S malinkou, běžným okem nezachytitelnou, objížďkou (to ta navigace) jsme zaparkovali ve Varech. Hned při výlezu z auta jsem poznal, že lázeňské město je pro mě poutavé pouze za krásného počasí letních dnů. To se rozhodně neshodovalo s tím, jakým jsme byli přivítáni my. Foukal studený vítr a zamračená obloha slibovala každou chvilku sprchu. Naštěstí zanedlouho přišlo oteplení. To nastalo v papírnictví nedaleko parkoviště. Káťa vybírala bloček, kluci zkoumali všechno možné od penálů po masky a já obdivoval psací potřeby, jejichž hodnota převyšovala dvě tisícovky. Pak jsme vlezli do daleko zábavnějšího krámku (hlavně pro synátory). Jednalo se o hračkářství. Nemusím asi psát, proč jsme tady trávili skoro hodinu. Trauma nad tím, jestli jsou lepší popeláři, hasiči, anebo karavan, je pro děcka zásadní (ach to stáří). Jelikož Lukáš objevil deskovou hru AZ kvíz a vsunul jí do košíku, budeme mít večer co hrát.

Při našem putování si Káťa zavzpomínala na mládí a hledala krytý bazén, z něhož se dalo proplout ven. Zrakem spočinula na ne moc hezké budově připomínající spíše zbořeninu a bez nejmenších pochybností prohlásila, že to je ono. Lukáš se její tvrzení rozhodl konzultovat s moderní encyklopedií a zjistil, že bazén je v průběhu roku 2015 rekonstruován a aktuálně ještě není otevřený. To, že si informace navzájem rozporují jsme dále nezkoumali a smířili se s tím, že proplouvání nebude. Po důležitém milníku (kluci chtěli na malou) jsme se otočili a v původním směru se vraceli zpět. Ne tedy úplně přesně, protože jsme si odskočili na jídlo v "humřích zadcích".

Lukáše na sjezdovce naprosto nadchly kšíry pro ovládání dětí. Toužil pořídit přesně takové a sportovní potřeby, stojící nedaleko našeho parkoviště, nám je měli nabídnout. Bohužel se tak nestalo. Paní prodavačka, očividně milující děti, smutně konstatovala, že zboží není dostupné. Vnukla nám ale myšlenku vyrobit si podobnou věc svépomocí. Dolní podlaží obchodu prý nabízí horolezecké náčiní a mezi ním i lana. Máme poprosit obsluhu o pár metrů provazu, přikoupit k tomu nějakou skobu a dítě může rejdit po sjezdovce (očividně ty děti tak ráda očividně neměla). Její nápad však kategoricky popřel prodavač ze sklepa. Prý to nejde a nepůjde. Tak byli kluci jen vybaveni kuklami a nálepkou (prodavačka nakonec ty děti ráda má).

Pak nás Lukáš dovezl před Karlovarský bazén a na řadu přišlo koupání. Pokladní vyrobilo tak výhodnou vstupenku, že jsem se tlačil skrz turniket marně a při dotazu na průchod mi oznámila, že na mě zapomněla a musím si vstup zaplatit sám. Dostal jsem hodinky, přiřazené číslo skříňky a vstoupil do šatny. Hned při prvním pokusu o odemčení úložny jsme zoufali nad tím, že jsme si postup nenechali vysvětlit. Chvilku jsme laborovali (návod samozřejmě nečetli) a věci jakýms takýms způsobem uzamkli.

V areálu se nacházel jeden plavecký bazén, jedna vířivka, jedno dětské brouzdaliště a to hlavní, tobogán. Přesně k němu jsme s Lukášem zamířili. Zážitek z jízdy navíc umocnily ještě nafukovací kruhy, které byly k dispozici. Protože jsme nechtěli porušit bezpečnostní nařízení, počet možných kravin byl omezen. Ale i tak jsme se vyblbli. Po chvilce k nám dorazil i zbytek týmu, Káťa s klukama. Nakonec vyšla jízda s Davídkem i na mě. Zasedl jsem a neznalý postupu a bezpečnostních opatření, se spustil s nebohým děckem tubusem dolů. Jízda dolů probíhala celkem bez potíží. Že je něco špatně jsem pochopil až v dopadovém bazénu, kdy mi Davídek zuřivě začal běhat po hlavě. Vynořil jsem se, spatřil vyděšenou matku a topeného syna a nechápavě se dotázal, co jsem udělal špatně. "Musíš ho držet nad hladinou, neumí plavat" zněla odpověď. Ach Davídku, věř tomu nebo ne, ale neusiluji Ti o život. Poučil jsem se a v dalších jízdách víceméně pořád držel chudáka nad vodou. Nakonec oba kluci jezdili ve spirále sami. Bylo to bezpečnější, než v mém opatrování.

Během odpočívání ve vířivce jsem pomalu ale jistě začal pociťovat nepříjemné pálení a škrábání v pravém oku. Ani jsem nepochyboval, že je to důsledek dřívějšího poranění. Pomrkával jsem, ale z vody mě vyhnala až pozornost návštěvníka. Chvilku na mě koukal a pak se zeptal, jestli mám to oko z vody. Přisvědčil jsem mu, že ano. Cosi si poznamenal pro sebe a pak mě informoval o tom, že chlór obsažený ve vodě mému stavu asi nepřidá a měl bych jít slzet jinam. Učinil jsem tak. Naštěstí se blížil konec našeho pobytu, takže jsem nemusel čekat potupně v šatnách.

Opustili jsme vodní svět (byli jsme dokonce pochváleni za včasný odsun) a vydali se k nákupnímu středisku. Vyzbrojeni dvěma nákupními vozíky nám šlo nakupování hezky od ruky. Se spoustou nutných (kávový rumík) a ještě více zbytečných položek jsme dojeli domů. Kluci si vybalili stavebnice, a my si mohli po návratu dlouhodobě vychutnávat kafe. K tomu jsme rozdělali ještě AZ kvíz a absolvovali několik her. Během uspávání jsme s Lukášem našli další rozptýlení. Poté, co jsme poztráceli všechny kuličky do "stříledla", jsme hledali další možnou náplň. Jako vyhovující se projevila oliva, rajče a víčko od flašky. Chtěli jsme vyzkoušet ještě nůž, ale v našem pokusu nás vyrušila Káťa (asi díky bohu za to). Pak už jsme jen hráli, hráli a hráli. Večer byl zakončen kombinací krávy - Dobble - spát.