Naše první IPA

1. díl: Jak jsme se cestou zastavili v autokině

O víkendu jsme s Lukášem absolvovali druhý letošní pochod. A znovu premiérový. Po předchozím projeveném a odsouhlaseném zájmu (kde jinde, než na pochodu) jsme se registrovali na IPA pochod. Jelikož se jedná o spřátelený pochod námi již navštívených pochodů (Pochod České státnosti, VojChod), neobávali jsme se zklamání. Scénář byl jednoduchý. Lukáš mě večer před pochodem vyzvedne doma, odveze nás na místo (které mi bylo skryto, protože jsem si nepřečetl propozice) konání, zde přespíme a ráno vyrazíme na pouť. Prostě klasický pochod. Ale byla by to nuda, kdyby se to odehrávalo přesně podle těchto bodů. Trochu nám s tím osud, občas i my, musel zamíchat.

10.06.2016 14.06.2016 09:53:07 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda
KDE (polohy a umístění) Morava /
KDO (osoby a obsazení) Lukáš /
KDY (období a interval) víkend /
PROČ (důvody a účely) výlet, procházka, turistika /

Po návratu z práce jsem měl dostatek času si všechno zabalit, přichystat a připravit. Dokonce jsem si přečetl mail s posledními informacemi pro účastníky pochodu. S dobrým pocitem, že jsem nezapomněl vůbec na nic jsem vyčkal příjezdu Lukáše. Ten mi výstroj zkontroloval, prohlédl si holčičí pokojíček a do mého vědomí nasadil broučka. Dorazil totiž v civilu, v kraťasech a tričku, aby se nemusel čtyři hodiny (už vím, kam jedeme) pařit v autě. Chvilku jsem o jeho velmi předvídavém nápadu přemýšlel a uznal, že je dobrý. Nastalo fatální přezbrojení. Místo maskáčů jsem se navlékl do krátkých nohavic a změnil triko i fusekle. Hotovo, zabaleno. Čtyři zavazadla jsme přemístili k autu.

Lukáš přišel s dalším (a později velmi oceňovaným) nápadem. Přichystat si automobilové ležení (budeme spát v autě) ve světle slunečním a ne za mžourání baterky pod pouličním osvětlením. Sklopili jsme sedačky, natáhli matračky a rozprostřeli prostěradlo (samozřejmě maskáčované). Spací varianta vozidla byla připravena. Vyjeli jsme vstříc Moravě. Pár stovek metrů za domovem (v podstatě hned za křižovatkou) bylo jasné, že nejkratší cesta k opuštění hlavního města není ta nejefektivnější. Stáli jsme. Lukáš se lusknutím prstů rozhodl změnit trasu a vzít to centrem. Vyplatilo se to a čas jsme výrazně ušetřili. Tedy, ušetřili bychom, kdyby...

Zrovna jsme míjeli budovu Hlavního nádraží, když jsem Lukášovi oznamoval svou vybavenost náplastmi. Díky tomu se mi neudělá na patách puchýř. Z bot. Z kanad. Hrklo ve mě a hlavu otočil směrem k zavazadlovému prostoru tak vehementně, až mi ruplo v krku. Zoufale jsem se podíval na Lukáše a nahlas počítal. Jestli jsem já bral jezevce a Lukáš karimatku, spacák a batůžek, pak mi chybí jedna položka. Kanady. Co nejtaktněji jsem svou fatální chybu oznámil panu řidiči. Lukáš (s jemným úsměvem) dal pravý blinkr, přejel tři pruhy, sjel z magistrály, mávl rukou a pronesl, že si to prostě hodíme znovu. Naštvanost na sebe sama překračovala všechny dosavadní meze.

Na parkovišti jsem vyskočil ze sedadla a zatímco Lukáš otáčel auto (do druhého směru, ne na střechu), vyzvednul jsem doma botky. Připraveny sice byly, ale v tak nepřehledném místě, že nebylo divu, že zůstaly opomenuty doma. Popadl jsem je a utíkal zpátky. Poté, co jsem za sebou zabouchl dveře auta, se mě Lukáš trochu pochybovačně optal, jestli už mám konečně všechno. Doufal jsem v to. Hodina zdržení v nenávratnu, přes tři sta kilometrů před námi. Jedinou výhodou časového posunu bylo to, že jsme se mohli vydat původně zamýšlenou cestou. Na druhou stranu už několik hodin potíral Lukáš hlad.

První zastavení bylo tedy v humeroidech (nový, nevulgární výraz pro humří zadky), abychom potlačili touhu po dodávce jídla. Obří panely s displejem hned u vchodu a absence pokladen nás překvapila. Je vidět, že v rámci bezkontaktní mánie je stále co zlepšovat a je ještě dostatek míst, kde je možno potřít lidský faktor. Každý jsme se postavili ke svému panýlku a vyťukávali objednávku. Jedinou neznámou bylo kafe. Obrázky stejné, cena stejná, popis žádný. Jak Lukáš, tak já, jsme toužili po dvoudeckovém kelímku naplněném černou tekutinou. Rozhodli jsme se zvolit položku první, dokončili a zaplatili objednávku (samozřejmě bezkontaktně), obdrželi lísteček a posadili se. Velikou radost jsme měli z toho, že jsme dorazili o dvě minutky dříve, než tlupa omladiny, která se teď tlačila u vchodu.

Za pár minut se na panelu nad výdejním pultem zobrazilo moje číslo. Upaloval jsem pro krmi. Stojím s lístkem proti chlápkovi v mekáčské uniformě, koukáme na sebe a já čekám na výzvu. Nic. Když trochu naštvaně znovu pronesl moje číslo, zamával jsem papírkem. Maník mi přisunul tác, na něco se zeptal (na co jsem nerozuměl), já poděkoval a vypadnul. Lukáš zhodnotil obsah a při pohledu na malý, papírový pohárek se zarazil. "Co je tohle?" ukázal na štamprdli. Jelikož na boku byl nápis Coffe, měl jsem zlé potuchy. Ty se mi po odejmutí víčka potvrdily. Místo pořádného kafe jsme dostali vzorek. Vzájemně jsme se ujistili, že jsme oba vybrali z klikací nabídky to samé. Znamenalo to tedy, že Lukáš by měl dostat úplně to samé množství. Jeho číslo zablikalo, od paňáca dostal nadílku a kdo by to byl řekl, jeho kafe vypadalo stejně jako moje.

Načerpali jsme síly zaručeně zdravými, čerstvými a s láskou připravovanými potravinami a rozhodli se, že bez normální, plnohodnotné kávy prostě neodejdeme. Tentokráte jsme se ale rozhodli nad systémem vyzrát. Lukáš se obětoval a jako první si u panelu nacvakal druhou kávu. Vyčkali jsme výsledku. Sláva, kelímek měl očekávanou velikost a kávy bylo dost. Jeho kroky jsem tedy zopakoval se stejným výsledkem a my tak mohli, zcela spokojeni, opustit dálniční chemičku.

Jelikož jsme nebyli v autě jediní, kdo ke svému výkonu potřeboval i prostředky, museli jsme podniknout ještě jednu zastávku, k doplnění plynových nádrží. Ta se již obešla bez čekání. Jen jsme si koupili sušenku a pokračovali. Skoro by se zdálo, že velmi dlouhá cesta bude bez problémů. Ale nebylo tomu tak. Dvě hodiny před půlnocí se již tak omezená kolona (je přeci léto, tak všechno rozkopeme) zastavila nadobro. Když náklaďák před námi zhasl světla a jeho výpary se přestaly linout z výfuku, bylo nám jasno, že je zle. Řidič vystoupil, zapálil si a chodil, celkem naštvaně, kolem. Možná proto, abych byl taky akční a jen netečně neseděl na sedačce, jsem vylezl taky. Změna úhlu pohledu mi prozradila, že to tu vypadá na dlouho. Kamioňák se došoural až ke mě a prozradil mi (Slovensky), že před námi jsou čtyři auta v sobě. Potom pronesl několik poznámek, každou z nich bujaře doplněnou sprostými slovy, o tom, že se domů asi nedostane. Vlezl jsem si zpátky do auta a tu skvostnou novinu předal řidiči. Lukáš chvilku přemýšlel, pak si šoupl sedadlo do krajní polohy, něco nacvakal do mobilu a umístil ho do držáku. Na obrazovce začínal film.

Rázem nám přestalo vadit, že stojíme v poli. Požitek sice trochu snižovala světla reflektorů projíždějících aut, ale připadalo nám nevhodné zastavit dopravu i v druhém směru. Napětí způsobené detektivkou v kabině stoupalo, počty obětí narůstaly a detektivové pracovali na plné obrátky. Najednou, po hodině, se opět rozsvítila brzdová světla návěsu před námi. Lukáše to nechalo klidným a koukali jsme dál. Až odjíždějící auto nás přinutilo sledování přerušit a pokračovat v cestě. Jindy bychom na pomalý zásah dopraváků nadávali, ale teď nám to přišlo vcelku vhod.

Zbylá hodinová jízda se obešla bez komplikací a problémů a do Hranic na Moravě jsme vjeli těsně před půlnocí. Město nebylo ani zdaleka tiché a klidné. Omladina se, na rozdíl od nás, chystala pro noční život a toulala se ulicemi. Lukáš zaparkoval vedle kasárenské zdi. Důvody byly hned dva. Jedním bylo ušetření kroků, abychom se ráno nemuseli trmácet přes půl města, za druhé nás nechtěl vystavovat obdivu trousícím se nakupujícím na nedalekém parkovišti supermarketu. Doupravili jsme si ležení (byl to opravdu skvělý nápad), zalezli si do spacáků, chvilku pozorovali okolí (jestli nás někdo nepřepadne) a pak šli spát. Přechod k poslednímu uvedenému mi trval pár vteřinek. V noci jsem se párkrát kroutil, ale jinak spal jako dřevo.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lukáš hodnotil(a) 14.06.2016 16:22:22

vynikající

Lucík hodnotil(a) 14.06.2016 12:39:24

vynikající

80.188.1.66 hodnotil(a) 14.06.2016 12:39:05

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

slovo od slova

Lukáš hodnotil(a) 14.06.2016 16:22:31

slovo od slova

článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.


Lukáš napsal(a) 14.06.2016 16:23

Tesim se na dalsi dil,jako ty si tesil na pokracovani detektivky.

vytvořit / odpovědět

Jenda napsal(a) 14.06.2016 22:45

No jo, jenže já jsem nevěděl, jak to dopadne a kdo je vrah. Ty jsi byl obsazen do hlavní role příběhu :).

vytvořit / odpovědět

Seriál a související články

1. díl: Jak jsme se cestou zastavili v autokině

O víkendu jsme s Lukášem absolvovali druhý letošní pochod. A znovu premiérový. Po předchozím projeveném a odsouhlaseném zájmu (kde jinde, než na pochodu) jsme se registrovali na IPA pochod. Jelikož se jedná o spřátelený pochod námi již navštívených pochodů (Pochod České státnosti, VojChod), neobávali jsme se zklamání. Scénář byl jednoduchý. Lukáš mě večer před pochodem vyzvedne doma, odveze nás na místo (které mi bylo skryto, protože jsem si nepřečetl propozice) konání, zde přespíme a ráno vyrazíme na pouť. Prostě klasický pochod. Ale byla by to nuda, kdyby se to odehrávalo přesně podle těchto bodů. Trochu nám s tím osud, občas i my, musel zamíchat.

2. díl: Křížem krážem kolem Hranic

Procitl jsem se chvilku před budíkem, ale Lukáš byl už vzhůru. Nastala procedura oblékání ve stísněných podmínkách. Zatímco pro Lukáše to byla otázka pár minut (možná vteřin), protože se jedná o jeho dennodenní rutinu, já jsem se vsoukával do maskáčů neuvěřitelně dlouhou dobu. Provedli jsme krátkou hygienu (všechno u zdi), vybavili si batůžek a vyšli vstříc registračnímu místu. To už žilo a v areálu se pohybovaly desítky lidí. Prošli jsme nafukovací vstupní branou a pokračovali do operační místnosti.