Na Hlavním nádraží jsme sešli kousek po šesté hodině večerní, když rychlík od Hradce (s mírným zpožděním) dorazil. Mnoho vchodů, východů a mezitras zkomplikovalo samotné naše střetnutí. Zatímco já jsem se nechal vyvést eskalátorem k obřímu shromaždišti cestujících (pod tabulí), Vojta sestupoval k spodním vlakům. Jednoduše jsme se minuli. Nahánění však netrvalo dlouho.

Jelikož Vojta nějakou tu dobu do Prahy dojížděl, namačkaný dopravní prostředek ho nepřekvapil. Naštěstí. I malý časový úsek, kdy jsme si dali domů věci a já se převlékl, stačil exkolegovi k tomu, aby mě upozornil na nedodělávky po bytě (ano, jsou to stejné, na které mě upozorňuje i Lucka a Lukáš). Začervenal jsem se a zalhal. Špatně natřená zeď kazí dojem jen chvíli a v nejbližší době to opravím. Takže jsem lhal vlastně dvakrát.

Abychom nepřišli s křížkem po funuse (po termínu), raději jsem zavolal do podniku a potvrdil naší rezervaci s tím, že se trochu opozdíme. Muže u telefonu něco velmi pobavilo a odpověď jsem dostal se smíchem. Vyrazili jsme za pivkem a něco kolem půl osmé zasedli ke stolu. Já zůstal věrný svému Chlumeckému Vítu, co si objednal Vojta si už nepamatuju. Ale hodnotil to slovy "to by šlo", takže byl zřejmě spokojený. Probírali jsme věci od hluboké po nedávnou minulost, zhodnotili současnost a lehce probrali i budoucnost. Když si k nám přišel číšník pro poslední objednávku, Vojtu to hodně překvapilo.

Bylo něco po jedenácté hodině. Lidi trousící se vchodem ven nás nechali v klidu. Seděli jsme i ve chvíli, kdy se okolní stoly začaly měnit v "ježky" (Vojtův výraz). Když už byly židličky našeho stolu jediné, které stály nohama na pevné zemi, vzdali jsme to a odešli platit. Poté, co jsme se ocitli na ulici se mě Vojta zeptal "co s načatým večerem"? Tahle otázka mě hodně překvapila. Já, již odrostlý mládenec, jsem podobným akcím dávno vzdálen. Bohužel to jsem nemohl říct, protože parťák je o pár let starší a navíc taťka.

Začal jsem pátrat, kde by se dalo jít v současné lokaci někam za zábavou a hudbou. Netrvalo mi dlouho, abych uznal, že v hlavě to nenajdu a pozval si na pomoc mobil. Počet míst, kam bychom mohli zajít se rovnal nule. Vzpomněl jsem si ale, že kdysi hodně dávno, jsme byli se Zdendou a Mírou na Náměstí Republiky. V jedné uličce, jejíž jméno si nevybavím byl klub, jehož jméno si taktéž nevybavím. Oznámil jsem Vojtovi slabé tušení možnosti. Souhlasil.

Metrem, s několika pofidérními individui, jsme se dopravili až na náměstí. Noční ruch byl v plném proudu, bohužel spíše finálním, než počátečním. Většina lidí prchala z restaurací na tramvaj. Veden nevím čím jsem udával směr a tempo. Městská čtvrť byla správně, ulice byla správně (byla to Truhlářská), ale klub, nebo svítící reklamu na něj jsme hledali marně. Nenašli jsme. Postupovali jsme spletitými uličkami a hledali cosi smysluplného. Nezadařilo se. Navrhl jsem Vojtovi, že jediný klub o kterém vím, je Vagon na Národní třídě. To se nesetkalo s úspěchem. Hledali jsme dál.

Naše požadavky už začaly ubírat na náročnosti. Už by nám stačilo jen najít místo, kde bychom mohli dostat pivko. Drobnými kroky jsme se octli až na Staroměstském náměstí. Jako blesk nás zasáhl velmi živý (a dost hlasitý) vstup do Caffrey's Irish Bar. Anglicky mluvící, všemi směry motající se postavičky se nám sice nezamlouvali, ale žízeň byla silnější. Vlezli jsme dovnitř (no, vlezli, prodrali se) a postavili se k výčepu. Že v lokále nenajdu český nápis jsem počítal, ale že tam nebude ani ceník, to mě překvapilo.

Zjevně nevypadám jako Ir s nadupanou šrajtoflí, takže výčepním (byli tam dva) chvilku trvalo, než si mé bezvýznamné postavičky všimli. Ze všech sil jsem zařval, že si dám Guinnesse. Vojta si poručil Kilkenny. Čekal jsem s obavami, jestli mi bude obsah peněženky stačit na útratu. Pak to přišlo. Barman přede mě postavil sklenici s černým obsahem a bílou čepicí a řekl si o sto patnáct korun. Jen díky tomu, že jsem si zrovna něco lovil jazykem ze zubů, jsem nezůstal zírat s otevřenou hubou. Samozřejmě jsem pokýval a obnos (přesně) vložil do ruky obsluze. Počkal na Vojtu a jako v mrákotách vylezl na vzduch (a ticha).

S půllitry v rukou jsme na sebe nejdřív beze slova hleděli. Měli jsme to oba za stejnou cenu. Ochutnal jsem mě neznámý mok. Protože sice neznám žádného Ira, ale nerad bych dostal přes hubu, nebudu to hodnotit. Jen řeknu, že jsem to vypil všechno. Jak jsme tak vychutnávali cizokrajný nápoj, povídali si a pohybovali se, zjistil jsme, že jsme zapomněli odevzdat nádoby (no jéje). Dalšího hledání jsme nepodstupovali. Přeci jen, bylo něco po jedné ráno a rajzovat až do svítání se nám nechtělo.

Stejnou cestou (po které nás tentokrát vedl Vojta, protože já jsem se ztratil) jsme se dostali znovu na "republiku". Autobus jel zanedlouho. Noční linka 511 nás dovezla až domů. Tedy skoro. Byly zhruba dvě ráno a my jsme téměř střízliví ulehli ke spánku (já na prasáka, Vojta čistý).

Při rozloučení jsem Vojtovi slíbil, že příští akci trochu lépe promyslím a naplánuji. Na druhou stranu nám mi ráno nebylo blbě a pivo za stovku je v průměru třicet káblí na hodinu. A to je uspokojivé :D.