednalo se o výřez reálné krajiny. Nádhera. Zbytek večera se nesl v duchu povídání, hraní (si) a sledování Domískova a Davídkova oblíbeného zpěváckého pořadu. Po něm jsme se odebrali do postelí (já do mašinkového království) a šli spát. Přeci jen, byl to pro nás náročný den.
Ráno jsme se na mašinky podívali znovu. Přeci jen, dojem při denním světle je o poznání působivější. Lukáš si, celý nadšený a odhodlaný prezentovat, spojil omylem špatné dva drátky a semafor místo zobrazení zelené a červené hlasitě lupnul. Naštěstí to byl jen model. V reálu by asi návěstí letělo do vedlejší vesnice.
Pak už nastal čas loučení. Já jsem spěchal za Luckou a holkama, Lukáš měl dohodnutý "melouch". Moc díky za krásně strávené chvíle během pochodování, děkuji za pozvání a těším se na další setkání.
