Chodil jsem od místnosti k místnosti, prohledával absurdní místa (jako prostor skříňku pod dřezem), ale ne a ne ho najít. I když se mi snažil potměšilý sourozenec napovědět, nestál jsem o to. Přece musím toho kluka najít. Domču prozradila neposednost, která jím občas vládne. Když jsem počtvrté prohledával hlavní pokoj (obývák s kuchyní), nemohl jsem přehlédnou hýbající se oblečení, vyskládané na palandě. Chvilku jsem kalhoty, mikiny a ponožky pozoroval a vida. Mezi svršky byl schovaný kluk. Deset dvacet Domísek, tím začal den.
Nasnídali jsme se, vybavili se termoskou (pracně kupovanou) čaje, něčím k zakousnutí, lyžařskou výbavou a odjeli na Klínovec. Chladné počasí a nánosy sněhu vykouzlily z areálu krajinu jako z pohádky. Sněhová krása tak předčila zataženou oblohu a mírný vítr. Lukáš zaparkoval na vrcholu areálu. Právě odsud jsme se vydali dobrodružství vstříc. Před zakoupením půldenní jízdenky jsme si mohli okusit jeden sjezd zadarmo (a že se to jezdí daleko jinak). Protože jsme sjížděli všichni najednou a nikdo z nás trať neznal, jeli jsme hodně opatrně. Domísek jel sám, ale Davídek pokořil modrou mezi koleny dospěláka. Zvládli jsme to. Káťa šla s klukama na kratší pomu a my s Lukášem jsme šli zkoumat varianty. Možností bylo spousta, troufám si tvrdit, že více, než na včerejší sjezdovce.
Nezdálo se, že bychom modrou sjezdovku nějak nezvládali a tak jsme se postupně přesouvali na modro-červenou a celou červenou. Jako velkou výzvou se pro nás stala tří kilometrová trasa (i když jen modrá). Když jsme od vleku pachtili po spojovací cestě, připletli jsme se (mimo záběr) k natáčení upoutávky Jakuba Koháka. Pravda, hned jsme si na jeho jméno nevzpomněli, prozradil nám to až internet. Ale k té dlouhé sjezdovce. Na samotném začátku jsme si nebyli jistí, jestli jedeme správně. Na široké a velmi dlouhé sněžné ploše jsme totiž byli naprosto sami. Báli jsme se, aby to nebyla cesta do neznáma. Nebyla. Orientační cedule nás jasně přesvědčila o tom, že svištíme správně. Uklidněni touto skutečností jsme se pustili do aktivity moderní doby. Není přeci nic lepšího, než se filmovat. A tak jsme vytáhli mobily a točili se navzájem. Opatrnost je nám přeci jen trochu blízká a tak jsme záznam přerušili, když se lyže začaly moc rozjíždět.
Při znovusetkání s dětmi a manželkou nám Káťa oznámila, že personál, obsluha i náhodní kolemlyžaři jsou v této době a na těchto místech mírně podrážděni. Povyprávěla nám několik příběhů ze setkání s lidmi. Zatímco já jsem nechápavě kroutil hlavou, Lukáš tiskl zlostně zuby k sobě a ruce svíral v pěst. Svůj otevřený názor dát plně najevo nemohl, opodál stáli klucí. Myslím si však, že je velmi dobře, že se Lukáš s arogantními a bezohlednými lidmi nesetkal. Pro ně.
Díky dokonalému plánu (protože jsem ho nevymýšlel), jak dopravit všechny k autu, když jsou dvě permice a tři dospělí s dvěma dětmi, jsme se potkali na parkovišti pod vlekem. Spokojené a lehce unavené nás odvezl Lukáš zase do Abertam. V místním sporthotelu (najít restauraci byl kumšt) jsme si došli na večeři. Jelikož jednou z položek na jídelním lístku byl hamburger, měl jsem jasno. A udělal jsem moc dobře, výborně jsem si pochutnal a královsky se přežral.
