Hlavně hlavička

Když jsem poprvé uviděl malinké tělíčko, bál jsem se na něj sáhnout. Šance, že mu způsobím fyzickou újmu pouhým dotknutím se rovnala téměř sto procentům. Holky mě ale ujistily, že tomu tak není. Samozřejmě neoperuju s kojencem se zručností maminy, ale o jisté manipulaci by se dalo mluvit. Umím zvednout nohy (ne svoje), přetočit Terýska na bok (s Julčou jsem tohle cvičení ještě nepodnikal) a jednou jsem přenášel holky do postýlek. To nejdůležitější, hlavička, mi pořád ještě dělá problémy. Když si hodíte na rameno pytel brambor, neřešíte, jestli Vám obsah klouže na stranu. Ale dávat pozor na něco, co spí a na co nevidím, to mi dělá zatím potíže.

Koupání

U koupání jsem byl dneska poprvé. Na první pohled je vidět, že charakterem je každá holka jiná. Jakmile položila Lucka Julinku do vody, začal nářek. Bylo to na ní asi moc mokré, měkké a tekuté. Naštěstí koupání neprováděla mamina poprvé a mytí bylo hotové ve chvilce. Vlastně jsem musel ještě požádat o prodlužování z důvodu ostření a focení. Když se dostala Julinka do osušky, bylo po vzlykání. Naproti tomu si Terezka vodní lázeň doslova užívala. Tu naopak rozzlobila Lucka, když jí z vody vyndala. Čisté a učesané se pak ve svých postelích culily.

Přebalování

Proces není zatím nikterak fyzicky, ani duševně náročný. Když jsem našel v plýnce překvápko, trochu mě udivilo, že pachová stopa tak není agresivní, jako jsem čekal. Ihned jsem byl ujištěn sestřičkou, že to nemá nic společného s genialitou našich dětí, ani jejich nadpřirozené schopnosti, ale krmným materiálem. Ujistila mě, že jakmile přejdeme na trochu pevnější a rozmanitější stravu, dočkám se.

Krmení

Kdybych netušil, že jsem v porodnici, měl bych za to, že jsem v posilovně. Ne podle nářadí a nástrojů, ale podle rozhovorů, které se tam vedou. Vyprskl jsem smíchy, když jsem zaslechl, že "...Terynka vytáhla pětatřicet". Nejednalo se ale o výkon s činkou, ale lahví. I tohle bylo pro mě poprvé. Dostal jsem na sebe polštář, do jedné ruky dcerku, do druhé malou lahvičku opatřenou gumovým čepečkem (dohromady se to nazývá savička) a táto čiň se. S pomocí sestry jsem nainstaloval klobouček do pusy a čekal, co se bude dít. Dítko (byla to Julinka) jednou potáhla a lahev byla venku. Zmateně jsem koukal, co se to stalo. "To musíš držet táto" řekla mi Lucka a já opakoval aplikaci. Povedlo se a na druhý pokus si nenechal pitivo odstrčit. Julinka po mě mžourala očkama a cumlala. I když se ona prala s desetinou toho, co já vyžunknu za půl minuty, asi dvacet minut, bojovala s tím statečně. Dokonce do naprostého vysílení. Když už vlastní síly nestačí, nastupuje ku pomoci technika (to se dočtete).

Uspávání (klokánkování)

Když se mě sestra zeptala, jestli chci klokánkovat, chystal jsem se snožmo hopsat po sále. Naštěstí mi v tak již úzké cestě překáželo dosti přístrojů. Nechal jsem se tedy poučit. Na příkaz se posadil do křesla, nechal si svěřit do náruče dceru, kterou mi Lucka se sestřičkou naaranžovaly na prsa a držel - klokánkoval. Nedalo mi to a dychtil jsem dál po informacích. Nebyl jsem schopen přijít na to, co má zvíře od protinožců společného se spícím dítětem na rameni. Odpověď mi byla podána jako někomu, kdo nechápe základní fakta. Přece klokan nosí své potomky v kapse, tak je to podobné. Stále jsem nechápal, ale pojal to. I když jsem stále hledal v mysli shody, nedával jsem to najevo.

Kabílky

Všudypřítomný kabílek není důkazem toho, že máme děti do USB, ale jedná se o pomůcku pro dokrmování. Dozvěděl jsem se, že pro takhle malá stvoření je jedení tak náročnou činností, že nejsou schopni všechno vyžunknout (a pokud ano, rozhodně ne opakovaně). A aby nám hezky rostly, zbytek se jim pošle sondou přímo do bříška. Holky věčně překážející kablík pokládají za osobní hračku a v nejméně vhodnou chvíli za něj tahají, tahají a tahají, až je řepa venku. Navíc tohle není jediný špagát, který z holek kouká. Každá z nich má na nožičce čidlo sledující teplotu, tlak a rosný bod (samozřejmě že ne). Asi nemusím uvádět, že tkaničky při manipulaci s dítětem jen překáží. Ale jednou se holky dočkají a hrát si budou s chrastítkama místo kabílkem z nosu.

Doktorky a sestry

Zdravotní personál, s kterým jsem se setkal, spíše připomínají anděly. I když jsem prožil ve "školce", jak to Lucka nazvala, jen pár minut, musím říci na doktorky a sestry jen samou chválu. Se všemi dětmi si povídají, věnují jim velkou péči, maminky učí a povinnosti se jim snaží zlehčit.

Tohle jsem za ty dva týdny pochytil při pokusu starat se o dítě. Respektive, tohle mě naučily holky. Už se těším, až se budu moci zhostit role táty a předávat životní moudra na druhou stranu. No, možná si to kreslím všechno moc růžově.