V sobotu jsem se vzbudil, posnídal a celkem špatně odhadl požadovanou dobu k automobilovému přemístění z domova do cíle. Prošmejdil jsem ulice Holešovic a hledal místo na zaparkování. Vcelku marně. Když už někde nebylo pár metrů čtverečních zabráno vozidlem, byl tento prostor ohraničen modrým pruhem. Abych zpoždění, které už jsem měl, alespoň neprodlužoval, vjel jsem do areálu placeného parkoviště, vyfasoval elektronickou kartičku a auto konečně odstavil. Popadl jsem foťák a upaloval před pokladny, kde jsme měli před deseti minutami sraz. Samozřejmě celá Lukášova rodina byla už na místě připravena a s úsměvem na tvářích mě přivítala. Nejdříve jsem si plácnul s Domčou s Davídkem, pak s rodiči.
Fronta, která se vinula od brány po chodníku nevypadala moc poutavě. Ale načítači QR kódů (dříve trhači vstupenek) fungovali rychle a efektivně. Podal jsem, jakožto první člen naší výpravy, šest A4 s oprávněním k průchodu celé skupinky a čekal. Holčina opípala všechny kódy mobilem a pustila nás dál. Po dvou metrech chůze mi mladík podával otevřené pivko asijského názvu. To bylo na letáku uvedené jako welcome drink. Nechápavě jsem zíral na nabízenou lahev a s pootevřenými ústy pozoroval zřízence. Z šoku se nejdříve probral Lukáš. Optal se, jestli by mohl dostat lahev zazátkovanou. Já jsem přidal další dotaz, jestli je mok alkoholický. Dvojice rychle po sobě jdoucích odpovědí "ne - ano" nám překazila touhu si mok nafasovat.
Výzdoba oblasti určené pro pořádání festivalu byla vskutku povedená. Mezi stromy se na lanech pohupovaly červené lampiony s rozsypaným čajem, tu a tam se mihla dívka v kimonu, na trávníku nedaleko vchodu si hověl nepřehlédnutelný zlatý drak. Ocitli jsme se v ChinaTownu. Než jsme započali samotné festivalování, provedli jsme krátkou převlékací pauzu. Sluníčko na nás působilo nečekanou silou a teplota se neshodovala s vrstvami našeho oblečení. Zatímco Káťa vměstnávala do malých batůžků mikiny, svetry a bundy, Lukáš konfrontoval časový harmonogram uvedený na letáčku s velkou tabulí. Kupodivu se plány rozcházely. Vypadnuvší thajský box posunul plánovaná představení o 45 minut dozadu (překvapivě).
Protože nás dražší vstupenka (ta koupě byla dobrý nápad) opravňovala vstoupit o něco dříve, před prvním vystoupením v chrámu bojových umění jsme měli dostatek prostoru (osobního) si vše projít. V Korejském stánku jsme si nechali napsat na cedulku křestní jméno v korejštině (moje jméno vypadá jak plánek cesty k poště) a obdivovali sváteční (svatební) kimono stejného národa. Náplň obleku už nebyla tak uchvacující. Kluci dostali možnost zúčastnit se vědomostní hry a vyhrát zajímavé ceny. Domísek si vytočil okamžitou výhru, Davídek (s malou nápovědou od taťky) odpověděl správně. První odměny putovaly do dětských ruček.
Postupovali jsme od stánku ke stánku. U některých jsme se dlouho nezdrželi (hlavně u těch nabízejících exkluzivní dovolené), jindy jsme postávali dlouho. Jednak kvůli poutavému obsahu, jednak kvůli klukům. Ti (jsou to bystří mládenci) přišli na to, že když budou nějakou tu vteřinku postávat před stolkem, dostanou bonbon). Mezi nabízenými masážemi, koktejly, nudlemi a sushi se nacházel i buddhistický chrám (představitel Thajska). Hodný pan mnich ozdobil kluky, i nás korálkovými náramky. V nejzazším koutě areálu se nalézalo pódium k prezentaci méně drastických vystoupení (nekontaktních) z východních kultur. V jedné z uliček se objevil i Lukášův kamarád Olda (stejný Olda u kterého jsem vrtal). Rychle jsme se pozdravili a utíkali znovu na začátek. Termín prvního vystoupení v chrámu bojových umění se přiblížil.
Moderátorem a uvaděčem se stal pan Vladimír Hotovec, mistr umění Kendo. Jak sám na úvodu prohlásil, je to role pro něj nezvyklá, naprosto nová a omlouval za své chyby. Je zvyklý stát vstříc výzvám s mečem v ruce, ne s mikrofonem. Jak se později ukázalo, byla jeho slova zbytečně skromná. Zvládal to skvěle. Jako první uvedl japonské bojové umění judo.
Do dojo nastoupily děti, doprovázené svými mistry. Ti nechali ratolesti různých věkových skupin i technických stupňů cvičit a prezentovat umění. Zasahovali pouze v tom smyslu, že cvičícím oznamovali techniky, které mají cvičit. Bylo vidět, že i malý človíček může být nebezpečný. Jedinou výjimkou, kdy útok prováděl mistr (robustní chlap), byla ukázka selhání chvatu. Přišel k nejmenšímu bojovníkovi a jednoduše ho popadl za kimono a zvedl ho nad hlavu :).
V pauze jsme se znovu procházeli po areálu (Káťa s klukama navštívila Vodní svět) a zdrželi se u (kali)grafičky. Drobná a usměvavá paní nám na červený papír zvěčnila štětcem a tuší naše znamení (po japonsku). Samozřejmě to nebylo zadarmo, ale obdivovali jsme to a nádherně se na to koukalo. Následovala ukázka Karate. Ta byla znovu předváděna dětmi. Na rozdíl od pádů, úchopů a chvatů jsme viděli údery, kopy a kryty. I v tomto případě děti ukázaly co umí a dělaly čest svým učitelům. Tím pro nás dětská vystoupení skončila a my se těšili na pořádnou akci v podání dospělých.
Při čekání na ukázku Musado bylo na první pohled jasné, že se festival začíná více a více plnit lidmi. O volném procházení se nedalo mluvit, u každého stánku (ať již byl na cokoliv) byla několikametrová fronta a odpadky se množily více než kvadratickou řadou. Vodní svět byl zavřen (z nadbytku lidí) a tak jsme chodili sem a tam a chvilku pozorovali dění na Ko Pha Ngang Beach Stage (tam, kde se nebojovalo). Aktuálně se tam pohybovalo několik ženštin v kimonech (ani jedna neměla šikmé očka) a předváděla tanečky v lampiony. Zatím jsem tomu nepřikládal tolik atraktivity, ale jejich čas měl přijít. Když se čas nachýlil, prodrali jsme se zpátky a v daleko mohutnějším zástupu lidí (než byl na začátku) jsme si vydobyli své místečku u dojo a čekali na začátek představení bojového umění z jiné části Asie. Korejského Musado.
Už při příchodu bojovníků bylo jasné, že neuvidíme nic mírumilovného, duchovního a láskyplného. Tři dvojice dvojice, z nichž jedna byla v mikinách, ostatní v kimonech, po sobě házely nenávistné a bojovné pohledy. Úsměv na tvářích byste hledali marně. Po krátkém rozhovoru s učitelem a lehkém zapojení Lukáše (ten ukazoval svou berli coby zbraň) začal boj. V několikaminutové smyčce se zvedali proti sobě sedící a ukázali publiku, že se s tím nepárají. Ať už měl útočník nůž, obušek, anebo šel s kopem či jen rukama, výsledek byl pokaždé stejný. Ležel na zemi a být údery a techniky skutečné, moc by se nehýbal. Možná by se škubal v křeči. Ukázka byla tak reálná, že se chlapeček, který se vteřinku pře začátkem protlačil kupředu (aby viděl) hnal zpátky k mamce se slzami v očích. I mě, jakožto dospělému, to nahánělo hrůzu. Když pak moderátor vybídl diváky, aby položili otázky, bylo ticho.
Jen jedna holčička se zeptala, proč jsou bojovníci bosí. Dostala odpověď, že je to krom jiného i kvůli pokoře. Protože jí bylo tohle slovo neznámé, obdržela alternativy jako jsou ohleduplnost a úcta. To už znala. S Lukášem nás ale velmi překvapil postoj jejího otce (anebo kdo to byl). Když se obrátila znovu s dotazem, co je pokora, na dospěláka, dostala jasnou odpověď. "To nemusíš vědět, nebudeš to potřebovat". Na to není co říct.
Mezi aktuálním časem a dalším představením byla hodně dlouhá časová prodleva. A protože na oba kluky bylo toho všeho čekání dost, vzala je Káťa ven. Kam šli a co tam dělali Vám říct nedokážu, ale podle zprávy, kterou Káťa Lukášovi poslala vládla u synátorů spokojenost. Přeci jen, byli jsme tam od dopoledne a hodiny ukazovaly něco kolem jedné. Chvilku jsme vyčkávali ve filmovém stanu (který někdo chytře umístil hned vedle dojo) a pozorovali lehce depresivní film (původně jsem myslel, že je to promítání pro děti). My jsme si s Lukášem krátili čekání sezením, chozením a povídáním. I když jsme dorazili ke stanu s dostatečným časovým předstihem, postávalo zde spousta lidí. Bohužel mnoho z nich nechápalo, že čím víc budou stát v lajně, tím více se jich vejde. Ale na tom nesejde, hlavně že ti vepředu uvidí.
Díky Lukášovi se přímka změnila opět v oblouk. Nastala ukázka Kendo. Na tatami vstoupili tři muži, oblečení v tradičním brnění, s helmou, rukavicemi a hlavně mečem v rukách. Konečně byl pan Hotovec mezi svými. Ozřejmil nám, jaké jsou tradice a pravidla japonského šermu. Pak se bojovníci oblékli (předvedli vázání šátku) a začali s ukázkou. Protože jsem tento boj nikdy neviděl, přišlo mi to hodně zajímavé. Tak, že jsem skoro nevnímal skupinku před námi stojících třech puberťáků (dvě holčiny v doprovodu, jak to říct, dementa), kterým to přišlo naopak směšné. Když útoky na hlavu, břicho a zápěstí skončily, vyhlásil pan moderátor soutěž ve vázání šátku. Dětských zájemců se našlo hodně, stejně jako povzbuzujících dospělých. I když se šátek váže bez uzlu (aby si šermíř neotlačil pod helmou hlavu), děcka to zvládly skvěle.
Pak už přišlo to, na co jsem se těšil nejvíc. Mé srdce zaplesalo. Představit se přišlo Aikido. I když jsem dorazivších neznal, nepochyboval jsem o jejich schopnostech. Mluvčím byla filmová hvězda YouTubu Petr Tomáš. K ruce měl čtyři uke s nimiž ukazoval techniky s mečem i jen proti útokům beze zbraně. Tiše jsem stál, pozoroval, obdivoval a záviděl. Byla to prostě nádhera.
Posledním programem dnešního dne, který jsme chtěli vidět (ani náhodou posledním na festivalu), bylo vystoupení samuraiů. Z toho důvodu jsme se znovu protáhli k pódiu. Na něm znovu tančily nevýchodní tanečnice s vějíři, slunečníky a klobouky. Tentokrát mě podívaná pohltila daleko více, než poprvé. Líbivá japonská muzika vznášející se ve vzduchu a jemné a ladné pohyby na mě působily skoro magicky. Sám sebe jsem přistihl, že na vystoupení koukám skoro s otevřenou pusou.
Mou uklidněnou krev pak znovu rozproudili dva samurajové (v nádherných generálských brněních), kteří přišli předvést šermířský souboj. Hned na začátku pozvedali všechny sedící a ležící a požádali o prostor. Jeden z nich pochopil, že prosba průvodkyně o zvětšení místa není dostatečným argumentem, tak vytasil katanu a s ní si kolbiště vytvořil. Prostě někdy slova nestačí. Oba bojovníci předvedli souboje, u kterých se tajil dech. Pár seků a vítěz byl daný. Poražený končil na zemi. Jeden takový mač byl dokonce završen brutálním koncem. Vítěz, přicházející k ležícímu soupeři, vytáhl Wakizaschi a nebožákovi prořízl hrdlo a přerušil míchu. Tento akt se setkal překvapivě (anebo ne?) s velkou dávkou potlesku.
Dalším bodem programu byl taneční představení korejek v tradičních krojích, ale to už jsme opustili. Naposledy jsme se protlačili davem lidí a ocitli se znovu na čerstvém vzduchu, lehce svobodní. Ještě společně jsme nafasovali auto a já ho přiblížil k jeho vozidlu. Ukázalo se, že to byla akce pro něj časově náročnější, než kdyby šel pěšky, ale dobrý úmysl se cení. Zbytek rodiny už čekal na místě. Krátce jsme poreferovali a vyrazili na cestu k jihu.
Mnohokrát děkuji za pozvání. Díky tomu, že si toho Lukáš všiml jsem strávil příjemný sobotní den.
PS: nakonec přikládám ještě článek o celé akci, bohužel ne moc chvalný.
