V čem jsem postupoval naprosto odlišně oproti minulým malbám byla příprava. Sice jsem nespatřil nic zábavného na lepení zásuvek, vypínačů, futer, skříní a lišt, ale poznání výhody mělo teprve přijít. V takto připravené místnosti jsem se naplno pustil do výmalby. Na překrytí bílé barvy bílou barvou není nic těžkého, takže jsem to zvládl celkem bez komplikací. Neříkám, že mi neutekla ani kapka, co v žádném případě. Během schnutí jsem přejel (konečně - byla to jedna z odrážek mého úkolovníku) i kousek předsíně. Přeci jen, to několikanásobné stěhování křesla mezi západním a východním křídlem našeho bytu zanechalo na zdi nemalé stopy. Předsíň prokoukla. Po zaschnutí (alespoň mírném) jsme se pustili do šablonování pokoje. Lucka totiž navrhla dvoubarevný vzor s malým přechodem mezi nimi. Chtělo to jen hodně měření, hodně pásky, hodně dlouhou fošnu a hodně trpělivosti. Nic víc. Zakryto jsme měli, zbývalo jen namíchat, a nanést.
Samotný proces ladění žluté barvy byl jednoduchý. Do bílého Primalexu jsme pomalu ale jistě otočili celou lahvičku barvy, takže nebyla možnost vytvoření sytější. Lucka odborně kývla na výsledek a já natřel. Když vynechám opruz s mytím, hned jsme přešli na vytvoření růžovo-fialového odstínu (speciální Lucčin výmysl). S tou to bylo náročnější. Nejdříve jsme lili červenou, pak Lucka otevřela modrou a to se děly divy. Vytvořili jsme něco mezi šedivou, ponurou a nehezkou. Zatímco já ztrácel naději, že bude pokoj hýřit veselými pastelovými barvami, Lucka neztrácela naději. Znovu odšpuntovala červenou a kápla, přidala trochu vody a hlavně udělala změnu nejpodstatnější. Rozsvítila. Rázem se hmota v kyblíku změnila v cosi daleko přitažlivější. Měli jsme hotovo. Nikde jsem nepřetáhl, barva mi vyšla přesně (u červené jsem se posledních pár metrů čtverečních modlil), zbývalo jen čekat na oschnutí a doufat, že nevyběhnout kocouři a s páskou nestrhneme i malbu.
Zadařilo se. Pruhy byly jak když střihne (i když místy se barva dostala pod pásku), šmouhy (až na světlé výjimky) jsme nenašly a s výsledkem jsme byli více než spokojeni. Nastalo uklízení, které nám zabralo, díky přípravě, pár minut. Nemohl jsem uvěřit tomu, že není potřeba gruntovat hodiny a vztekat se s kapkami, přetahy a cákanci. Už nikdy jinak.
Poté, co jsem okusil nadšení z vykonané práce, zalila mě touha pustit se do něčeho dalšího. Jak je to u mě pravidlem, každá započatá činnost byla doprovázena nadávkami, když se něco nevedlo. Největší příval vulgarismu nastal, když jsem si při nasazování poličky škrábnul malbu. Jen díky vysoké pořizovací hodnotě plastových oken jsem dřevěnou podpěru na zeď neprohodil na ulici. Naštěstí mě Lucčina jasnozřivost nenechala vylít poslední zbytek barvy, takže bylo to ještě čím dopatlat.
Abych Vás neunavoval nudným a detailním popisováním, co jsme všechno udělali, shrnu to. Konečně máme utěrky na nové poličce, prahy u dveří jsou nalakované, olámané rohy zdí jsou zakryty plastovou lištou, rozvod elektrické energie je zakryt polystyrenovým přechodem, polička už se neviklá na nedržících šroubech a skrz okna do ložnice a pokoje je vidět. Uznávám, není to nepřeberné množství na tolik dní, ale na lenocha, jako jsem já, je to celkem úspěch.
Na seznamu ještě hodně věcí zbylo, k nim se snad dokopu brzo. Teď zbývá počkat na konec topné sezony, aby nám přišli vyměnit i druhé dva radiátory a bude hotovo. Lucce děkuji za pomoc a hlavně za trpělivost a shovívavost.
